Střevíček pro Popelku – Moritzburg, kousek od Drážďan

Když na mě na Instagramu „vyskočila“ reklama výstavy „Tři oříšky pro Popelku“ na zámku Moritzburg, bylo rozhodnuto, kam pojedeme o víkendu na výlet. 🤩 Já si celý život myslela, že se natáčelo na Hluboké nad Vltavou a ejhle, ono na hradě v Německu kousek u Drážďan. Jsem Popelčin, přesněji řečeno Libuščin fanoušek a nejsem v tom sama. Ať si říká, kdo chce, co chce, je to nejoblíbenější pohádka století! 🫶 Natočil ji Václav Vorlíček už v roce 1973, takže mě provází skutečně celým mým životem. Není to pohádka jen naše, ale i německá. Úplně naše je ale nepřekonatelná Libuše Šafránková, která skutečně po desetiletí zůstává nepřebitým trumfem. Tuto „jinou“ Popelku milujeme pro její vlastnosti a povahu. Ona totiž nesedí v koutě a nenaříká. V podstatě nám jde příkladem. Je hrdá, nespoutaná, umíněná, zdravě povětrná, s klučičími zájmy. Která běžná holka by „lítala“ ve sněhu po lese s kuší na zádech a lezla po stromech?! Navíc má stále dobrou náladu, je usměvavá, nenaříká na osud a už tenkrát byla, dá se říct emancipovaná. Mimo to loví zvěř, rajtuje na koni a je sebevědomě drzá. To se mně vždy obzvlášť líbilo a často jsem to trénovala na svém otci. 🤪 A nesmím zapomenout ani na to, že k tomu všemu byla a stále je, půvabná a krásná.

Za vidění stojí samozřejmě i lovecký zámek Moritzburg, který je perlou saského baroka. 🏰 Popelka, kterou zde filmaři před padesáti lety natáčeli se sem na zámek každoročně vrací. Největším lákadlem je určitě zámecké schodiště, po kterém do zámku na ples přišla. Skleněnou tabulkou v okně nakoukla do tanečního sálu a poté na jednom ze schodů ztratila svůj malý střevíček. 👡 Zlatý střevíček tady na schodišti skutečně je. Když scházíte dolů z horní terasy je opatřen zábradlíčkem, takže jej nemůžete minout. Ale myslím si, že zábradlí je tam hlavně pro ty, kteří o Popelce a střevíčku nemají „ani páru“, protože by se o něj na schodech docela dobře mohli „přerazit“. 😜 Drží jako přibitý, protože přibitý skutečně je. Na jeho vyzkoušení se stojí fronta i v mrazivém počasí, v jakém jsme zámek navštívili my. Já jsem se taky zařadila do fronty, abych si zkusila, jestli mně náhodou nepadne „jako ulitý“. A nepadl! Moje noha běžného čísla 38 se tam prostě nevešla. Zato jedna paní přede mnou do něj vklouzla v teplých pletených ponožkách. Chápete to? Že by Popelka?

