Jak nám z nebe padali ježci – Ischgl

Kamarád se znovu nevěřícně zeptal: „Cože, ty jsi ještě vážně nikdy nebyla v Ischglu? 🤷‍♀️ Tak to musíš co nejdřív napravit!“ A jak řekl, tak se stalo. Poslal nám odkaz na „Booking“, rovnou do konkrétního hotelu „Elizabeth Art hotel“. Ten jsem přece samozřejmě taky musela vidět a hlavně zažít, to dá rozum! 🤪 Když jsem rozklikla odkaz na webu, myslela jsem, že si ze mě kamarád dělá srandu. V reále bych to řekla jadrněji, slovem začínajícím na „p“ a končím na „l“. 😂 Což jsem mu taky řekla, ale přemlouval mě: “No, tak neblbni, je to tam fakt parádní. Seženete slevu“. Slevu nám skutečně na stránkách nabídli, a tak jsme teda s mým mužem vyrazili do jednoho z nejlepších lyžařských středisek Alp a údajně možná i světa. Na internetu nás dopředu upozornili: „Vezměte si s sebou ty nejlepší lyže a výbavu, pořádný krém na opalování a hodně peněz!“ 🎿

Ischgl leží přímo na hranici Rakouska a Švýcarska a je proslavený svými neomezenými lyžařskými možnostmi. ⛷ Je to oblíbené místo se Skiareálem „Silvereta“, který má 238 km sjezdovek. Jako první na světě údajně právě tady spustili do provozu dvoupatrovou lanovku. Díky velkokapacitním lanovkám místní lyžaři neví, co je fronta a každý si tady najde lyžovačku podle svého gusta. Pro ty, co milují adrenalin je tady 1,5 km sjezd z vrcholu „Pardatschgradu“ s převýšením 1200 m. 🫣 Nebo freeridová jízda z „Höllenkar“. Nic pro mě, protože já bych si jízdu mimo používané a upravené terény skutečně vůbec neužila. Pro ty, co rádi „řežou“ carvingové oblouky je tam „Idjoch“. U mě vítězí 11 km dlouhý sjezd z hraniční hory „Greitspitz“ 2872 m n.m., který je nejvyšším bodem v Tyrolích. Je jako stvořený pro nás požitkáře i pro méně zkušené lyžaře. Lákavé lyžování je po dlouhé červené sjezdovce z nedalekého vrcholu „Palinkopf“ 2864 m n.m. odkud se svezete do švýcarského „Samnaun“ 1840 m n.m. 👌

Před sto lety stál v této oblasti jen kostelíček se dvěma skromnými usedlostmi. 🛖 Dnes je tady kosmopolitní, moderní a hodně hodící se slovo luxusní středisko. Přijeli jsme autem až před náš hotel Elizabeth. Vytáhli jsme si kufry, ale ty nám z rukou okamžitě odebrala hotelová služba. Přitom já mám pohodlný kufr s kolečky a umím si ho v pohodě vozit sama sem a tam. Vrátný nám vzal i klíčky od vozu a odjel do garáží zaparkovat. Když jsem vešla do našeho pokoje, zírala jsem. Nečekala jsem takové prostory pro dva lidi na pouhých pět dnů a to ještě, když se člověk chystá strávit celé dny venku lyžováním. V pokoji jsme měli obří manželskou postel, velkou sedací soupravu, stolky, balkón s výhledem na sjezdovku, která byla skutečně hned před okny. Koupelna byla z větší části prosklená a vybavená fakt perfektní voňavou kosmetikou. Z čeho mně, ale doslova „spadla brada“ byla šatna. 🫶 Ta byla ukrytá v rohu pokoje za vestavěnými, skrytými dveřmi. Šatna nebyla daleko od té, co ji známe od Carrie Bradshawové ze „Sexu ve městě“. Já jsem si do těch všech poliček, skříněk, zásuvek neměla co dát. Já hloupá si totiž dovezla jen jeden kufr a z toho většinu lyžařských věcí. 🤪 Hned tentýž den jsme zjistili, že nám chybí věci do wellness, že nemáme ani ty pohodlné, teplákové soupravy se zlatě vyšitými monogramy a značkami jako většina spolubydlících v tomto hotelu. Konec konců, neměli jsme je ani doma. 😂

