Čtyřicetistupňová megametropole – Dubaj

V srpnu jet do Dubaje je prostě blbost. 🤦‍♀️ Každý ví, že tam se jezdí na jaře nebo na podzim, kdy tam jsou optimální teploty. Nebojte, nejsme úplně praštění, ale pro pobyt o prázdninách jsme měli důvod. Naše mladší dcera splnila limit na Mistrovství světa juniorů v plavání, a tak jsme sem rodinně vyrazili především jako fanoušci české plavecké reprezentace. 🏊🏼‍♀️

Teploty byly v srpnu přes 40 stupňů, což je pro nás Evropany skutečně extrémní. Navíc venku byla veliká vlhkost, takže stačilo vylézt před hotel a člověk se okamžitě zpotil a unavil. 🫠 Nedalo se nikam chodit pěšky, jak jsme zvyklí. Vždy bylo nutné včas objednat taxi, čekat u recepce a až když řidič přijížděl k hotelu, teprve se vydat na parkoviště a tím zkrátit čas venku na nejnutnější minimum. 🚕 Naopak, když jsme vstoupili kamkoliv dovnitř, byla tam zima, jak na Sibiři. ❄️ Z extrémních výkyvů teplot jsme měli okamžitě bolení v krku. Takový pěkný začátek dovolené.

V hotelích, tam skutečně nikde nešetří prostorem. Všechno je obrovské, až megalomanské. Když si člověk vzpomene na Anglii, kde v hotelovém pokoji není místo ani na otevření většího kufru na zemi, tak tady jsme mohli v hotelovém apartmá pořádat večírky. Měli jsme k dispozici nejen dvě ložnice, dvě koupelny, kuchyň s veškerým vybavením (včetně myčky a pračky), ale i obývací pokoj s pracovnou, jídelním stolem a velikou, krásnou terasou. Ta však byla zcela k ničemu, protože se do toho vedra vůbec nedalo na terasu vylézt. Teda dalo, ale rozumný člověk po chviličce zdrhal zpět do klimatizovaného pokoje. 🙃 Naopak pračku, nad kterou jsem nevěřícně kroutila hlavou, jsem skutečně vzápětí ráda použila, protože jsem se komplet polila limonádou a oblečení jsem s sebou neměla nazbyt.

První den jsme se vypravili na průzkum obchodu s potravinami. Chtěli jsme si ledničku předzásobit nealko pitím, nějakými dobrotami a chtěla jsem koupit nějaké vínko. 🍾 Bloudili jsme po obchodě, kde měli všechno možné i nemožné, ale najít regál s vínem se nám podařilo, až po delší době. Výběr žádný, tak jsem vzala láhev, co mně padla pod ruku. Večer jsme po jeho otevření zažili nemilé překvapení. Něco tak hnusného, jsem v životě nepila. 😵 Po podrobném znovu prozkoumání etikety jsme zjistili, že je ta tekutina sice víno je, ale víno ovocné, nealkoholické. Ajéje, až v tu chvíli jsem si uvědomila, že v Dubaji není alkohol povolen, takže v normálních obchodech ani v hotelu ho nepořídíme. To jejich supermarketové ovocné víno jsme spláchli do záchodu a od mých holčiček jsem dostala pokárání, co mám jako za problém, vydržet tři týdny bez alkoholu. No samozřejmě vydržím a ani mně nic jiného nezbývalo. 🤪 Takže moje představa o dovolené s knížkou a drinkem v ruce se rozplynula. U nás na hotelu se v baru podávali pouze mléčné nebo ovocné, přeslazené koktejly – fuj. Takže jsem tam vydržela ty tři týdny na čaji, kávě a vodě. Jídlo bylo v pohodě, ale nic takového, o čem by stálo za to psát.

Další překvapení nás čekalo při cestě na bazén, kde probíhali tréninky a závody. Každý den jsme s taxikáři řešili, kde ten bazén vlastně je. Jednalo se totiž o tenkrát nově vybudovaný areál v poušti s halou a plaveckými bazény. Ty se dali překrývat různými povrchy na další sportovní události, takže to byl vlastně moderní, víceúčelový, sportovní komplex. Problém byl, že nikdo nevěděl, kde je, a tak první dny se opakovalo vyjetí za Dubaj a hledání cest a silniček směrem k našemu cíli.

