Dalešický pivovar = Hrabal a jeho Postřižiny

Stále zkoušíme nová místa, kde spojíme výlet na kolech se zajímavým, pěkným nebo tak trochu zážitkovým místem. 🚴🏻‍♀️ No a tím pro mě film rozhodně je! Když jsem spatřila Dalešice a jejich pivovar, tak rozhodně nešlo nevzpomenout si na slavné, i když hodně staré „Postřižiny“, které už v roce 1980 natočil Jiří Menzel. 🎥 Dalešický pivovar si na tomto filmu založil svoji popularitu. Areál vypadá jako jedna velká filmová kulisa. Na každém kroku byly vidět vzpomínky na film, ale i na prostředí doby první republiky. Pivovar měl velké štěstí, že si jej vyhlédl hlavní filmový architekt jako kulisu pro film mezi dalšími 150 malými pivovary, které tehdy měli podobnou šanci. 🍻 Určitě tím dal pivovaru nový směr a „vítr do plachet“.

Na komín by už dnes Magda Vašáryová vylézt nemohla, protože je každoročním hnízdištěm čápů. Nechyběli ani tentokrát. Ve vystlaném hnízdě mají své mladé, u kterých drží nepřetržitou stráž ve dne v noci. My jsme je měli na dohled z našeho balkónu, z oddělení Hotel B. Poprvé v životě jsem slyšela, jak se čápi mezi sebou zdraví. Hlasitě u toho klapou svými zobáky. Údajně se jedná o „čapí koncert“. 🎼 Samozřejmě to, proč začali zobáky klapat jsme nevěděli, ale rychle jsme vygooglili, abychom byli zase o něco chytřejší.

Na kolech jsme vyrazili i s přáteli ráno a za sluníčka. ☀️ Celý den bylo vedro „na padnutí“, ale cyklostezka vedla většinou lesem nebo kolem lesa, takže jsme se nijak zvlášť na slunci „nezapekli“. Já „hlava děravá“ jsem si celou cestu nadávala, že jsem se nenamazala opalovacím krémem. Po zimě jsem „jak ředitel vápenky“, takže nenamazat se byla hloupost. 🙄 Díky lesním cestám jsem se ale nespálila. Z Dalešic jsme pokračovali na Valeč, pak přes Vlastislav, Koněšín a Hartvíkovice zpět do Dalešic. Krásný okruh, pěkných 50 km. 🚴🏻‍♀️ Chtěla jsem vidět Dalešickou přehradu, což se nakonec povedlo, ale většina cesty je od přehrady „na míle“ vzdálená. Cesty přímo kolem přehrady tady zřejmě nevedou. Po cestě kousek od Kladerub jsme vystoupali na nedalekou rozhlednu. V plánu jsme ji neměli, ale, jak já vidím rozhlednu, můj muž už ví, že jí nesmíme minout bez povšimnutí. A tak jsme na ni odbočili. Byla to minimální zajížďka z trasy a byla to dobrá volba. Na kopečku uprostřed lesů stojí krásná, kamenná, zrekonstruovaná rozhledna s krásným jménem Babylon. Napočítala jsem 105 schodů. Jsem totiž počítáním schodů „postižená“. 🤪 (o rozhlednách a počtech schodů jsem psala v článku: https://50vkondici.cz/spocitane-schody-rozhledny-v-okoli-brna/)

Nahoře jsem nenašla žádný venkovní ochoz, ale místnost, která vypadala jako ze zámku. Kdo kdy viděl na rozhledně dřevěnou, parketovou, mozaikovou podlahu?! Dalekohledem se dalo podívat do dálky bohužel pouze skrze skla v oknech. 🔭 Dodržela jsem totiž tabulku se zákazem otevírání, i když já mám ráda, když po výstupu nahoru pak krásně nadechnu čerstvého vzduchu. Hlavní dominantou výhledu byl pohled na známou elektrárnu Dukovany, což není žádná romantika, ale ta elektřina se pak hodí.

Počasí perfektní, cesta parádní, i když upřímně musím říct, že v lesích na cestách po těch častých deštích bylo poměrně hodně bláta. Naštěstí se dalo vždy tak nějak tomu nejhoršímu vyhnout, takže jsme všichni čtyři „bez ztráty kytičky“, neboli pádu do bláta dorazili do naší cílové destinace. 🌸 Po cestě byla veliká nouze o občerstvovací stanice. Na to tady nejsou moc připravení. Byli jsme rádi, že si vodu vezeme s sebou, a pak jsme vzali zavděk limonádou na rozhledně. Pořádné občerstvení jsme měli až zpět v pivovaru. 🍻 Už jsem se pak vůbec nedivila, že parkoviště u pivovaru je přeplněné auty, koly i motorkami, protože prostě místní vědí, kde jedině najdou občerstvení. Kde se mohou přijet dobře najíst a napít. Pro motorkáře mají připravený výborný oblíbený Radler. Taky jsem si ho dala taky, a protože byl mangový, tak jsem si dala pak i repete.

Večeře v místní restauraci byla skvělá. 🥘 Porce byly obrovský, my to skoro všechno snědli, a pak jsme měli nafouklá bříška. Úplně jsme ten náš sport „zabili“. Já, která kromě nealkoholického Radleru pivo nepiji, jsem si jedno přece taky objednala. Z nabídky jsme vyhodnotili jako „TOP“ jejich „Dalešickou jedenáctku“. 🍺 A navíc, dát si pivo v pivovaru je přece nutnost. Tak abych neurazila, když se s tím tady vaří! Voda se k typicky českému jídlu skutečně nehodila a víno musím říct, že nebylo dobré. Co bych taky čekala v pivovaru!? Už bych se ani neodvážila to reklamovat. Mám stále v živé paměti pana vrchního z Prahy od Pinkasů, který mně po dotazu ohledně vína řekl: „Paninko, tady nejste ve vinárně!“ 🤷‍♀️ A tak jsem nedělala „ofrky“ a šupla do sebe tu jejich výbornou jedenáctku. Nápis před restaurací hlásá krásnou filmovou hlášku: „Vaše podlomené zdraví pivo upevní a spraví“. A kdo by nechtěl pevné zdraví, navíc za pár korun. 😉

Když se den nachýlil ke svému konci, stále jsme seděli u pivečka obklopeni historickými budovali, které nám připomínali scény ze slavného firmu „Postřižiny“. 🎬 Vzpomínky a hlášky z tohoto filmu nás provázeli část večera. Atmosféra byla kouzelná, zapadající slunce jemně hřálo, pivo mělo ten správný říz a na talířích skvělé, tradiční, české jídlo nás přeneslo zpět do dob dávno minulých. Naše ubytování bylo prosté, ale útulné a přispělo tak vlastně k autentickému zážitku. Nebyl to luxus, ale jednoduchost a návrat k minulosti.

Dalešický pivovar není jen místem, kde vaří výborné vlastní pivo, ale také opravdovou kulisou, kde jsme prožili pěkný den. Ale bojler tam byl a teplá voda tekla!

Takže milovníci piva, motorek, Hrabala nebo Menzela vzhůru na výlet! 🫶