LANGENLOIS – hlavní město vína (2.část)

Do Langenlois jezdí lidi samozřejmě hlavně za vínem. Ve vinotékách nebo sklípcích jednotlivých vinařství může každý degustovat podle vlastního výběru nebo podle doporučení. Pokud neměli ve vinotéce značku, kterou jsem sháněla, nasměrovali mě ke konkrétnímu vinaři do města. Takže to, co komu zachutná při degustaci, si potom může koupit a odvézt. Dá se tady ale i pěkně pojezdit na kolech. 🚴🏻‍♀️ Přes vinice jsou značené cyklostezky anebo se dá podle mapy po cyklostezce po takové skoro rovince dojet na výlet až do nedaleké Kremže. Je to kolem 12 kilometrů, trasu zvládnete za 40 minut a fakt nekecám, že je to pohodlná, příjemná cesta, ale je fajn jet v pěkném, slunečném počasí. ☀️ Někdo by řekl nuda, ale my ženy trochu takové nudy občas oceníme.

Já totiž rozhodně nejsem žádný velký cyklista. Baví mě běhání a turistika, ale kolo mě za ty roky stále ještě tolik neoslovilo. 🤪 Zkouším to poctivě každý rok znovu a znovu a zatím pořád nic moc. Faktem ale je, že když se chceme dostat dál, jízda na kole je daleko výhodnější a rychlejší než se trmácet pěšky. Přes vinohrady je trasa zábavnější, barevnější, ale zase těch rovinek je tady samozřejmě méně a jsou tady i ty kopečky. Není vůbec od věci popřemýšlet o zapůjčení elektrokola, kdy si pak v případě nepříjemného kopce připomůžeme. Elektrokolo jsem vždy zatracovala. Měla jsem hloupé řeči, že kdo chce sportovat, tak přece nebude jezdit na elektrokole. Musím přiznat, ač to dělám nerada, že jsem se spletla. Když jsem dříve jela na výlet na kole se svým mužem, byli jsme pak z toho oba otrávení. Já jsem byla šíleně unavená a nadřená a připadalo mně, že to není žádný výlet, ale že za ním nebo před ním pořád jen ženu. 😣 On si zase myslel, že se kvůli mně plouží a při jízdě do kopce se mnou před sebou byl rád, že se nevyvrátil i s kolem na bok. Bylo to pro něj tak pomalu, že s tretrami přicvaknutými do pedálů se takto jet skoro nedalo. Já mám obyčejné tenisky, takže s jízdou „co noha nohu mine“ problém nemám. 😜 Když jsem s ním vyzkoušela jízdu na elektrokole, byla jsem nadšená, že jsme si najednou kolo užili oba. Po rovinkách jsem jela, jak já říkám „za svoje“, ale do kopců jsem si „cvakla na ovládači“ výpomoc a kolo jelo skoro samo. Takže, nebojte, není to motorka, dá se na něm nasportovat dost i spálit kalorie, a přitom to nás „necyklisty“ neotráví a nevyšťaví. Nemáme přece výlet za trest.

Kdo ale skutečně na kolo nechce, nemusí. Můžete pohodlně chodit po asfaltových cestách vinicemi pěšky. 🍇Vzhledem k letošnímu nepřiznivému, deštivému počasí jsme kola nechali odpočívat a vydali jsme se na desetikilometrový výlet na „Kamptalwarte“. Je to malá, milá rozhledna na protějším kopci, postavená z přírodních kamenů, uvnitř je ocelové točité schodiště a z vyhlídkových plošin je panoramatický výhled. Zatím se nám nepodařilo zjistit, kdy je tato vyhlídka přístupná, nikdy jsme neměli to štěstí, abychom se z ní mohli rozhlédnout do krajiny. Zřejmě po většinu roku slouží pouze jako výletní místo s odpočinkovou zónou, ale bez možnosti užít si vyhlídku přímo z věže. Do batůžku na záda jsem přibalila láhev s vodou a proteinové tyčky, kdybychom po cestě dostali hlad. Z loňska vím, že v sousední vesnici nám najíst nedají. Pro mě je tento zážitek stále živý a zůstávám uražená. Náš loňský výšlap byl totiž delší a já dostala hlad, protože bylo kolem druhé hodiny odpolední a my byli bez oběda. Ve vesnici Zöbing, pod rozhlednou je myslím pouze ta jedna restaurace, do které jsme zamířili. Už z venku vypadá jako z pohádky o zlém statkáři. 🤷‍♀️ Vzhledově je to obrovský oranžový dům u silnice. Venku za vitrínkou byl vyvěšený jídelní lístek, a tak jsme vylezli nahoru po schodech, vešli do dveří restaurace, kde byl plně obsazený pouze jeden velký stůl. Neobědvali u něj však hosté, ale kuchaři a místní personál. Všichni byli oblečení jakoby v kuchařských pohádkových kostýmech, tak trochu jako ve staré pohádce „Obušku z pytle ven“ Nikdo si nás ani nevšiml, a tak jsme k nim přišli blíž a zkoušeli se domluvit objednat si cokoliv k snědku. Já měla takový hlad, že bych nepohrdla ani chlebem se sýrem. Možná ani jen tím obyčejným chlebem. Kdo hádal, že nám dali najít, tak se šeredně spletl. Ve dvě hodiny už se prostě žádné jídlo nepodávalo. Hosté je nezajímali a skutečně nás nechali odejít, aniž by nám cokoliv nabídli. Připadala jsem si jako v blbým snu, nechápala jsem, že se toto může v dnešní business době vůbec stát, když si host chce objednat a zaplatit.

Nahoře na rozhledně jsem se musela hodně ovládat, abych tam skupině výletníků, kteří přišli ve větším počtu i s dětmi a rozbalili si tam piknik, neukradla ze stolu kus mazance. 🫢 Bylo mně to ale skutečně blbý o něj poprosit, natož ho ukrást, a tak jsem vydržela až zpět do Langenlois. Tam jsme se vrhli na benzinku, kde jsme si koupili různá balení sýrů, protože ty jsem mohla do sebe natlačit hned a nemusela jsem čekat, než nám v restauraci něco uvaří. Letos, už jsme tuto hospodu minuli bez povšimnutí a na jídlo jsme se vrátili pro jistotu zavčas až do hotelu.

Když by Vám městečko bylo malé, tak je to odsud, co by kamenem dohodil kousek do Vídně. Samozřejmě tentokrát myslím autem. Předem naplánovat na mapě zaparkování v placených garážích a pak už hurá do města. Ale vznešená Vídeň už je zase jiný příběh.

Každopádně do vinné oblasti Kamptal, dokud nám bude chutnat víno, se rádi budeme každoročně vracet.

Nakonec přidám hezký citát řeckého spisovatele a filozofa Plútarchose: „Víno je mezi nápoji ten neprospěšnější, mezi léky ten nejchutnější a mezi potravinami ten nejpříjemnější!“