Cesta do Ameriky – New York 2/3

Mám ráda Audrey Hepburnovou a vždy se mně líbil film „Snídaně u Tiffanyho“. 💍 V koupeném průvodci jsem se dočetla, že scéna z filmu byla skutečně natočena v Tiffany New York. Nad obchodem se šperky mají totiž kavárnu, kde je možné si rezervovat snídani nebo branchové menu. ☕️ Nic jsme dopředu nerezervovali, ale když jsme kolem obchodu už podruhé procházeli, zkusili jsme vyjet nahoru a na místo se zeptat. Měli jsme štěstí,protože skutečně bez rezervace se to podaří prý málokdy. Objednali jsme si degustační menu ke kávě, takže jsme dostali podnos plný různých mini, možná spíš pidi dezertíků. 🍰 Ty byly zároveň takovým cukrářským, uměleckým dílem. Některé kousky, ač nevypadaly, byly výborné, některé dobré a asi dva druhy za mě, teda totálně přeslazené. Zalepená jsem z těch sladkostí byla ještě odpoledne. Ale jako zážitek úplně super a splněné očekávání. Celé prostředí designované v tyrkysové barvě Tiffany. Za sklem tam mají vystavené i originál černé večerní šaty, které měla Audrey ve filmu na sobě. Byli jsme tam ve správnou dobu, protože stolky měli volné dokonce dva, a když jsme se po hodině a půl zvedli, tak už stála před kavárnou fronta. Klienti zkoušeli počkat, jestli se nějaké už dál nerezervované místo náhodou neuvolní. Je to neuvěřitelné, ale i když je v NY vše předražené, všude je stále plno.

New York má opravdu velké množství vyhlídek, a tak jsme si museli určit priority, na které z nich vylezeme nebo vyjedeme. Jednou z těch nejnovějších, nejmodernějších a asi i nejkrásnějších je vyhlídka na mrakodrapu „The Edge“ ve čtvrti Hudson, na západní straně Manhattanu. Je to nejvyšší vyhlídka na celé západní polokouli. 👏 Pokud je nebe azurové, je viditelnost až do New Jersey. Je to skutečně jiná dimenze. Velká plocha balkónu je ve tvaru trojúhelníku, který je jakoby zaseknutý v horní části mrakodrapu. Uprostřed podlahy je jedna jeho část kompletně prosklená, takže kdo měl odvahu, mohl se procházet jen v oblacích. Já se po skle procházet nechtěla, ale kvůli fotce jsem se osmělila. Sedla jsem si blíž k pevné části, abych se případně, kdyby něco, měla čeho zachytit. Jasně, že je to blbost! Nic by mně to nepomohlo, když by spadla celé plošina. Já měla ale takový jistější pocit. Můj muž naznal, že když už chci mít fotku na skle, tak ať se laskavě posunu doprostřed, abych na tom skle byla celá. Udělala jsem to, ale nerada a byl to opravdu hodně blbý pocit. Seděla jsem na skleněné 21 m2 velké ploše na stém patře mrakodrapu. Přiznám se, že dolů jsem se v tu chvíli teda vážně nepodívala. 🫣

Teď v říjnu jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí, které bylo skutečně luxusní a výhled z „The Edge“ i díky sluníčku byl prostě pohádkový. ☀️ Abych nezapomněla, nahoru se nešlape pěšky po schodech. Turisty vozí výtah, který je v tom stém patře za 52 vteřin. A protože tady se myslí na všechno, jak na spokojenost klientů, tak především na business, je zde k dispozici i bar. Když mluvím o businessu, tak je pro ty otrlejší připravená ještě jedna atrakce. Oblečou vás do speciálních kombinéz, upoutají na horolezecká lana a ve skupině s průvodcem vylezete nad plošinou, po schodech na šikmý vnější okraj střechy mrakodrapu až na horní malý balkón, ze kterého vás nechají vyklonit se úplně do volného prostoru. 🤦‍♀️ Prostě visíce celým tělem ven z mrakodrapu. A že se takových lidí najde! Já jsem to viděla pouze z bezpečí čekárny na ploše obrazovky a úplně mně to takto stačilo. Této bláznivé akci se říká „Skyscraping“. Mám kamaráda, který by to určitě z placu vyzkoušel. Je to skutečně doslova totální výstup z komfortní zóny, ve výšce myslím 366 metrů. (Koho to víc zaujme, určitě jukněte na internet na jejich fotky).

