Nepál – tváří v tvář nejvyšší hoře světa 1/2

Nebyla jsem to tentokrát já, kdo viděl do tváře Mount Everestu. 🏔 Na tuto dobrodružnou cestu se vydala moje dcera Lenka. Poslední roky nás tímto svým nápadem strašila poměrně často, až se skutečně tento rok na cestu vydala společně se svojí kamarádkou Týnou. Z její naplánované cesty jsem byla skutečně na mrtvici. 🤦‍♀️ Zakázat jsem to svému dospělému děcku bohužel nemohla. I já cestuji ráda, ale do této země vím, že se nikdy nepodívám. Nechci ochudit dobrodružné čtenáře, a tak jsem přemluvila naši Lenku, abych mohla použít její zážitek a její texty z cestovatelského deníku pro článek do mého blogu. Vím, že někteří z mých kamarádů se na podobné dobrodružství do hor chystají, a tak se pohled toho, kdo to zažil na vlastní kůži, může na jejich cestu hodit. Skutečně to není jen příjemná procházka nebo klasická túra v horách, kterou všichni známe.

Ještě, než vstoupíme do skutečných prožitků našich cestovatelek, tak ještě z „mého pera“. Musím se přiznat, že já ani nevěděla, kde Nepál leží. 🫢 Musela jsem se podívat do mapy. Je to vnitrozemský stát v Jižní Asii, v Himálaji. Hraničí s Čínou a Indií a mluví se v něm nepálsky. Holkám začínala jejich letecká cesta z Vídně přes Kuvajt do Káthmándú. Trvala 11,5 hodiny a dále musely pokračovat malým letadlem do Lukly. Sem nevede žádná silnice a dostat se dá jen letecky. Mně stačilo vidět, jak z Lukly odlétá letadlo na internetu na krátkém videu. 🤯 Nikdy bych na rozdíl od nich do tohoto letadýlka nesedla. Říká se, že je tam jedna z nejvíce nebezpečných přistávacích ploch na světě. Navíc je zde proměnlivé počasí a mezi vysokými horskými štíty mají piloti malý manévrovací prostor. Let vyžaduje odvahu a přesnost. Fuj, prostě hazard! Nicméně holky jsou už naštěstí v pořádku doma. Já jsem si oddychla, budu doufat, že naši Lenku něco podobného nenapadne znovu, ale teď už se vydáme na jejich cestu. Tentokrát je to článek očima mé dcery. Vždycky jsem se divila, jak můžou dva lidi psát jeden článek dohromady a „světe div se, jde to“. A jak nám to šlo, už posoudíte sami.

Cesta do Nepálu – (zpracováno z cestovního deníčku)

26.9.2023-úterý

S kávou v ruce jsme vesele nasedli na vlak do Vídně. ☕️ První problém nastal už na letišti, ve frontě na odbavení. Byla nekonečná, za čtvrt hodiny jsme se nepohnuly ani o píď, přitom za 5 minut mělo být odbavení do Kuvajtu uzavřeno. 🤷‍♀️ Dostat se za odletovou bránu včas, byl prostě zázrak. Další čekání na ranveji, kvůli problémům letadla. Štěstí nás ale zatím neopustilo, vše se vyřešilo a my se po pěti hodinách cesty dostaly do Kuvajtu.

Tady nastal opravdový zmatek nad zmatek a čekalo nás další 24hodinové čekání na navazující let. Z internetu jsme vyčetly, že na letišti nesmíme zůstat déle než 3 hodiny. Psali, že pokud máte čekací dobu delší než 8 hodin, dostanete na letišti pokoj zdarma. To by bylo sice fajn, ale nebyla to pravda. „Přepinkávali“ si nás z jedné přepážky na druhou jako „pingpongové míčky“ a ochota nám pomoci byla nulová. 😤 Pokud bychom si koupily vízum a vyzvedly si zavazadla, mohly bychom do města. My se rozhodly pro možnost, získat ubytování přímo na letišti, protože jsme nechtěly jsme opustit bezpečí tohoto hlídaného prostoru. Pak čekání na autobus, znovu prohlídka příručních zavazadel a další čekání. Díky jednomu sympaťákovi jsme zjistily, že v hotelu neseženeme jídlo, takže jsme si ještě stihly koupit alespoň pizzu. 🍕 V hotelu konečně sprcha a postýlka. Před spaním ale velké nervy, jak se další den dostaneme ke svým zavazadlům. V příručním batůžku jsme neměly skoro nic a nálepka na zavazadlech byla pouze s označením Kuvajt. Zaměstnanci tvrdili, že batohy budou přeloženy, jenže jak, když nikdo nevěděl, kam letíme dál. „Bože! Všichni jsou tu pomalí, neorganizovaní a já nemám ponětí, jak by tento systém mohl fungovat.“ Pokud se nám batohy podaří získat, budu to považovat za ZÁZRAK.

