Ještě tentýž den jsem měla na programu nakoupit si do lednice nějaké jídlo a pití a také zajet se podívat, kde stojí moje škola, jak se tam v pondělí ráno dostanu. Také jsem si chtěla stopnout, jak rychle se tam dostanu, abych další den nezmeškala začátek. Nesnáším totiž nedochvilnost a všude chodím včas. Mými pomocníky v Londýně jsou aplikace Google Maps, kam si napíši, odkud kam chci dojet, zakliknu metro a aplikace mně přesně ukáže, kam mám dojít pěšky, kde nastoupím do metra a na které zastávce mám vystoupit. 🚇

Další pomocník je aplikace Tube Map, kde jsou zakresleny všechny trasy metra, takže kdykoliv se na trasy po cestě můžu podívat, aniž bych hledala informační panel. Mojí nejoblíbenější aplikací je City Maper, který mi ukáže moji polohu, kde momentálně stojím a já si sama zadám, kam se chci pěšky dostat, třeba do nejbližší kavárny Costa caffe. ☕️ Takže díky aplikacím jsem opravdu školu našla pohodlně a zjistila jsem, že musím počítat s dopravou kolem 40 minut, což je tak akorát.

Moc se mně líbilo, že škola je v centru města, v krásné historické budově, konkrétně v Camdenu na ulici Regents Park. Patra pronajatá školou jsou rozdělená na sekce pro mladé studenty a pro „studenty“ 30+, kam puberťáci v podstatě nemají přístup. V našem dospěláckém oddělení 30+ jsme měli svoje referenty, své studijní učebny s počítačovým vybavením a internetovým připojením pro studium i mimo vyučovací hodiny, svůj obývací prostor pro odpočinek nebo třeba četbu, kávovar, toalety a samozřejmě spoustu učeben. 📕

První půlden po registraci a zahájení programu jsme měli každý osobní pohovor s jedním z učitelů, kteří zjistili, jak na tom každý z nás ve skutečnosti s angličtinou je. Pak jsme museli během 30 minut vypracovat každý svoji vlastní slohovou práci na stanovené téma a po vyhodnocení nás rozdělili do tříd. Já jsem si zaplatila denní zkrácené studium na 4 hodiny + ve volném čase si mohl každý zabookovat další extra hodiny s různými jinými učiteli. Na extra hodinách se neřešila gramatika a články z učebnice, ale navštívili jsme třeba i s učitelem muzeum, zajímavý park nebo jsme poslouchali interaktivní prezentace na konkrétní témata. 

V každé třídě nás bylo 10–12, což je celkem hodně, ale škola „praskala ve švech“, a tak jsme museli být ve větším počtu. V případě, kdy někomu přidělený level nebo učitel nevyhovoval, mohl si v průběhu svého studia požádat o přeřazení jinam. Každý z nás tam byl na jinou délku pobytu. Někteří tam studovali i čtvrt roku. Ve třídě jsem byla jediná Češka, většina mých spolužáků byla z Brazílie, ale někteří i z Japonska, z Německa, Číny a Itálie. 

Největší kamarádkou se stala jedna z Brazilek jménem Simone. Je to úžasná ženská, která má přímo vesmírnou dávku energie, kterou okamžitě zasáhne všechny ve své blízkosti. Je to neuvěřitelné, jak dokáže šířit optimismus, dobrou náladu, a jak si vás okamžitě získá na svoji stranu. Simone si se svou výslovností a angličtinou vůbec nedělala žádný problém, nestresovala se, že něco říká špatně, prostě mluvila a mluvila, klidně páté přes deváté a cítila se vždy, jako „ryba ve vodě“.  🐟 Nikomu to nevadilo a všichni jsme ji za to obdivovali. Byla takovým našim třídním sluníčkem, které vyšlo každý den. ☀️ Denně mně držela ve škole místo na židli vedle sebe a ve volném čase jsme spolu prochodily památky ve Wesmisteru , zajímavé výstavy, Old Sreet, Tower Hamlets, kde nás uchvátil především trh s květinami, které obě milujeme, pak Spitalfields, kde je neuvěřitelně velký trh s jídlem všeho druhu, Cowent Garden, Notting Hill, Holland Park, Millenium Bridge a samozřejmě nejhezčí Tower Bridge. 🌉 Nikdy předtím jsem nenavštívila vintage obchody, ale se Simone to byl prostě zážitek. Je velice extravagantní, obléká se do výrazných modelů, nosí velké náušnice, má pořádnou sbírku brýlí, které každý den střídá podle barvy a stylu oblečení. Má neuvěřitelně osobitý styl. To, co si na sebe dokáže obléknout, bych si nikdy na sebe nevzala, ale jí to neuvěřitelně všechno sluší. Doufám, že se na mě nebude zlobit, když do článku šupnu i její foto. Ve vintage obchodech se vždy probrala ramínky s oblečením, a to, co vybrala si před velkým zrcadlem na sebe oblékla a vždy jí to perfektně sedlo. Nemusela si to kupovat, k radosti jí stačilo, si to prostě na chvíli obléct. V obchodech měli různé „poklady“ třeba jsme se probíraly na polici botičkami od samotného Louboutina nebo třeba výraznými modely klobouků. Byla to bezstarostná zábava, žádný prodavač nás neotravoval, připadala jsem si zase, jak malá holka a kdo by si tak chvíli připadat nechtěl! 🤪

