Kolo začíná být kamarád

Zvláštní je, že většina chlapů má ráda jízdu na kole a cyklistiku obecně. 🚴🏼‍♂️ Asi jim to dala do vínku „matka příroda“, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Neříkám, že je to stoprocentní pravidlo, ale když nad tím přemýšlím, tak fakt neznám borce, který by kolo neměl. Já jsem cyklistiku po dlouhou řadu let, dá se říct, až nesnášela. To se však postupně mění a já začínám svůj postoj přehodnocovat. Ještě před rokem bych si nemyslela, že budu jezdit víc a dokonce ráda.

Změna nastala hlavně tím, že mně i přes můj zákaz můj muž koupil elektrokolo. Moje protesty nebral na zřetel, ačkoliv jsem měla pádnou argumentaci, jako má ostatně ženská vždycky. 🤪 Hlavním argumentem bylo, že když se to má jmenovat sport, nemůžu se na tom vozit jako na motorce. Musím uznat, ačkoliv to dělám málokdy a nerada, že jsem neměla pravdu. 🫢 Kdo nerad jezdí a elektrokolo nikdy nezkusil, neví, o čem mluví. Když chcete „držet krok“ s lepším jezdcem anebo jet na cyklovýlet ve skupince, elektrokolo je na cestu výborným společníkem. Co hlavně nesnáším a myslím, že ostatní ženský to budou mít podobné jsou příkré, táhlé kopce. To si pak jízdu vůbec neužívám, šlapu, co noha nohu mine a mám přitom pocit, že se neposouvám ani o metr. Přitom vážně šlapu jako „zajíc s baterií Duracell“. 🤦‍♀️ S elektrem, je však kopec úplná parádička, protože si přidám přípomoc, jakou potřebuji a nad vrcholem se nestydím kliknout třeba i na „Turbo“. Nahoře zase přepínám na svůj vlastní pohon, abych spálila nějaké ty kalorie a moc se neulívala. Někdy ani nemusím přepínat, stačí mně ten pocit, že tu pomoc mám a můžu ji použít. Jak se správně říká, i sport je „o hlavě“.

S nákupem elektrokola jsme zblbli i moji kamarádku Alču, která to s kolem měla původně stejně jako já. 😉 A tak teď to naše pěší šlapání prokládáme výlety na kolech. Kluci jedou samozřejmě na normálních horských, aby si dali pořádně do těla a my se částečně snažíme „za vlastní síly“, ale taky během jízdy toho našeho nového pomocníka podle potřeby využíváme. Má to obrovské výhody nejen pro nás, ale i pro kluky. Na trase je nezdržujeme a především, nejsme protivné, vyčerpané a naštvané. A tato výhoda se snad ani nedá vyčíslit v penězích. Kdo by chtěl na výletě naštvanou ženskou?! Já jsem si dřív byla i sama sobě protivná. 😜