Tato vyhlídka je vyhlídkou budoucnosti. Vejde se sem velký počet lidí, takže nebyl problém koupit lístky na místě. Měli jsme z toho takovou radost, že jsme zapomněli, že máme dopředu koupené vstupenky na „Empire State building“. Bylo pozdě se tam přemístit, a tak nám naše lístky propadly. No stane se. Byla to hodně drahá skleróza. Taky nebylo jisté, jestli další lístky seženeme. Byli jsme z toho tak překvapení, že jsme se ani nedohadovali, kdo z nás za to může. 🤪

Když se řekne divadlo New York, většině se správně vybaví ulice Broadway na Manhattanu. Je to nejdelší, 21 km dlouhá ulice a je na ní 41 populárních divadel. Toto je nejhustější koncentrace divadel na světě. Můžete si tady vybrat jakýkoliv žánr. My si vybrali muzikál „Chicago“. 👯 Známe ho i z Brna z Městského divadla, kde to hrají a zpívají úžasně. Tady se na herecké obsazení dělají konkurzy, takže angažmá a roli opravdu získají jen ti nejlepší. Příběh je v rychlém tempu, v neustálém pohybu, jsou v něm všichni v sexi oblečení a byla to pekelně dobrá zábava. Nesmím zapomenout poděkovat kamarádce, která se mě před naší cestou zeptala, jestli máme koupené lístky do divadla. Vůbec mně to nedocvaklo a taky jsem si nemyslela, že při takovém počtu divadel by to mohlo být vyprodané. To naše „Ambassador Theatre“ teda komplet vyprodané bylo.

Den třetí – středa 18.10.2023

Hned dopoledne jsme tak zvaně „maturovali“ v místním metru. 🤷‍♀️ Žádnou přepážku s obsluhou na většině stanic nenajdete. Musíte se spokojit s technikou, tj. s automaty na výdej „Metro card“, kterou pak musíte dál v automatech dobíjet ze svojí platební karty. Na automatu nám nešla namačkat žádná tlačítka na displeji. Pak se nám po dlouhém klikání podařilo získat jednu cestovní kartu a dál zase nula bodů. Museli jsme požádat jednoho z místních, aby nám pomohl. Zjistili jsme, že nejsme tak neschopní, ale že prostě některé automaty nefungují, a tak je potřeba buď zkusit jiný anebo do toho původního neklikat, ale bušit pěstí. Byli jsme mu vděční, že jsme mohli nabít pár dolarů a konečně tím metrem odcestovat. Naštěstí pak můj muž zjistil, že se dá procházet přes turnikety pouze s mobilem. Po přiložení mobilu na display, peníze za cestu rovnou strhnou z naší Visa karty. Metro mají spletité, cestování je komplikovanější, než jsme si mysleli a než známe třeba z Londýna. Kvůli jejich špatnému značení jsme si nebyli nikdy úplně jisti, že jedeme na správnou stranu. Nakonec se směr a cesta vždy našla. 😉

Naše cesta metrem vedla na nábřeží „The Battery“ odkud vyplová loď na „Liberty Island“ k soše Svobody. 🗽Původně jsme sehnali pouze lístky na loď a ostrov k soše, nikoliv do sochy na vyhlídku. Je možné koupit výstup nebo výtah na podestu, kde je betonová terasa s výhledem anebo prohlídku přímo „do koruny sochy Svobody“. Tam jsme měli namířeno, jenže tam může jen 250 lidí za den a lístky se skutečně shání na internetu obtížně a na místě je nekoupíte vůbec. Můj šikovný muž to denně ještě doma hlídal, a nakonec se mu poštěstilo a dva lístky doslova „urval“ na páteční odpoledne. 👍 Když jsme zjistili, že v pátek má být podle předpovědi hustý déšť, tak jsme si chytře nechali vstupenky i na tu středu. Ve sluníčkovém počasí jsme se plavili na lodi přes širokou řeku Hudson na ostrov, kde jsme si prošli místní muzeum, které mapuje historii stavby, vývoje, úprav a oprav sochy. Také jsme si v klidu udělali nějaké fotky. Pokračování cesty lodí bylo na „Ellis Island“, který dříve fungoval jako přistěhovalecká stanice pro imigranty. V dnešní době je majetkem vlády a je z něj v podstatě imigrantské muzeum se spoustou psaných informací. Koho tato problematika nezajímá, vůbec nedoporučuji na ostrově vystupovat, ale rovnou pokračovat na pevninu. ⛴ My tu chybu udělali, vystoupili jsme, a pak jsme měli problém se dostat zpět na loď. Ta totiž jezdí po půl hodině, trasu Battery – Liberty – Ellis- Battery. Pokud na Ellis všichni nevystoupí, tak se na loď dostane pouze část čekajících lidí. My ve frontě strávili nepříjemných 45 minut a měli jsme štěstí, že jsme se do druhé lodi nakonec doslova nacpali.