Také jsem měla spolužáka Marca. Byl to Ital z Milána, který mimo jiné byl také spisovatel. Napsal knihu ve svém rodném jazyce, prý o vztazích. Do češtiny přeložená nebyla, takže jsem si ji nemohla přečíst. Vyprávět uměl poutavě, na rozdíl od Simone byl klidný, seriózní, měl rád umění a jeden víkendový den jsme se vypravili do Tate Modern. Je to nejpopulárnější galerie současného umění. Všechna patra jsou od spodu až nahoru přeplněné obrazy, sochami, ale i vším ostatním, čemu umělci říkají UMĚNÍ. 🤔 Já jsem v tomto ohledu asi barbar, protože některému umění prostě vůbec nerozumím. Uvedu příklad. Marco mě v Tate zavedl do obrovské místnosti plné na zemi poházených jutových pytlů, takových, jaké u nás používáme třeba na brambory. Pytle byly různých velikostí, různě naplněné bůhví čím, zavázané režnými provazy a skutečně se válely po celé místnosti. Některé byly navrstvené na sebe, jiné pohozené dál od sebe. Postrádalo to smysl i symetrii. Prostě jsem tam stála a zírala! Když se mě Marco nadšeně zeptal, co v tom vidím a já jsem mu po chvilce přemýšlení upřímně odpověděla, že asi „Binec na statku“, tak se urazil, že mně nemá dál smysl tyto krásy ukazovat. Takže, až něco podobného uvidím v některé z galerií někdy příště, budu se muset někoho znalého zeptat, co v tom mám vidět, protože dodnes to pro mě zůstává záhadou.

Tuto školu bych klidně všem doporučila, chodila jsem tam ráda, i když to bylo pro mě dost náročné. Každý den pořád jen v angličtině, když v ní nevynikám, ale dokázala jsem si, že když musím a nemám nikoho kolem sebe, kdo to za mě všechno zařídí, tak si nakonec ve všech situacích poradím sama. A to vám řeknu, že je velice dobrý pocit. Naši učitelé byli usměvaví, příjemní a snažili se nás nestresovat, ale vytáhnout z nás všechno, co se dalo. Učili jsme se takovým tím Komenského přístupem „škola hrou“. Střídali se nám hodiny gramatiky a poslechu a cvičení na interaktivních tabulích. Také se nám měnilo ranní a odpolední vyučování. Když jsem měla ranní studium, tak jsem se v některé dny přihlásila na extra odpolední hodiny, kdy jsme pak byli rozděleni na týmy a ve skupinkách jsme řešili úkoly a věnovali se jiným tématům než v běžné výuce. 

Londýn jsem si prochodila křížem krážem i sama, protože prostě musíte nechat mozek také odpočívat. 🚶‍♀️Můj mozek totiž očividně fungovat jen v angličtině nechtěl, a tak jsem si někdy prošla některá muzea sama, i když za normálních okolností sama moc ráda nejsem, mám ráda lidi kolem sebe. No a třeba Muzeum Science se dá navštívit vícekrát. Výhodou je, že v Londýně můžete navštívit jakékoliv naučná muzea zdarma. Jsou volně přístupná všem. Kdo může, hodí jakýkoliv obnos do kasičky v přízemí, ale vstoupit může vážně i zadarmo. 

Žádný můj pobyt v Londýně se neobejde bez návštěvy Musea Madame Tussauds, kde jsou vystavené voskové figuríny všech známých osobností, na které si jen vzpomenete. 🎥 Pozor toto není naučné muzeum, takže tam už se platí poměrně vysoká částka. Libí se mi, že tam figuríny neustále doplňují, že ty původní převlékají do nových kostýmů, zasazují do jiného prostředí a že se tam můžete vyfotit s kým chcete, klidně ho držet za ruku nebo v objetí. (Určitě si vzpomenete na voskové figuríny u nás v Česku, které jsou obehnané provázky, k některým se nemůžeme ani přiblížit a sáhnout na ně je naprosto nemyslitelné.)  

V Londýně je toho k vidění opravdu hodně a nejde to všechno stihnout za jednu návštěvu. Kdo má rád vyhlídky neměl by vynechat Shard London Tower, což je známý Londýnský mrakodrap Střep, který má 72 pater a je v něm super nádherná vyhlídka, na kterou je lepší si koupit lístek přes internet dopředu. Pak samozřejmě neodolatelný most London Bridge přes řeku Temži. Dá se přes něj projít dole nad vodou po chodníku kolem silnici, ale dá se projít i v horním patře krytým skleněném tunelem. Stojí skutečně zato, protože v některých místech je skleněný včetně podlahy. Fotili jsme se na ní, je to zážitek, ale nedělalo mně to vůbec dobře. 

Nevynechala jsem samozřejmě ani shopping, protože v Londýně mají tolik pěkných věcí a musela jsem se taky přece trochu odměnit nějakým kouskem oblečení a na náramek z Pandory koupit přívěšek ve tvaru srdíčka s anglickou vlajkou, protože to kdybych neudělala, tak bych toho pak mohla později litovat.  Pandora náramek je mimo jiné takový památníček a anglická vlajka musí být koupená v Anglii, aby to mělo skutečnou hodnotu vzpomínky.