Lyže, hůlky, boty jsme odevzdali v lyžárně ve spodní části hotelu. Ráno, když jsme si je přišli vyzvednout, tak nám je služba donesla krásně vyhřáté a nazula nám je na nohy. Zřejmě jsou na to místní klienti zvyklí, protože vypadali, že je to naprostá samozřejmost. My jsme se ale komfortně necítili, proto jsme další den požádali, abychom si své lyžáky mohli obouvat sami. Kroutili hlavou, ale přání zákazníka jim bylo rozkazem. Na lanovku jsme vykročili přímo rovně samootevíracími dveřmi z hotelu. Bylo to asi tak 20 kroků do dalších dveří lanovky. Skutečně blíž už to být asi nemohlo. 😜

Počasí nebylo jako malované a o sluníčku jsme si mohli nechat tak akorát zdát. 🌬Nestěžovali jsme si, vyjeli jsme vlekem nahoru a odstartovali lyžovačku. Odpoledne jsme se rozhodli, že bychom mohli zkusit i to slibované lyžování na švýcarské straně kopce, a tak šup na svah za hranice Rakouska. Tam jsme se nejdřív ze zimy venku chtěli trochu ohřát, a tak jsme rovnou vlezli do místní restaurace u lanovky. 🫖 Jakmile nám na stůj postavili naše vařící čaje, přiběhl s křikem vlekař. Prý rychle „nohy na ramena“, protože kdo teď lanovkou neodjede, už se na rakouskou stranu nedostane. Vítr byl tak velký, že vleky museli být uzavřeny. Nastala panika. Nechali jsme čaje čaji, popadli lyže a fofrem zpět za hranice. 🏃🏽‍♀️ Během našeho pobytu už se tyto vleky nerozjely. Do Švýcarska jsme teda skutečně pouze „strčili nos“, ani jsme si ho neohřáli, natož abychom si tam pojezdili. Mohli jsme být rádi, že nám tu špatnou zprávu sdělili zavčas a měli jsme šanci se vrátit.

Po návratu dolů do městečka nás „praštila do uší“ hlasitá, rytmická hudba z hotelového „Apre-ski“. Ta přímo nutila k tanci a dobré náladě. 💃 Lidi se tam tlačili kolem baru, popíjeli nejen pivo, ale různorodé drinky. 🍹 Někteří tančili, někteří zpívali, někteří jen hodně „chlastali“. 🍻 Do Ischglu se totiž nejezdí jen lyžovat, ale také „pařit“. Některé bary tady jsou opravdu míle vzdálené večerní romantice, kterou si představuje žena. Po nějakém tom drinku nás to přestalo bavit. U baru se muselo dlouho čekat, lokty si vydobývat místo ve frontě, teda jestli se tomu fronta dá říkat. Člověk byl nucen si vybojovávat každý kousek životního prostoru. Toto nebylo skutečně to pravé místo a asi ani pravé město pro nás dva. Taky jsme zjistili, že jsme se tady ocitli spíše na módní přehlídce. S našimi značkami jsme se nemohli řadit mezi všechny „modely a modelky“. 🤪 Největší skupinou tam totiž byli takzvaní „Bognerovci“, oblečení od hlavy až k patě do této značky. Některé dámy to silně přehnali s líčením a svými umělými řasami mohli zametat lyžařské nebo sluneční brýle. To, že nesvítilo slunce hned tak někoho od slunečních brýlí neodradilo. Takže Apre-ski nebude asi nikdy „moje parketa“. Je fakt, že jsem zatím vyzkoušela pouze 2x, tak třeba někdy v budoucnu budu mít štěstí a svůj názor budu moci přehodnotit. 😉

