Jedinečný cíl Karibiku – Punta Cana, Dominikánská republika

Po celý rok sluncem zalitá je pohádková Dominikánská republika. ☀️ Leží v srdci Karibiku a je omývaná vodami Atlantského oceánu a Karibským moře. Má pláže s pohádkově bílým pískem, tyrkysové moře a impozantně vysoké, štíhlé kokosové palmy. 🌴 Už Kryštof Kolumbus říkal, že objevil kus ráje. A něco na tom je! Dominikána by v soutěži krásy „na mou duši“ obsadila přední místo. A ve skutečnosti vypadala snad ještě líp než na fotografiích v katalogu cestovní kanceláře.

Naší destinací, kde jsme prožili pohádkové Vánoce a oslavy Nového roku byla Punta Cana. 🎄 Když řeknete Dominikáncům, že jste navštívili jejich zemi, budou vždy předpokládat, že to bylo právě toto místo. Je to nejoblíbenější turistická oblast s akvamarínovou vodou. A to doslova. Akvamarín je minerální kámen právě v takové světle modré, až zelenomodré barvě, jaké má jejich moře. To se vážně musí vidět! Nekonečné pláže s magicky bílým pískem jsou posázené kokosovými palmami a společně tvoří přehlídku nádherných scenérií. Toto exotické místo se nachází na samém východním cípu ostrova Hispaniola. Takto si já už navždy budu pamatovat místo, předurčené k odpočinku, k relaxu, bez stresu a starostí, nabité pozitivní energií.

Bydleli jsme přímo u pláže v rozlehlém hotelovém komplexu „Gran Bahia Principe“, který byl obklopen tropickou přírodou. Ubytování jsme měli v blocích třípatrových vilek. Součástí hotelu byly pláže, bazény, plážové a bazénové bary, restaurace, fitness centrum, ale i golfové hřiště. Ačkoliv jsme golfisté, možnost hry v tropickém prostředí nás nelákala. Já však hřiště použila jako běžeckou trasu. 🏃🏽‍♀️ Zjistila jsem totiž, že běhání na pláži je neuvěřitelně únavné a vysilující. Nejen díky stále přítomnému sluníčku, ale především kvůli písku, který se vám doslova sype pod nohama. Tady bych týden běhat nevydržela ani náhodou, proto jsem si svoji cestu protáhla až na golfové hřiště. Jako golfista vím, že se do oblasti nesmí, přesto jsem to porušila. Někteří hráči neovlivní úder a let svého míčku, takže pro ostatní návštěvníky hřiště by se ta návštěva nemusela vyplatit. 🫣 Snažila jsme se vždy vystihnout dobu, kdy tam moc lidí nehrálo, a pak jsem mohla běžet po krásně udržovaných chodníčcích a lesních cestách podél golfových jamek, jezírek s rákosím, územím plným palem, které mě částečně chránily před slunečním žárem. Na hřišti bydleli zelenožlutí papoušci. Jsou to druhy amazonských papoušků, kteří jsou prý upovídaní a přátelští. Se mnou se, ale kamarádit bohužel nechtěli a marně jsem je lákala, ať slétnout alespoň o kousek blíž ke mně. 🦜

Na výlet jsme vyrazili s průvodcem a s menší skupinkou turistů, takovým malým autobusem bez skel v oknech. Po cestě jsme zastavili i na plantážích s cukrovou třtinou, která tam byla skoro všude přítomná. Nikam jsme nelezli, drželi jsme se na cestičce, protože ve třtině žije spousta hadů a dalších „potvor“ a ty jsme teda opravdu potkat nechtěli. Pokračovali jsme do hlavního města „Santa Dominga“, které jsme si nechtěli nechat ujít. Je to nejstarší město „Nového světa“. Pro Dominikánce je toto město totéž, co pro Američany New York. Údajně je pulsujícím srdcem země. Mně ale přišlo, že pulzující tam bylo od přistání na letišti úplně všechno. 😃 Ulicemi tohoto města kdysi kráčel i Kryštof Kolumbus. Jeho syn Diego Kolumbus si tady dokonce postavil opevněný palác „Alcázar de Colón“. Nyní je z něj muzeum, ve kterém jsme si prohlédli nejen celé jeho vybavení, ale i drobné věci, které patřili jejich rodině. Za prohlídku však stojí především ta historická budova. Největší počet zajímavostí je v pěším dosahu zóny „Colonial“. Zónu tvoří pravoúhlé bloky, mezi kterými jsou ulice dlážděné „kočičími hlavami“, které občas střídají ploché pohodlnější kameny. Chodí se po nich úplně stejně nepohodlně, jako u nás ve městech.