Zkusit si ho tam chtěli i někteří pánové, ale to se teda skutečně přepočítali. Žádný z nich tam nenarval ani špičku nohy. 🤦‍♀️ Oknem, kterým se dívala do tanečního sálu, jsem se podívala samozřejmě taky. Mají tam vtipně vyvedené herce jako loutkové postavičky s kompletní pohyblivou taneční scénou z filmové pohádky. Ve skutečnosti ale Popelka za tímto oknem žádný taneční sál neviděla. Celý ples a záběry ze sálu se natáčely ve filmových studiích. Ne proto, že by tady taneční sál nebyl, ale protože jeho stěny byly pokryté černou tapetou se zlatými ornamenty. Prostě nevhodné pro natáčení. Na zámku je celkem 7 sálů, a proč si tenkrát režisér Vorlíček nevybral nějaký jiný, nikdo netuší. Součástí zámku je i velká zámecká zahrada vybudovaná ve francouzském stylu. Celý zámek obklopuje jezero, okolo kterého vede stezka. My tu krásnou vodu všude kolem, která dává místu pozoruhodnou romantiku viděli jen na pohlednicích v zámeckém obchůdku se suvenýry. V tuto dobu, kdy mrzlo, „až praštělo“, se voda proměnila v kluziště a místní si tak mohli užít bruslení a hokej. ⛸ Museli si ale led odhrabávat, protože vše bylo momentálně zasněžené. Bylo to jak na objednávku, úplně stejné, krásně bílé jako ve filmu. Naštěstí teď tam ale ležel přírodní sníh z nebes, zatímco tenkrát nenasněžilo, a tak filmaři museli použít umělý sníh, který jim v německých mrazírnách připravili z rybích kostí. Sníh sypali na místa, která snímala kamera, což ale bylo skoro v celém okolí. ❄️ Do dalšího dne se sníh vždy rozpustil a zanechal po sobě nepředstavitelný rybí smrad. Prý se to tenkrát ani venku nedalo vyvětrat. V Česku zase sníh nahrazovali sypaným polystyrénem, ale protože to nebylo tak autentické, delší dobu čekali až sníh napadne. Až skutečně napadl, tak ho „ke zlosti“ napadlo tolik, že se s technikou nedostali do vybraných lesních lokalit.

I na takové drobnosti je vidět, jak jsme ve filmových scénách pokročili. Dnes se sníh vyrábí úplně v pohodě, a navíc spoustu věcí filmaři udělají pouhým trikem. V této pohádce se ještě všechno dělalo tzv. „na koleni“. Zaujala mě tehdejší práce se zvířaty, nepoužili tvrdou drezůru, ale důvtip. Aby Jurášek zakýval hlavou, že rozumí, tak před ním na udici mávali navázanou mrkví. Když chtěl režisér, aby sova Rozárka zamrkala, šťouchal do ní špejlí. 🤪

Na výstavě nechybí skutečné kostýmy z filmu, které jsou vystavené ve vitrínách a některé z nich jsou zapůjčené i z muzea. Viděli jsme filmový královský kočár, filmové fotografie, scénář k filmu, spoustu rekvizit, a dokonce i ty šaty s vlečkou vyšívané (ale princezna to není jasný pane) tam jsou. Šlapali jsme všichni po schodech nahoru dolů, přes jednotlivé pokoje takovou okružní zámeckou trasu. V jednom ze sálů jsme se mohli i převléci do Popelčiných a princových kostýmů a vyfotit se v kulisách. 👗 Návštěvníci brali kostýmy útokem, a tak já jsem z této bitvy rozumně vycouvala. Navíc můj muž, když to viděl, tak třeštil oči a říkal, že jeho teda do toho princova kostýmu nedostanu ani náhodou. A to byste čubrněli, jak ochotně do toho někteří chlapi lezli. 🤣

Výlet do Popelčina zámku jsem si užila. Je to super nápad a není v Německu ojedinělý. Mají prý i fanklub. Ten pořádá pro své členy i tematické plesy v dobových kostýmech, ne náhodou podobným těm filmovým. 💃 Nechybí ani hudba z filmu. Sečteno a podtrženo, jde o příběh, kam šikovný pan režisér Václav Vorlíček zakomponoval laskavý a přátelský humor. Kam skvělý hudební skladatel Karel Svoboda vložil svoji nádhernou, chytlavou muziku, doprovázenou zvonečky, které nám tak hezky připomínají vánoční atmosféru. Kde láska a spravedlnost zase zvítězila a kde se to prostě všechno dobře sešlo na jednom místě. Je to i o tom štěstíčku, kterému musíme jít někdy naproti. Všechny ty pocty si pohádka prostě zaslouží. ❤️

No a když už jsme vyjeli tak daleko, tak přece neodjedeme bez návštěvy 14 kilometrů vzdálených Drážďan.Toto historické, barokní město je nazýváno „Florencií na Labi“.

