Mistrovské dílo přírody – Italské DOLOMITY

Dolomity jsou už dvacet let naše srdeční záležitost, takže to určitě nebude naposledy, co o nich píši. ❤️ Poprvé jsme je viděli a zažili v zimě na doporučení mého kolegy z práce. Nevěřila jsem mu, když se dušoval, že po jejich návštěvě už nikdy nebudeme chtít jet jinam. Světe div se, fakt měl pravdu. My už tam také poslali v zimě i v létě spousty našich kamarádů a známých a všichni byli nadšeni. 🥳

Našim útočištěm se stala oblast Alta Badia a její malé horské vesnice. Nejoblíbenější je určitě Corvara. Trochu to ale střídáme a toto léto přišlo na řadu Colfosco, což je romantická horská vesnička ve výšce 1645 m. Dominantou je gotický kostel z 15.století a kousek odsud v La Vila je světově známá sjezdovka „Gran Risa“, na které se každoročně koná světový pohár v lyžování. ⛷

Den první – čtvrtek

Pro mě začíná dovolená hned první den, i když je to den příjezdový, kdy v podstatě celý den trávíme v autě a na benzinkách, protože cesta je opravdu dlouhá. I když to jede dobře, ukousne nám to 8,5 hodiny z volného času. Já mám ale to štěstí, že mého muže řízení baví, zatímco já řízení auta beru jako nezbytnost a když to jde, tak se ráda vozím. 🚕 Beru do ruky nově zakoupenou knihu, na kterou běžně nemám čas a celou ji za těch 8 hodin přímo „zhltnu“. Ubytování jsme měli zajištěné v hotelu „Gran Ciasa“, ve kterém jde ruku v ruce horský styl s modernou, tj. kámen, sklo, kov a krásné výhledy na hory. ⛰

Den druhý – pátek

Vypravili jsme se na obchůzku do naší oblíbené Corvary. Je to krásné horské městečko, kam se dá z Colfosca dojít krásnou 3 km procházkou lesem. Cesta vede současně pastvinami, na kterých se každý den pasou kravičky. 🐂Nejsou to rakouské fialové Milky, každá je úplně jinak zbarvená, od flekatých, po černé a tmavě šedé, které mají obzvlášť pěkné, černé oči s obřími řasami. Jasně, že bych takto nezkoumala krávy v kravíně, ale tady v přírodě to má úplně jinou dimenzi a kravám to tam v podstatě sluší. 😀

Koukli jsme do obchodů, protože se v nich dá perfektně nakoupit sportovní oblečení. Měli jsme namířeno hlavně pro ty jejich vyzkoušené super pláštěnky od firmy „Redelk“. 🌨 Počasí je nevyzpytatelné a já blbec jsem zapomněla pláštěnky doma. Bez nich se na túru jít nedá. Už jsem si dala předsevzetí vytvořit si podrobný seznam věcí, co nesmím zapomenout příště zabalit. Odměnili jsme se v baru Proseccem a do kopce na místní vodopády se nám potom šlapalo veseleji. Tato cesta je široká, komfortní, řekla bych i nenáročná a pod vodopády je vybudované pro všechny krásné, hodně využívané piknikoviště.

Po cestě jsem, co chvíla sedala do trávy a fotila místní louky. To jsem mimochodem dělala celý týden, takže mám fotek na celý herbář. Tak krásné, rozmanité louky, kdy na každé straně kvete nějaké jiné luční kvítí se těžko popisují, všechny fotky vložit nemůžu, ale třeba ještě vymyslím, co s nimi. 🌾

Den třetí – sobota

Od rána bylo deštivo, ale my razíme heslo, že nejsme z cukru, a tak jsme šlapali do Corvary, kde jsme lanovkou přejeli na protější horu a chodili po vrstevnicích. 🚡 Občas nás míjeli cyklisté, ale jen v minimálním počtu, protože většina dole trénovala na nedělní vrchol sezóny „Maraton Dolomity“, tj. na závod, kvůli kterému jsme sem v tomto termínu dorazili i my. Můj muž se stal z běžce, triatlonistou a pak se zbláznil do cyklistiky, takže tento slavný závod nemohl vynechat.