Na jídlo jsme s průvodcem zašli do jedné z místních restaurací. Ochutnali jsme opravdu tradiční dominikánský oběd, čímž jsou dušené červené fazole s rýží a dušené kuřecí ve výrazné omáčce. Nemůžu říct, že bych se po tomto jídle mohla „utlouct“, ale můžu říct, že bylo „v pohodě“. Nenadchlo, ale ani neurazilo. Koneckonců gurmánský „koncert“ jsme tady ani nečekali. 🤪

Dominikána je nejen největším producentem banánů na světě, ale také výrobcem a dovozcem rumu s názvem hlavního města „Santo Domingo“. 🍌 Název není vůbec nápaditý, ale v podstatě je to krásná, nenásilná reklama města. Tento rum je známý a oblíbený pro svoji kvalitu, ale je taky velice chutný. Vyrábí se z cukrové třtiny, zraje v dubových sudech, které mu právě tu jemnou chuť a vůni dodávají. Ze zákona musí zrát minimálně jeden rok. Do továrny na jeho výrobu jsme se z časový důvodů bohužel nedostali, což mě mrzelo, ale zato jsme tohoto vynikajícího místního nápoje všichni spoustu vypili v našem resortu. 🥃 Rum je totiž pro Dominikánce totéž, co pro Čechy pivo!

Nesmím zapomenout na třetí důležitou příčku, kterou by obsadili kvalitní dominikánské doutníky. Řadí se prý k těm nejlepším na světě a vynalezli je údajně zdejší Indiáni. Na jejich výrobu jsme se jeli podívat přímo k místním, domorodým obyvatelům do tropického údolí. Je zde nejstarší manufaktura na výrobu doutníků v zemi a tabákové listy se sklízí, jak jinak než ručně. Alespoň nám to teda tvrdili. Jeden z domorodců nám předvedl ukázku, jak se balí doutník ručně. Ačkoliv jsme všichni čtyři zapřisáhlí nekuřáci, kouření doutníků v místě jejich narození jsme přece nemohli vynechat. Ještě bychom, nedej Bože, místní obyvatele mohli urazit. A tak jsme tam někteří hodně kuckali, ale někteří machrovali, jak jim to jde a jací jsou „páni“. Pro většinu z naší skupiny, to byl hlavně nový zážitek.

Daleko větším lákadlem, než je město, byla pro nás návštěva mělkého místa v moři. Název si buď nepamatuji anebo ani žádný nebyl. S lodí jsme prostě zakotvili na moři a po žebříku sestoupili do vody. Byli jsme v takové menší turistické skupince s průvodcem. Už na lodi se rozjela velká párty. Jak říkám, pulzovalo to tam každý den a všude. Dominikánci jsou hrozně přátelští, pohostinní lidé, s celodenním úsměvem na tvářích. Rum do nás nalévali už při startu plavby, kdy jsme každý dostali do ruky papírový kelímek, do kterého nám okamžitě nalili rum, jak kdyby to byla voda. 🤪 Kdo chtěl, mohl si do rumu přidat i Coca Colu, aby ten alkohol alespoň trochu rozředil. Přece jen jsme my Evropané nebyli tak zvyklí. Není divu, že se z nás za chvíli na slunci stali veselí turisté. Důvodem návštěvy této mělčiny byly mořské hvězdice. ⭐️ Byly takové baculaté, velké, tmavě červené, možná spíše až do hněda. Já jsem tento druh viděla poprvé. Mohli jsme si je vzít do ruky a vyfotit se s nimi. Drželi jsme je na rukou a ony se nás dotýkaly těmi svými „panožkami“, co mají pěti ramenech. Zvláštní pocit. Nad hladinu jsme je mohli vytáhnout pouze na malou chvíli, aby naši návštěvu ve zdraví přežily a rozdýchaly. Musí to být pro ně nepříjemný, když je tam pořád dokola jezdí otravovat a „tahat“ z vody turisti. Zážitek pro hvězdice – příšerný, ale pro nás lidi ohromný.