Nejkrásnější procházka byla ta večerní, když teda trošku pominu fakt, že tam byla zima jako „na Sibiři“. 🫢 Statečně jsme brouzdali večerním městem a venku jsme skutečně byli skoro sami. Zaplněné byly hospody a bary, ale co se týká toho správného turistického ruchu na ulicích, toho jsme se během dvou dní ve městě nedočkali.

Znovu jsme do historického centra města vyrazili další den za denního světla. Moje první cesta zase vedla nahoru „do nebe“ a to na místní věž „Turm der Kreuzkirche“. Ta je 54 metrů vysoká. Moje „úchylka“ je na věžích a rozhlednách počítat schody a těch tam bylo celkem 259, takže se nahoru trošku projdete a zadýcháte. 🤭 Prvně se šlape v budově po širokých, prostorných, nových, pohodlných schodech. Poté se dostaneme do užšího prostoru a nahoru na vyhlídkovou terasu už je to pak kamenné a úzké. Tentokrát tady pro „nás klaustrofobiky“ úplná pohodička. Nahoře ale trochu zklamání, takže kdo nemá rád šlapání po schodech, může vyhlídku vynechat, město je hezčí pozorovat z chodníku.

Drážďany se na nás nesmí zlobit, že jsme zase v jídle dali přednost naší milované Itálii. Milovníkům italského jídla tady tudíž doporučím nefalšovanou italskou restauraci „Mamma Mia“, kde jsme si v příjemném prostředí vychutnali vynikající domácí těstoviny. 🥗 Překvapily i domácími chlazenými těstovinami z lednice, které si můžete koupit domů, stejně jako kvalitní, italský, olivový olej v dárkovém balení s jejich vlastní značkou. 👍

Město je celé uklizené. Jsou tady veliká prostranství připravená „jako na spartakiádu“. 🙃 Z původního opevnění jim na náměstí zbyla jen taková hromádka, která vypadá na velkém náměstí jako malá socha. Historické budovy jsou skutečně velkolepé. Stavebním materiálem je tady vesměs labský pískovec. Město se snaží vše dát do pořádku a stále zde probíhají velké rekonstrukce. Třeba „Zwinger palace“, majestátní barokní zámek, je v úpravě, takzvaně „od podlahy“. Je zde kompletně vybagrovaný celý dvorní trakt. Opravují fontány a částečně je staví zcela nové. Barokní komplex budov, nyní slouží jako muzeum, galerie a hudební pavilon, kde se pořádají koncerty klasické hudby. 🎼 Drážďany jsou městem orchestrů a sborů s bohatou historií. 🎻 Kdo má rád klasickou hudby, bude tady na tom správném místě.

Na náměstí stojí i „Semperoper“, což je slavná, státní, saská opera s bohatou historií. Dají se tady navštívit operní, baletní a koncertní vystoupení. Zároveň je to drážďanská památka se zajímavou architekturou. Kdo není zapálený pro vážnou hudbu či operu, obdivuje ji, tak jako my pouze zvenčí.

Proč navštívit znova Drážďany? Třeba jen proto, že každý návrat je jako objevování v knize plné historie. Nebo proto, že jsme neochutnali jejich tradiční saské speciality? 🌭 I když my v tom jídle máme zcela jasno, a i příště bychom zamířili do italské „Mamma Mia“. V zimě má město jedinečné kouzlo pro své známé vánoční trhy. Dobrý návrat by byl ale i v létě v teplém počasí. ☀️ Láká mě totiž jejich nabídka večerní plavby po řece s večeří. 🚤 Večeře na vodě dokáže převést obyčejnou chvíli na nezapomenutelnou plavbu s výhledem na město plné osvětlených památek. A pro romantiky pak ještě pohled milovanému nebo milované do očí, které jsou nejlepší přísadou k tomuto romantickému menu! 😍