Na sobotní večer jsem se těšila, protože za námi dorazili i naši kamarádi Alča s Radimem. To jsou jedni z těch už od nás „naočkovaných“, kterým také „hoří srdce“ pro Dolomity. Super bylo, že přijeli už před závodem, abychom zafandili společně a já nemusela celý den trávit na trase sama. 🫶

Den čtvrtý – neděle

Neděle byla dnem s velkým „D“. Můj muž vstával už ve 4:30, kdy my ostatní měli teprve půlnoc. Hotel připravuje pro závodníky speciální snídaně, startovací brána je v La Villa, kam všichni dorazí na kolech, protože silnice jsou až do večera pro auta uzavřené. Italové jsou cyklistický národ a závodem žijí. Mají vše zorganizované do posledního puntíku, pro každého závodníka dres, vesnice vyzdobené vlajkami závodu, nechybí davy fanoušků, po trase hrají muzikanti. My tři jsme celý den poctivě fandili. Byla to nejen přehlídka sportovních výkonů, kondice, ale také v přehlídka silničních kol různých značek, barev a vybavení. 🚵

S Alčou jsme si všímaly žen. Byly jsme překvapené, že v závodu v délce 138 km, s převýšením 4230 m jedou v tak velkém počtu. Byly jsme na ně pyšné, jako kdybychom to samy jely! 🤪 Závodníků bylo kolem 10.000. Všichni měli možnost si zvolit svoji délku trasy 55 km/1780 m, 106 km/3130 m a 138/ 4230 m podle svých možností, zdravotního stavu nebo výkonu. Super je, že i v průběhu závodu lze změnit délku trasy, podle toho, na co se v daný den závodník cítí.

Před všemi, co to zvládli dávám skutečně klobouk dolů. 👒 Ale nenechte se mýlit, ono ani být fanouškem není jednoduché. Celodenní vedro, šlapání nahoru a dolů, tleskání, pokřikování. No jasně, že jsme se mezitím museli odměnit i papáním a trochou toho lahodného moku.

Cílovou bránu nejdelší trasy postavili přímo v Corvaře. Počasí bylo celý den sluníčkové jakoby draze předplacené. Všichni se do cíle vrátili usměvaví, nadšení, endorfiny z nich lítaly na všechny strany, takže energii vlili do žil zpět i nám, co jsme se v podstatě poflakovali po trase. 😁 Už teď se kluci domlouvají, že příští rok se pojede znovu a na závod se přidá i Radim, kterého tak trochu mrzelo, že nemohl usednout do sedla a užít si to s ostatními na kole. Já říkám užít, protože cyklisti to tak mají, ale já bych samozřejmě v prvním kopci chcípla! 🤪

Den pátý – pondělí

Celou noc bouřilo, lilo jako z konve a ráno nebylo počasí o nic lepší. ☔️ V horách se totiž střídá počasí z minuty na minutu. Po snídani se to umoudřilo, a tak hurá zase do přírody. Tento den byla cesta naší už čtyřčlenné výpravy z kopce na kopec „Col Alt, Piz la Ila, Piz Sorega, Pralongia“, kde jsme nemohli „zakempit“, protože probíhala velká rekonstrukce. Oni opravdu vždy vydělané peníze dále investují do budování nového, lepšího, komfortnějšího, a to všechno pro turisty. S takovou budeme za pár let úplně rozmazlení. Zase na druhou stranu, já se nechám rozmazlovat ráda. 😜

Všude po cestě opět ty nádherné louky. K focení jsem zblbla i Alču, takže v tento den už jsme v trápě dřepěly s mobilem obě. 🥀 Kluci se rozčilovali, že pořád zdržujeme, ale to jsme klidné, oni tomu přece nerozumí. Na každé straně, na každém kopci jsou totiž květiny, byliny a trávy uspořádané úplně jinak. To u nás jsou skoro všechny louky stejný.

Než jsme dorazili na právě přestavovanou Pralongii, dalo se znovu do deště. Na další horskou restauraci bylo celkem daleko. Alča s Radimem vytáhli z batohu české pláštěnky, které jsou při dešti v horách trochu na prd. Navíc jsou opravdu z igelitu, takže člověk se v nich při rychlé chůzi ještě zapařuje. Tuto školáckou chybu ale udělá skoro každý, kdo v horách ještě nezmokl. I my jsme před těmi pár lety přijeli vybavení z rodné domoviny a úplně stejně tak rychle, jak Alča jsme tenkrát spěchali do místního obchodu pro ty jejich, které jsou sice na pláštěnku drahé, ale taky se Italům musí uznat, že to prostě není obyčejná pláštěnka. 👍 Klidně bych jim dělala reklamu. Jsou vyzkoušené, fungují a jsou super.