Na bazénech po celém Česku i zemích Evropy jsme za ty roky „vystáli a vyseděli důlky“. Všude je vedro a vlhko, takže jsem si myslela, že vím, jak se mám obléci. Ovšem v Dubaji je prostě všechno jinak. Takže chybou v Metrixu jsem tam první den v tričku málem umrzla a pro další dny jsem si musela koupit v obchodě něco teplého, protože s teplým oblečením jsem do kufru nepočítala. 🧥 Areál se jim ale povedl! Faktem je, že lepší plavecký areál se zázemím jsme nikde neviděli. Tady to bylo komplexně promyšlené, na ničem se skutečně nešetřilo, to se „Dubajanům“ musí uznat. 👍

Nechtěli jsme odjet jen se zážitky ze závodů. Výlet by nebyl úplný bez návštěvy nejvyšší budovy světa „Burj Khalify“. Měří neuvěřitelných 828 metrů. Pro turisty jsou tady v patrech 124 a 125 vyhlídkové plošiny. Vstup je lepší si rezervovat dopředu. Výhled je skutečně neskutečný, tak jako i celá pozlátková „namyšlená“ Dubaj. Stavbám zde nejsou kladeny vůbec žádné meze. Dubaj je prostě megametropole s obchodním přístavem. Všude okolo jsou vidět mrakodrapy, luxusní hotely, restaurace, všechno vesměs skleněné, dále víceúrovňové mosty, na silnicích přehlídka luxusních vozidel, všechno přes den zalité sluncem a večer blyštivými světly velkoměsta. Hned dole pod Burj Khalifou je další zajímavá atrakce, tančící Dubajská fontána. ⛲️ Od večerních hodin se tady dá pokochat hudební, světelnou a vodní show. Je to v podstatě taková XXL Křižíkova fontána, kterou známe od nás z Prahy.

Já byla hodně zvědavá na lyžařský svah, který si Dubajané vybudovali v místním supermarketu, aby i když žijí na poušti, si mohli občas užít i zimní radovánky. My jezdíme lyžovat do Tater, Alp a Dolomit a oni si jen zajedou taxíkem do supermarketu, kde si nejen nakoupí, posedí v restauraci, prohlédnou si podmořský svět a malou ZOO, zabruslí si na umělém rybníku a také si zalyžují na svahu. ⛷ No popravdě, my teda nelyžovali, ale čuměli jsme teda přes obrovskou výlohu s otevřenou pusou. Tak, jak to mám ve zvyku, budu zase upřímná. Vypadalo to, jak na Ladových pohlednicích. Hodně srandovní zimní kulisy, umělý sníh, mini lanovka na mini sjezdovce. ❄️ Všichni jsou tam ve stejném lyžařském oblečení, které vám půjčí včetně lyžařského vybavení. Děti se tam snažily z toho umělého sněhu vytvořit koule a zažít sněhovou koulovačku, což z technického sněhu a v tomto, v podstatě malém prostoru, ani moc dobře nešlo. Ale jako nápad, obzvlášť pro děti, je to dobrý.

Takže s lyžovačkou jsme neuspěli, a tak šup na pláž, když tady mojí to krásné, tyrkysové moře. Ovšem zároveň tady byla další překážka. Na pláži se nesmíte převlékat, takže musíte vystát frontu na převlékací kabinku. Moře bylo v srpnu teplé jako káva, takže jsme se vůbec neosvěžili, tím pádem nás v té výhni ani nenapadlo ulehnout na osušku a nedej bože, opalovat se. ☀️ Místních tam moc vidět nebylo, všichni se před slunkem běží schovat, za sluncem ven vylézají jen turisti. Takže po teplé lázni, rychle zpět do kabinky, převléct z mokrých plavek, pokusit se ze sebe otřepat všechen ten jemný písek, který se na vás velice rychle nabalil jak „na smažený sýr“ a abychom vážně nebyli za chvíli i usmažení, zavolat taxi a utíkat dovnitř do vyklimatizovaného prostoru. 🤪

Kdo nezažil anebo zažil jindy než v srpnu, bude si myslet, že přeháním.

Utvrdila jsem se, že skutečně Dubaj pro svoji „jinakost“ za vidění stojí, ale rozhodně je na světě spousta jiných zajímavější, lákavějších a krásnějších měst a míst. Navíc tady mě neoslovuje jejich kultura, chování, prostředí, teploty a všude kolem, kam jen oko dohlédne ty obrovské plochy suchého, „mrtvého“ písku. Doma sice nemáme moře, ale máme krásnou zelenou přírodu, lesy, pole, louky a také historii se spoustou památek.

Co se týká Dubaje, tak je mi jasné, že to bylo poprvé a naposledy a co se týká, té naší krásné země, tak to na závěr shrnu: „Všude dobře, ale doma je přece nakonec nejlíp“. 😉