Letos jsme výletování nepodcenili. Vyjeli jsme i do Italských Dolomit, ale o tom už jsem psala v článku https://50vkondici.cz/mistrovske-dilo-prirody-italske-dolomity/. Další tři výlety jsme si plánovali u nás a pouze na víkendové dny. První volba padla na Bořetice v Jihomoravském kraji, s pěkným ubytováním v Hotelu Kraví Hora. Jsou to takové barevné domečky naskládané vedle sebe, ale také apartmány na protější straně silnice, které jsme si vybrali. Je tam větší klid, člověk má k dispozici i kolárnu s nabíječkou a každý apartmán má vlastní zahrádku s venkovním posezením. 👍 Kousek odsud je Mikulov a celá oblast je součástí vinařské oblasti jižní Moravy, kterou znají všichni milovníci vína. 🍇 Je to oblast s tradiční architekturou a ochutnávkou vín, kterou jsme si nenechali ujít po našem návratu z výletu. Na kolech jsme vyrazili na rozhlednu Slunečná, která je kousek od Velkých Pavlovic. Je ze dřeva s vnitřním ocelových schodištěm. Výška je necelých 19 m a schodů musíte vyšlapat jen 75. Pod rozhlednou jsou malé stavby ve stylu jihomoravských vinných sklípků, do kterých trefně schovali sociální zařízení a občerstvení. Z vrchu jsou vidět především široko daleko samé vinice, ale i okolní vesnice. Zajímavostí této rozhledny je, že velké parkoviště je přímo pod ní, takže spousta návštěvníků se sem vozí autem a skutečně vyšlapou jen těch 75 schodů nahoru. Výtah tady naštěstí nejede. Samozřejmě stylovější je dorazit sem po vlastních nohou nebo na kole. Naše cesta pokračovala přes Němčičky a dále lesní cyklotrasou, na které jsme narazili na „Farmu Ovčí terasy“. Je to místo na samotě u lesa, v krásné přírodě Modrých hor. Znali jsme pouze z doslechu, a proto jsme byli rádi, že se nám připletla do cesty. Mají tady i ubytování, restauraci, kavárnu a pro děti mini ZOO. 🐑 Podle názvu je jasné, že tady žije hodně oveček, ale i kozy, králíci a další domácí zvířátka. Měli jsme štěstí na počasí a podařilo se nám obsadit poslední stůl na místní terase s výhledem na farmu a do okolní přírody. Takové pěkné místečko na slunci, jako ve filmu. Objednali jsme si prvně jen kávičky a limonády, ale když jsme s Alčou uvnitř objevili vitrínu s domácími dezerty, neodolaly jsme pokušení právě nově doplněného čerstvého, pistáciového dortíku. 🍰 I přes snězené kalorie ani jeden z nás nelitoval. Podle počtu návštěvníků, kteří se sjížděli v autech, na kolech, někteří i pěšky bylo vidět, že místo je vyhlášené a reklamu nepotřebuje. I tak ještě doplním, že jídlo připravují z vlastních surovin a na všem je tam vidět láska k přírodě. 🌿

Další rozhlednu, ke které jsme na kolech zamířili a taky na ni vylezli byla rozhledna Kraví Hora. Nachází se mezi Bořeticemi a Němčičkami. Je kompletně dřevěná, vysoká 12 m a má jen 65 schodů. Odměnou za cestu nahoru je pak vyhlídka na Novomlýnské nádrže a Pavlovské vrchy. Cestou odsud do vesnice jsme mohli obdivovat místní vinné sklepy. A že jich tu teda podél cesty mají! Místní obyvatelé si tady hrají na samostatný stát. Vymysleli si „Svobodnou spolkovou republiku Kraví Hora“. 😂 Mají vlastní vládu, svého prezidenta, ústavu, měnu, ochutnávací inspekci, která hlídá kvalitu vína a některé sklepy jsou dokonce označeny jako konzuláty různých zemí. Nechybí jim ani Cimrmanovo štokrdle. 🪑 Je vidět, že jsme tady u nás na Moravě skutečně veselí a hraví! 😉

Pro druhý výlet jsme si vybrali opět Jihomoravský kraj, ale okres Znojmo, oblast v národním parku v Podyjí. Ubytování jsme objednali ve vyhlášeném hotelu „Vinice Hnanice“, který byl přebudován z bývalé vojenské roty „Devět mlýnů“. Mají zde i restauraci s krásnou terasou, s výhledem na nekonečné řádky vinic a my navečer viděli i nádherný západ slunce. ☀️ Mimo jiné tady výborně vaří a součástí hotelu je i malé wellness. Na kolech jsme vyjeli nejen skrze cesty českými vinicemi, ale i do partnerské, hraniční obce Retzbach v Rakousku. Psali, že je to ideální oblast pro vinařskou cyklistiku a měli pravdu. Není to tady:“ cestou, necestou, polem, nepolem“, ale je to tam protkáno hustou sítí perfektně upravených cyklotras. 👏 Cesta vede vinicemi, po silnici, kolem hradu, vesnicí, polem, po mostě přes řeku Dyji na upravené lesní cesty vedoucí tzv. „Stezkou železné opony“. Nadchla mě rozmanitost terénů, cesta byla zábavná, pořád se bylo na co dívat. Nesmím opomenout pochválit dřevěnou restauraci „Gasthaus Thayabrücke“ v rakouském Hardeggu, která stojí obklopená lesy na břehu řeky Dyje. Je jako stvořená k občerstvení cyklistů. Má nejen sezení uvnitř, ale i velkou přírodní zahrádku se slunečníky a jako bonus příjemného, usměvavého, česky mluvícího pana vrchního. My si dali nejen na žízeň rakouského Radlera, ale také kávičku a výborný, domácí štrůdl. ☕️ Pozor, je to letní restaurace, takže je provozovaná pouze v sezóně. Na zpáteční cestě jsme nevynechali ani nejznámější a nejstarší vinici „Šobes“.