Prvně to byl takový zahradní deštíček, který se ale velice rychle změnil v pořádnou sprchu a my jsme v tom slejváku museli pokračovat níž do údolí. 🌧 Po cestě stékaly potůčky vody, měli jsme promáčené boty, protože nám do nich nateklo vrchem. Aby toho nebylo málo začaly padat poměrně velké kroupy. Začal foukat vítr, hřmělo a sem tam proletěl oblohou i nějaký blesk. ⚡️ Já mám k hromům a bleskům velký respekt, navíc v horách, kde se všechno hrozně rozléhá a jsme k tomu nebi tak nebezpečně blízko.

Azyl nám poskytla horská chata „Utia Punta Trieste“, kde jsme si dali první dovolenkový teplý čaj. 🫖 Mezitím na místní terase bubnovali kroupy a za chvíli jich bylo po celé dřevěné podlaze požehnaně. Byli jsme vděční, že jsme se mohli schovat do tepla a sucha. U této chaty je lanovka, jenže pan vlekař ji vypl, a ještě jsme dostali sprda, jak si můžeme myslet, že nás na otevřené lanovce nechá jet, když oblohu křižují blesky. ⚡️ Asi za půl hodiny se ale počasí alespoň trochu umoudřilo, lanovku nám pustili, hospoda se vyprázdnila. Všichni se snažili utéct dolů do svých hotelů.

Den šestý – úterý

Ráno, když jsem v posteli otevřela oči, dívala jsem se oknem přímo na jeden z horských masívů, po kterém stéká menší vodopád. Předchozí dny jsme si na noc stahovali žaluzie a jen díky tomu, že jsme zapomněli, mohla jsem se na tu nádheru ráno dívat z peřin.

S sebou jsme si přivezli kola a konečně přišel den, kdy jsme mohli za pěkného počasí vyjet. 🚴🏻‍♀️ Jezdit v dešti my holky moc nechceme. My jsme to kolo vzaly obě na milost v podstatě od loňského roku, kdy se kluci rozhodli nám koupit elektrokola, abychom do kopců nebrblaly. Elektrokolo jsem neuznávala. Měla jsem hloupé řeči, že pokud chci sportovat a jezdit, tak mně stačí normální kolo, že kupovat takovou motorku je nanic. Kdo má podobné názory, tak věřte, že jsou mylné! Celou cestu do kopců jsme si obě říkaly, jaká je to paráda. Na rovině nebo v lehčím terénu to vypnu, abych spálila kalorie a taky se více zapotila, ale při cestě do těch krkolomných kopců si pustím ECO nebo TOUR a rázem je ze mě happy cyklista. 😜 Od letošních Dolomit už na něj nedám dopustit. Na cyklisty jsou v Itálii nachystaní. Nedělají žádné rozdíly mezi sjezdovými, silničními, horskými nebo elektrokoly. Všechna kola vám poctivě vyvláčí na hák na boční straně lanovky a můžete se pohodlně popovézt potřebným směrem nebo si kolo můžete vzít sami do kabinky.

My jsme si ráno vybrali krásnou, nenáročnou cestu lesem podél řeky do La Villa, pokračovali jsme značenou cyklostezkou do San Casiana a pak už horský kopec, který se teda dá skutečně uznat i na tom elektrokole, natož klukům, které jsme obdivovali a kterým jsme to teda nezáviděly. Oni se ale dřou rádi! Já jsem stihla během kopce „kochačky“ napravo i na levo. Taky jsme i přes protesty kluků zastavili na fotečku. Při cestě z kopce po silnici jsem vnímala i nosem a to, vůni posekané trávy, vůni sušeného sena z louky i ten přírodní smrad z často přítomných kravinců. Ale i to k tomu patří. 😄

Když potřebujete jet po silnici, můžete jet skutečně u krajnice, ne jak v Česku uprostřed silnice, protože na rozpadlých krajích byste se rozsekali hned na první dobrou. Navíc ale řidiči jsou tady tak zvyklí, takže nikdo netroubí, nerozčiluje se, nenervuje vás, jede v klidu, dokud nemá patřičný prostor k předjetí. Tu chválu mi věřte, protože já bych to opravdu neříkala, kdyby to nebyla pravda. Já bych klidně napsala, že to stálo za prd a že už mě na kolo nikdo nedostane. Ale je to k radosti mého muže přesně naopak.