Čekala nás další vyhlídka a to „Top of the Rock“, která je umístěna v Rockefellerovém slavném centru. Tak tuto vyhlídku nikomu nedoporučuji! 👎 To byla, jak někdy říkáme s nadsázkou „přehlídka totálně ztraceného času“. Ačkoliv vypadá moderně, je to stará budova a výtah pro turisty je vyčleněný pouze jeden. Aby si neodradili klienty, tak chytře venku a po chodbách tvoří z turistů takové různé mini fronty, které se v intervalech musí posunovat do jiných částí chodeb. Pořád to vypadalo, jako by nás tam nebylo tolik, ale na výtah jsme si hodně počkali, a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká a nemine na cestě dolů. 😤 Z vrchu nebyl zdaleka takový rozhled, jaký jsme už „namlsaní“ z jiných budov očekávali. Ve výhledu přes skla terasy zavazí takové plechové ozdobné lemování. Hlavní problém je v celkově špatné organizaci. Ztratili jsme 3 hodiny jen tím čekáním. Opravdu hodně špatný zážitek, ale i ten se počítá, protože nemůžou mít všude všechno na 100 %, abychom jim nemuseli tak závidět.

Krásnou prohlídku jsme si udělali sami zcela zdarma v hlavní historické budově „Centrál terminál“. Jde o vlakové nádraží. 🚂 Žasli jsme nad majestátní halou, nádherným mramorovým schodištěm, starožitnými lustry a hodinami z Opálu. Na klenutém stropě jsou zlatem namalovaná souhvězdí a do modré oblohy zasázené svítící hvězdy. ⭐️ Četla jsem, že tam má být 2500 svítících hvězd, ale zřejmě už jim nefungují žárovky, protože jsme jich napočítali skutečně jen pár. Ale kdo by jim to chtěl vyčítat, i tak je to velkolepé. My jsme sem dorazili v době, kdy zde na schodišti probíhala lekce fotografování. Všichni stáli nastoupení na balkóně vedle sebe a snažili se drahými přístroji a objektivy získat co nejlepší foto, v co nejlepším světle. Já si stoupla vedle nich a trapně jsem si pořídila za sekundu svým IPhonem to, co oni „štelovali“ dlouhé minuty. 🤪

Nakoukli jsme i do místní knihovny „New York Library“. Opět krásná historická budova, ale na prohlídku budovy mají vyčleněné pouze některé dny a hodiny, které už nešlo napasovat do našeho plného programu. Každopádně projít si alespoň vstupní halu a spodní chodby, za to nic nedáte.

Další zastávka byla na „Empire State building“, lístky jsme sehnali i na podruhé. Tentokrát na noční hodinu, abychom z výšky viděli i ten svítící New York. Tak tohle, vážení a milí, byla prostě PECKA!! 😍 Toto byl nezapomenutelný zážitek desetitisíců světel. Tento pohled se nahoře vryje do paměti každému. Na terase za vámi na kopuli je umístěno asi 1200 led svítidel, která ozařují budovu miliony barev. Mohou zde udělat i světelnou show nebo promítat reklamu. Chodili jsme pořád dokola a vůbec se na nám odsud nechtělo sjet zpět dolů. Organizace je tady na jedničku, nikde skoro nečekáte, vše mají promyšlené. Vyhlídka je v 86 patře, je venkovní, ale částečně jste za sklem, aby někoho nenapadla nějaká hloupost. Výtah jede opět pouze několik sekund a při cestě nahoru vám na stropě výtahu promítají výstavbu této věže. Takže přímo nad naší hlavou přenášeli na jeřábu traverzy, na laně se před námi zhoupnul dělník. Než jsme dojeli nahoru, měli věž komplet dostavenou. Hodně dobrý efektní nápad. 😃

Nebyl čas, ztrácet čas, a tak jsme si tento den pěkně prodloužili a zajeli jsme si metrem ještě na noční „Brooklyn Bridge“. Je to jeden z nejstarších visutých mostů přes řeku „East River“. Má délku skoro 2 km a spojuje Manhattan a Brooklyn. Opět noční most s řekou a svítícím městem za ním je prostě za mě úchvatný. Škoda jen, že tak jako všude jinde, je most na svém začátku kompletně obskládaný prodejci s veškerým „harampádím“ a suvenýry. Úplně to tím pokazí celkový dojem. 😠

Pokračovali jsme pěšky na památník „9/11 Memorial“. Je to bolestivá vzpomínka Ameriky, se kterou je spojeno nejvíce emocí. Teroristické útoky na dvojčata zůstanou ve vzpomínkách celého světa zapsány navždy. Na místě, kde stály věže „Dvojčat“ jsou vybudovány dvě obrovské nádrže, které kopírují její původní půdorys. Tuto noc jsme toho ale moc neviděli, protože celá oblast s nádržemi je na noc obehnaná stojany s páskou a je střežena hlídkami. Proč tomu tak je, jsme zjistili až následující den, kdy jsme se sem dostali znovu za denního světla.

Tento den jsme našlapali po městě 22 km, to je skoro 30.000 kroků. Říkala jsem si, jak to v tomto tempu do soboty vydržím. Sice sportuji, ale taky denně sedím 9 hodin u počítače. 🙃