Pokračovalo se směrem k mangrovovým hájům. Nejsou to skutečné háje, ale takové bažiny u malého ostrova. Mangrovníky jsou v podstatě keře a stromy rostoucí rovnou z vody. Ve svých kořenech, které jsou v mořském dni, poskytují domov a líhně krevetám. 🍤 Krevety byly samozřejmě schované pod vodou, nevystrčily „ani nos“, takže jsme žádné neviděli. Nikdo nám je ale ani nesliboval. Důvodem návštěvy byly především nádherné, obrovské mušle, které známe akorát tak z filmů a nevěřili jsme, že skutečně existují. Díky tomuto výletu můžu říct, že jsou skutečně skutečné a skutečné nádherné. Místy byly nahromaděné hromady mušlí, stejně tak, jak u nás vidíme nasypané hromady štěrku. Bylo to místo, kam moře vyplavuje svoje dary, avšak nikdo si je odtam nesmí odvézt. S těmi krásnými „úlovky“ jsme se pouze vyfotili, a pak jsme je tam s těžkým srdcem museli nechat povalovat navěky.

Naší dámské trojce se začalo chtít čůrat. Nebyl to úplně vhodný okamžik na čůrání. Nenapadlo nás nic lepšího než zalézt ve střední části ostrova do místní vegetace. 🏝 Byl to opravdu blbý nápad a přiznávám „bez mučení“, že byl můj. 🤪 Jakmile jsme vystrčily zadky, slétlo se na nás hejno komárů. To jste neviděli, jakou rychlostí blesku jsme od tam všechny „vysvištěly“. Moc nám to nepomohlo, protože útočníci zavětřili a byli nám v patách. Naše zadky bohužel utrpěly a tento zážitek bych si klidně odpustila. Ponaučení pro příště. Na tropických ostrovech v místní vegetaci je pitomost chodit na záchod. Navíc bylo kolem nás široko daleko moře, do kterého se dá čůrat úplně bez rizika. Četla jsem, že je to naprosto v pořádku a podmořskému životu to nijak neškodí. Jenže oni v tom poučném článku nevěděli, kolik jsme vypily toho rumu. 🤪

Na lodi byl zážitek okamžitě zapomenut. Naši „námořníci“ pustili na plné pecky hudbu a začali nás doslova „tahat“ všechny do kola. Ze začátku se to „klukům šikovným“ moc nedařilo, ale protože to měli zřejmě jako svůj úkol, nakonec nás všechny rozhoupali a roztancovali. 💃 Královnou jejich rytmu je „Merengue“ a taky velice dynamická „Bachata“. Na to se prostě nedá zůstat sedět a netancovat. Když vás to chytne, máte chuť tančit dnem i nocí.

Největším zážitkem této země pro nás všechny čtyři byl výlet za delfíny. 🐬 Nebyli to divocí delfíni, které pozorujete pouze z lodi a dlouhé minuty čekáte, než se objeví nad hladinou. Zavezli nás do oblasti, kde měli nedaleko od břehu, v moři, vybudované takové jakoby obrovské bazény. Jejich stěny byly z propustných sítí. Na hladině bylo vybudované zázemí s dřevěnými chodníky okolo vytvořených propustných nádrží. Rozdělili nás na skupinky, oblékli do takových srandovních, nepěkných záchranných vest a pustili nás s delfíny do ohraničeného moře. Delfínci byli skutečně neuvěřitelně hraví a milí. Nebáli jsme se ani my jich, ani oni nás. Delfín prý není tak přátelský, jak vypadá, i když vypadá, že se pořád usmívá. Když ho hladíte, je kluzký, hladký, příjemný na dotek. Na pohyb rukou, tak jak nás to cvičitelé předtím naučili, pro nás delfín tancoval, dával nám pusinky, nechal se hladit. Nemohli jsme používat vlastní foťák nebo mobil, protože business je business. 😉 Naštěstí ani ta jejich fotodokumentace nakonec nebyla tak špatná a pro zachování vzpomínky byla dostatečná. Samozřejmě nám předvedli i delfíní show, ale pro nás strhujícím a stěžejním zážitkem zůstává to osobní pomazlení. 🧡

V dalším z ohraničených mořských bazénů jsme plavali s brýlemi a ploutvemi společně s malými žraloky. 🦈 Nebyli moc velcí. Teda dá se říct, že byli malí, protože se vůbec nedali srovnávat s těmi, co je známe z „hororových“ filmů. I tak ale měl člověk velký respekt a dolů k nim na dno bych se teda nepotopila, ani kdybych to uměla. Jak už jsem psala, mě při šnorchlování, ať dělám, co dělám stále leze zadek z vody. 😂 Zato obě naše plavkyně se potápěly až k jejich blízkosti, což teda nebyl vůbec hezký pocit. Ale zase, kde tohle v Brně zažijeme!?