Odpočinek jsme měli v horské chatě „Utia Saraghes“, která stojí na krásné louce, kolem ní je nejen komfortní a stylové venkovní posezení, ale i okolí mají uzpůsobené turistům a rodinám s dětmi, kteří sem chodí na dětské hřiště a malou zvířecí farmu. 🐐 Každý může vejít do veliké ohrady se zvířátky. I já tam samozřejmě vlezla. Králíci se rozprchli, ale některé malé kozy hlazení dokonce vyžadovaly. Po všech těch stoupáních a klesáních v horách jsme se odpoledne zase napojili na tu krásnou cestu podél řeky, tentokrát opačným směrem.

Den sedmý – středa

Opojeni super zážitkem z kola, jsme chtěli do sedla ještě jeden den, ale v horách se musíme podřizovat počasí, a tak vzhledem k předpovědi odpoledního deště jsme zvolili náročnější trasu, ale po vlastních. V dešti je lepší jít pěšky, než jet v tom blátě a mít pak to kolo zaprasené, že není vidět rám a hlavně, jsme my holky nechtěly mít rozstříkané bláto na zádech, batohu, zadku … to si teda skutečně necháme ujít. 🤫

Náš track tedy začal nacvičenou, oblíbenou lesní cestou kolem kraviček do Corvary, pak posezení s Radlerem na „Crept de Munt“, pak výstup na horu „Piz Boe“, odkud jsme pospíchali takovou měsíční kamenitou krajinou na horskou chatu Franz Kostner, kterou vybudovali z kamene ve 2550 m a je komplet obklopena skalnatou krajinou.

Našim cílem byl skalní, jakoby balkón, zepředu Kostnerovy chaty, ze kterého vidíte celé panorama, kdy jsou vidět nejznámější dolomitské vrcholy. Z jedné strany se dá vidět až na hory do Rakouska a z opačné strany jsou v blízkosti italské hory, co vypadají, jako by nebyly dílem přírody, ale dílem mistra sochaře. Odsud nesměla vzpomínková fotka chybět.

Chata slouží nejen jako restaurace, ale také jako základní tábor pro horolezecké výstupy nebo Ferrata na masív Sella, kdy už s sebou musíte mít i výbavu. 🧗‍♂️ Nám tady ale naše cesta končila u kávičky se štrůdlem. Kdo by čekal v tak vysoké poloze, tak výbornou kávu, a ještě lepší babiččin štrůdl?!

Den osmý – čtvrtek

Celou noc bouřky a ráno předpověď nic moc. Mohli jsme se sice povalovat u bazénu, plně využít sauny, posedět v hotelovém baru, ale my chtěli přece jen zase nahoru do oblak a to doslova. Zkusili jsme do těch mraků vyjet lanovkou a hurá, zázrak, my z toho vyjeli a mohli po kopcích pokračovat výletem. Pláštěnky jsme měli všichni v batůžcích, a taky jsme je během dne opět použili.

Na oběd jsme si lanovkou vyjeli na kopec „Col Pradat“, kde v zimě mívají nejlepší lasagne, které známe. V létě je ve svém repertoáru nemají, ale i tak jsme si všichni pochutnali na tagliatelle s jelením ragú a parmezánem. Každý rok se tady koná nějaká svatba. Letos jsme snoubence neviděli, svatba začínala zřejmě později, ale všechno už bylo opět na ni nachystané. Vůbec se nedivím, výběr místa pro obřad je skvělý, je to velká romantika, s těmi horami i pro chlapy.

Den devátý – pátek

Obávaný den, kdy byla dovolená u konce. Nic netrvá věčně, ale člověk se může těšit zase na tu další. Cestu domů jsme měli s několika kolonami, ale i tak jsme to zvládli domů za necelých 9 hodin.

Sečteno a několikrát podtrženo! Dolomity jsou a budou naše „srdcovka“ číslo jedna. 📍Nevím, co by se muselo stát, abychom to přehodnotili. Dál do nich budeme jezdit, dál je budeme vychvalovat a dál je budeme doporučovat našemu blízkému i vzdálenému okolí.

Kdo má rád hory a je jedno jestli v zimě nebo v létě, tak tam prostě musí jednou zajet, no a pak už se poveze na vlně jako my! 💛