Nechtěli jsme se lyžování vzdát. Je to vždy jen jedenkrát za rok, co si vyjedeme zalyžovat, a tak to pak chceme tak trochu „strhat“, abychom si sněhu užili. Celodenní lyžování prvního dne jsme teda ukončili pouze na svahu před hotelem, ale i ten se dal uznat. Další den bohužel pokračoval v ošklivém módu. 🌬 Počasí se vážně nehodlalo ani trochu umoudřit. ❄️ Co vám mám říkat, byl to fakt hnus, který uvidíte i z našich, v tomto případě nekvalitních fotek. Nebyla to žádná radost. Nejen, že pořád foukal silný vítr, jezdilo jen pár lanovek, ale dokonce se snesla mlha a začalo sněžit. Při jízdě mně píchalo do obličeje tisíce jehliček. Byla to taková šílená akupunktura, o kterou jsem tedy skutečně nestála. Křičela jsem na mého muže: „Ježíši, co to je? Co to z nebe padá?“ 🤷‍♀️ A můj muž nato: „No přece padají ježci! Já to znám z Francie“. 🦔 Skutečně jsem nad tím při té nepříjemné jízdě přemýšlela, vážně to bolelo, jako když po vás někdo hází hromady bodlinek. Všechno je zkušenost, všechno je jednou poprvé, ale tohle už zažít nikde nechci. Nepřála bych to ani nepříteli. Nahoře na kopci jsem se začala cítit divně. Byla mlha, že jsme si chvílemi neviděli ani na špičky lyží. Měla jsem pocit, jako kdybych byla opilá, ale stoprocentně jsem věděla, že jsem kromě čaje nic nepila. Přikrčila jsem nohy a jela jsem pomalu s divným pocitem po sjezdovce. Můj muž na mě volal: „Jani, pohni, musíme jet, tohle lyžování nemá cenu“. A já křičela: „Však ano, já jedu“. ⛷ A můj muž: „Neblbni, ty nejedeš, stojíš na jednom místě“. Připadala jsem si jako totální blázen. Skutečně jsem předtím cítila, že jedu. 🥺 Bylo mně vysvětleno, že máme na sjezdovce „difuzní světlo“. To vzniká při sněžení, vánici nebo při určitém úhlu slunečních paprsků. V těchto podmínkách nemusíme rozeznat, kam je to dolů a kam nahoru. Vědecké vysvětlení jsem dostala, takže jsem se trochu uklidnila a dolů do města jsem se nakonec v pohodě v té mlze doklouzala.

Každý den ráno jsem na budík vyskočila s nadějí z postele, utíkala k oknu, odhrnula závěs, který jsem vzápětí zase smutně zatáhla a s beznadějí jsem se vrátila zpět do postele. Nečekal nás tam už ani jeden hezký den. Teda když pominu tu krásu všude okolo. Jenže mě to bez toho lyžování vůbec netěšilo. Já nechtěla do wellness, ale za sportem do hor.

Nesmím zapomenout zmínit hotelové večeře. Snídaně byla formou bufetu a s takovým výběrem, že jsem nevěděla, co si mám dát dříve. 🍳 Zato ty degustační večeře o šesti chodech byli, dá se říct srandovní. První večer jsme odešli po večeři do pokoje, kde nám oběma ještě před usnutím začalo kručet v břiše a přestalo to až ráno po snídani. Vážně jsme se večer nenajedli. Po snězení těch šesti pidi chodů jsme měli hlad skoro stejný, jako když jsme do restaurace přišli. 🫣 Talíře s jídlem nám nosili po sobě s odstupem, přitom já bych byla schopná je sníst všechny v jeden okamžik. Takto jsme to museli prolívat vodou a vínem, protože vlastně každý ví, že hlad je přece „převlečená žízeň“. 🍷 Delikatesní chuť a design na talíři jim ale nemůžu upřít a můžu oznámkovat jedničkou s hvězdičkou. ⭐️ Zajímalo by mě, jestli to ostatní praktikovali stejně jako my anebo, jestli my Češi prostě jen víc „žerem“. 🤪 Další den jsme to totiž vymysleli. Před večeří jsme si zašli do místní pizzerie na výbornou pizzu. Ano, chápete určitě správně. Před večeří jsme se normálně navečeřeli, a pak jsme si v té krásné zážitkové restauraci u prosklené stěny s výhledem na sjezdovku příjemně poseděli a jen tak lehce degustovali ty vynikající „kousíčky“ jídel.

Poslední den našeho pobytu „na prd“ jsme si přečetli měnící se předpověď počasí. Bohužel jsme další den odjížděli domů, protože už nás čekali povinnosti. Výlet se teda tentokrát vůbec nepovedl, ale i špatný zážitek je zážitek a o to víc si potom člověk váží, když mu to příště všechno vyjde.

Na závěr moje malé shrnutí. Ischgl je určitě perfektní destinace pro ty, kteří vyhledávají extravagantní zábavu a společenský s trochou nebo i hromadou luxusu. I když je to největší středisko na světě s velkou dávkou zábavy, s velkou koncentrací značkově oblečených lidí, s nepřetržitým tokem nejrůznějších drinků, se skoro neomezenými možnostmi lyžování, je to prostředí určeno spíše pro mladší, kteří touží po dovolené plné, jak já říkám „karnevalového veselí“. 🎭 Pro ty starší a pokročilé, do kterých se počítáme my, je prostě lepší to klidnější prostředí Dolomitů v Itálii. Zůstávám věrná jejich tradičnímu kouzlu, ale v žádném případě nezatracuji ani tento v podstatě jeden „velký mejdan“. 😉