Toho bílého písku a krásných pláží jsme si také užili dostatečně. Samozřejmě jsme se jako vždycky „připekly“ na sluníčku. Můj muž, který se většinou nespálí na nás dohlížel, jak „žňová hlídka“, abychom se poctivě a každou chvíli mazaly opalovacím krémem s faktorem č. 50. 🤦‍♀️ Jsme vždycky naštvané, protože pak přijedeme z dovolené ve skoro stejné „vápenné“ barvě, v jaké jsme odjížděly. Jenže, když jsme neposlechly, do večera nám to sluníčko „spočítalo“ a my jsme byly červené jako místní krevety. A to skutečně taky nevypadá dobře. 🥵

Na moři jezdili motorové čluny, které nad sebou tahali turisty na padáku. Ti po jednom, po dvou i po třech létali nad pláží a rozhlíželi se ze své vyhlídky do kraje. Vydržela jsem je týden ze svého lehátka na pláži pozorovat a pak jsem se rozhodla, že „parasailing“ chci zažít taky! 😜 Naše holky mě v tom hned podpořily a samozřejmě se ke mně přidaly. Můj muž má závratě, takže v žádném případě jeho by na lano do vzduchu nikdo nedostal. Můj nápad se mu vůbec nelíbil. Našim holčičkám se ale líbil a tak, co by pro nás neudělal. Na loď ho nevzali, a tak musel zůstat s foťákem na pláži. Naskládali nás na malý člun, jak „dobytek na porážku“. Skoro už si nebylo ani kam sednout a my museli s vysazením na břeh počkat, až se většina z nás ve vzduchu vystřídá. Zbývala poslední tříčlenná parta před našim startem do oblak. Jeden z pánů byl opravdu hodně silný, a když byli kousek nad vodou, tak sedací konstrukce nevydržela jeho tíhu a praskla. Všichni tři letěli do vody, včetně kovové konstrukce, která pána trefila do hlavy a do nosu. Kolik krve teklo proudem z rozbitého nosu si asi každý dovedete představit. 🩸 Nechtěně jsme se tak staly i účastníky záchranné akce. Chytla nás trochu i panika a strach se po této partě nechat uvázat na lano a vystoupat do poměrně závratné výšky. Místní borci se ale tvářili, jako kdyby „se nechumelilo“ a byla to běžná součást atrakce. Konstrukci vyměnili za novou, ale i tak už jsme z toho neměly dobrý pocit. Letěly jsme nad pobřežím se strachem a byly jsme rády, když jsme se ve zdraví vrátily zpět na pevnou zem. Vyhlídka byla ale nádherná, s větrem ve vlasech, pod nohama palmy, tyrkysové moře, zářivé slunce a ta blankytná obloha na dotek. 🏝

Z ráje se odjíždělo domů s těžkým srdcem i s těžkým bříškem. Jídlo v resortu bylo vynikající. Na Silvestra se o nás postarali doslova jako o vlastní. V areálu vybudovali pro oslavu velké městečko, ve kterém probíhala celý den bouřlivá párty. Večer odpálili neuvěřitelný počet ohňostrojů. I když vlastě naši sousedé v Česku dokáží udělat na Silvestra taky pěkný „Ignis Brunensis“ 🤪 (kdo nezná, tak se jedná o každoroční mezinárodní soutěžní přehlídku ohňostrojů českých a zahraničních firem v Brně).

Moje oblíbené orchideje, které mám doma v kuchyni po celém parapetu v květináčích, rostou v Dominikáně divoce na stromech jako paraziti. Kořeny vůbec nemají v zemi, ale prostě trčí do vzduchu v místě, kde orchidej roste. Plameňáci karibští tam nemají tu naši světle růžovou, hezkou, ale tak trochu vyblitou barvu, tam jsou tmavě oranžoví. 🦩

To slunce po celý rok, bych si doma určitě nechala líbit. Kdo jim stojí o ty zimní plískanice a tmu, která je v období prosince u nás! Na druhou stranu všechno má své plusy a mínusy a my tu naši zemi krásnou, milovanou přece máme rádi takovou, jaká je. ❤️ O to víc se na to jaro, léto, teplo a sluníčko potom můžeme těšit. A kdo to nevydrží nebo si to čekání chce zkrátit, tak potom tu „Dominiku“ můžu všem vřele doporučit! 👌