Hodina bez očí

V šatně jsme si museli odložit nejen všechna svá zavazadla, ale také mobily, hodinky, brýle a cokoliv, co by byť jen minimálně mohlo svítit. Pak se otevřely dveře do „tmy tmoucí „ a my v počtu čtyři jsme s naší nevidomou průvodkyní vstoupili do neznáma.  🫣 Pravidlo znělo, jednou rukou se dotýkat zdi a druhou mít ohnutou do pravého úhlu před sebou, jako zábranu proti nárazu. Třeštila jsem do té tmy oči, ale viděla jsem jen tečkovanou černotu.  👀 Asi po 10 minutách se mně udělalo zle. V té černočerné tmě jsem najednou viděla i přeskupující se fialové fleky. 🟣  Měla jsem strach, že tam s sebou „švihnu“ o zem, sotva jsme přišli. Nechtěla jsem to vzdát, a tak jsem zhluboka dýchala a uklidňovala svoji mysl, jak to známe od jogínů. Hlavně jsem si sama sobě říkala: „Tak seš pitomá, jsi tady na hodinu a jiní takto musí žít celý život!“  🤦‍♀️ Pomohlo to a já se mohla začít soustředit na ty naše další smysly, které nám bez očí zbyly. Především hmat a sluch. Vůbec mě nenapadlo používat čich, což je škoda, protože třeba u první místnosti u prodejních stánků by se čich zrovna hodil. Já ovoce a zeleninu brala do rukou a podle hmatu jsem pak dobře poznala a mohla vyjmenovat všechny vystavené druhy. Poznala jsem je hmatem bez problémů.

Celou cestu jsme jeden za druhým procházeli podél stěn. Šmátrala jsem rukou, ohmatávala nerovnosti, procházela dveřmi, překračovala práh, narážela do nábytku a zařízení bytu před sebou a občas mně prst lehce uvízl v nějakém otvoru. Není to dobrý pocit. Prošli jsme kuchyní, koupelnou a obývacím pokojem. V kuchyni, kdyby někdo pustil plotýnku na sporáku, tak odcházím se spálenou rukou. Neměli jsme nic ve tmě otevírat, aby nedošlo k nějakému zranění.  😭Každou chvíli někdo z nás něco shodil. Padající předměty dělaly ve tmě nepříjemné zvuky, poloviny z těch zvuků bychom si v běžném životě ani nevšímali.

Ta pravá panika přišla na rušné ulici. Jasně, že mozek věděl, že jsme v bezpečí místnosti, ale autentický zvuk aut, ruch města, cizích lidí okolo byl autentický, a proto pro nás nyní nepříjemný. Když na nás zatroubilo auto, vyskočila jsem, jak při tělocviku. 🤾

Další dveře vedly do lesa, okolo hájovny, po lávce přes potok.  🌲 Zvuk lesa je úplně jiný než ulice. Moje ztuhlost z ulice povolila a já se uvolnila a nadechla čerstvého vzduchu. Také jsem cítila vítr, vlhkost a přítomnost tekoucí vody.  💧 Slyšeli jsme zpívat ptáky, funět zvířata, šumět listí na stromech.  🍃 Slyšeli jsme spoustu toho, co neslyšíme, když se díváme. Museli jsme se pustit bezpečné zdi a ručkovat po zábradlí z větví, přes vyboulenou lávku, po mechu a kůře. Jenže pak k nám přišlo zvíře, které vydávalo zvuky a strkalo do nás čumákem.  🐽 Naše skupina byla ve složení tří ženských a můj muž. Dovedete si živě představit, jak jsme „my baby“ začaly vyvádět. Při každém jeho nárazu nebo doteku čumákem na našem těle jsme ječely jako pominuté.  🤪 Je to fakt tak blbý pocit. Nevidíte nic a nemáte kam utéct. Připadala jsem si jako na stezce odvahy.

V další místnosti už byl klid a mír a hrála příjemná hudba. Byli jsme na výstavě sochařského umění. Ve skutečnosti bychom viděli velký „prd“, ale tady jsme měli dovoleno sochařské exponáty osahávat.  🖐️ Našim úkolem bylo hádat, o jakou sochu jde. Uhodla jsem dvě ze čtyř, což není špatné scóre. Musím říct, že dívat se rukama je divný.

V poslední místnosti byl bar.  🥃 Teda říkala to naše průvodkyně. Já můžu jen potvrdit, že tam byly barové židle. Každý jsme si totiž „nasahali“ svoji vlastní, objednali si něco k pití a zkoušeli jsme to nevylít na pult nebo ještě hůř, na sebe. Taky jsme zkusili vytahat z kapes drobné mince a dát dohromady finanční obnos k zaplacení. Holky vysypaly na stůl plnou kapsu drobných, které už ani nenašly, natož aby je spočítaly. Slečna průvodkyně si s tím hravě poradila. Tady jsme měli příležitost položit jakékoliv otázky. Naší průvodkyni dodatečně musím vyjádřit obdiv, protože si před nedávnem pořídila vlastní štěně a sama si svého vlastního vodícího psa vychovává.  🦮 Chtěla ho mít od miminka sama pro sebe. V jejím případě je skutečně vidět, ta „svatá pravda“, že když se chce, tak všechno jde.