Do třetice „všeho dobrého“ jsme vyrazili do Kraje Vysočina na České Milovy. Je to chráněná krajinná oblast Žďárských vrchů. Malebný, skalnatý kout s lesy, loukami, vesničkami ve stylu tradiční horácké lidové architektury. Ubytovali jsme se v Orea resortu, hotel „Devět skal“, který stojí přímo na břehu Milovského rybníka. Původně jsme měli jiný plán, ale náhoda tomu chtěla a byli jsme za ni nakonec všichni čtyři rádi.

Zvlněná, kopcovitá krajina, jejíž cesty nás vedly čistou přírodou, chráněným územím skalních útvarů rozprostřených po okolí, lesem kolem upravených studánek a „mechových polštářů“, na kterých trůnili Hříbci. 🍄 Vypadalo to, jako kdyby nám to někdo do cesty romanticky nachystal. Já a Alča jsme byly uchvácené opravenými chalupami, kterých bylo v okolí cyklotrasy spoustu. 🏘 Velice vkusně, do detailu rekonstruované, a přitom ponechané v původním, klasickém stylu. Všechno to bylo udělané s vkusem a také s pokorou k časům minulým. Cesta nás vedla široce rozevřeným údolím, přírodní rezervací s klikatícím se tokem řeky Svratky, která má zde spousty slepých ramen a tůněk. Projížděli jsme přes Sněžné, Samotín, Fryšavu, Herálec, okolo malého Loveckého zámečku nazvaného Karlštejn, směrem na Svratouch, i přes Křižánky. Jediným nedostatkem bylo, že tady chyběly restaurace, kde by si výletníci mohli dát oběd nebo alespoň malé občerstvení. Pokud bude nějaké příště, musíme se najíst dopředu rovnou na Milovech, protože po cestě jsme natrefili jen na jednu stylovou restauraci, která však byla ten den zavřená. 👎 Když mám hlad, není se mnou moc velká zábava. Když už přestávala sranda, tak jsme se zeptali v jedné vesnici místního, kde mají hospodu. Když se nás však zděšeně zeptal: „A Vy byste v ní chtěli jíst? To bych nedoporučoval!“. 🫢 To nás vyděsilo, a tak jsme si nechali doporučit vesnici vzdálenou dalších 5 km, kde se o nás, jak se patří, co se jídla týká postarali.

Teď je zima, a tak naše kola odpočívají a čekaní na svoji další šanci, kterou jim však určitě hned na jaře dáme. Popostrčím mého muže, aby nám vymyslel zase nějaké nové cyklo oblasti. Ani jeden z naší party ale nemáme problém si klidně zopakovat to stejné, druhé kolo. Myslím si, že pro Milovy bychom zvedli ruku bez váhání všichni čtyři. To chybějící jídlo jim teda budiž odpuštěno. 🤔 Třeba v příštím kole bude mít ten malý statek na kopci se srandovním názvem „U kolouška“ otevřeno anebo si tentokrát na cestu nabalíme nějaké svačinky do batůžků. 🎒 Konec konců, kolo to uveze. S elektrokolem totiž výlety připomínají spíš dovolenou než sportovní výzvu. Elektrokolo je převrat v pohodlí, s nímž se dá krásně „kopcovat“ bez ztráty dechu! 😉