27.9.2023-středa

Spaly jsme docela dlouho. Slíbený autobus pro nás překvapivě přijel. 🚌 Na letišti nás vysadily u jiného terminálu s tvrzením, že zavazadla nám přinesou přímo do letadla. Ptala jsem se sama sebe, jak to udělají? Nevěděli, kterým letadlem jsme přiletěly, kam letíme, nikdo si od nás nevzal kódy. Pokud teda nemají „věšteckou křišťálovou kouli“, nemůže to nikdy vyjít. 🔮 Po hodině planých slibů, přišli s informací, že zavazadla nenašli. Opět sliby, že zkontaktují leteckou společnost, ale pokud se do 20 minut nepodaří vyřešit, musíme odletět bez batohů. Na poslední chvíli je přinesli, což bylo po 3,5hodinovém stresu vážně velkým vítězstvím. 🧳

28.9.2023-čtvrtek

Den v Káthmándú (1400 m). Káthmándú je hlavní a nejlidnatější město Nepálu. Leží v údolí obklopeném čtyřmi horami. Je zde spousta chrámů, svatyní, starý královský palác, ale taky spousta uřvaných paviánů. Přijely jsme ráno kolem druhé hodiny. Hotel byl „zaryglovaný“ kovovými roletami. Thamel byl ale i v tuto hodinu plný lidí. Vypadaly jsme bezradně, a tak se nás ujal jeden z místních. Bouchal do dveří tak dlouho, dokud se neobjevila recepční. Vstávaly jsme už po šesté, vyměnily jsme si dolary za jejich nepálské rupije a vydaly se na cestu do Opičího chrámu. 🙊 Celou cestu ulicemi jsem se bála, že nám někdo na skútru přejede nohy. Nejsou tam žádné chodníky ani semafory. Před frekventovanou, čtyřsměrnou silnici jsme se dostaly pouze díky nápadu odchytit si místního, který byl jediný schopen přejít. U chrámu, kam jsme vystoupaly po obrovském množství schodů žijí tlupy opic. 🐒 V tuto dobu jsme měly možnost vidět i jejich mláďáta. Pro štěstí na cestu jsme roztočily modlitební kolečka a užily si skvělý výhled na město. Času na další poznávání nezbývalo, musely sbalit a zajistit další informace o našem treku.

29.9.2023-pátek

Vstávaly jsme ve 4 hodiny ráno. Na letišti byly „mraky“ lidí, ale šlo to docela rychle. Pak zase čekání na autobus, zpoždění letadla o hodinu, což prý bylo štěstí, že POUZE o hodinu. Tohoto letu jsem se opravdu bála. Letadlo bylo malé a letiště v Lukle je jedno z nejhorších. 🛫 Nakonec byl let v pohodě a z okna jsme celou dobu mohly sledovat ty krásné hory. V Lukle jsme si daly pořádnou snídani a hned vyrazily na túru. Cílem byl Phaking. Na cestě je spousta visutých mostů. Ze začátku bylo přecházení celkem nepříjemné, než si na to člověk zvykne. Strašně se to houpalo a bylo to opravdu vysoko. 🤢 V plánu jsme měly najít ubytování a najíst se. Prošly jsme vesnici bez výsledku křížem krážem. Nakonec nás odchytil jeden místní, co sliboval „free room and free wifi“ vzdálený pouze 20 minut. Opět lež „jako věž“, protože cesta našim rychlým krokem trvala 40 minut, ale ubytko bylo více než dobré. Wifi sice nefungovala, ale byla tam teplá sprcha přímo na pokoji, což tam byl vrchol luxusu. 🤪

30.9.2023-sobota

V Tok-Toku jsme se kupodivu skvěle vyspaly. Po snídani náš čekala cesta do Namche, která trvala 4,5 hodiny. Bylo to sice jen 10 kilometrů, ale 987 m nahoru a 238 m dolů. Našly jsme si další ubytování, ale wifi, abychom mohly poslat zprávy domů jsme musely hledat po restauracích. Wifi tady prostě není standard. Pak už jen jídlo a odpočinek v posteli. 🛌

1.10.2023-neděle

Tento den byl aklimatizačním dnem v Namche. Moc jsme nespěchaly, protože nás nečekal náročný den. I tak jsme nastoupaly 538 m a bylo cítit chybějící kyslík. Já jsem se s malým batůžkem na zádech cítila úžasně. 🎒 Jinak jsme totiž každý den na zádech každá táhly batoh, který vážil více, než 15 kilo. Týna se bohužel necítila dobře. Dorazily jsme do hotelu Everest View, kde kvůli mrakům výhled chyběl. Daly jsme si čaj se dvěma Čechy, na které jsme tady narazily. 🫖 Pokračovaly jsme do Khumjungu (3800 m), což je malá vesnice s klášterem. Začalo vydatně pršet, ale našly jsme restauraci s milou majitelkou a výborným jídlem. 🍲 Pozorovaly jsme venku děti a všudypřítomné „jaky“ (což jsou takové v podstatě naše krávy, které chovají na obdělávání půdy a na vlnu). 🐂 Na zpáteční cestě do Namchy jsme narazily na starou paní, která měla na zemi rozložený stánek a prodávala výrobky z jačí vlny. Je to skoro jediná obživa zdejších žen. Týna nezaváhala a okamžitě zakoupením rukavic podpořila místní ruční výrobu. 🧤 Já jsem se bála hned peníze utrácet za suvenýry, neuměly jsme dopředu spočítat, kolik peněz nás všechno jídlo, ubytování, sprchy, wifi a ostatní nezbytnosti na cestě budou stát. Byla jsem rozhodnutá koupit si jejich šály až na zpáteční cestě. Po návratu do lodge jsme si zaplatily sprchu, která byla pouze jedna na celé ubytování, umístěná v takové „garáži“ mimo budovu. Střídaly jsme se pod ní, pod slabým proudem vody. Ačkoliv voda tekla teplá, uvnitř sprchy byla zima, ke komfortu hodně daleko, ale podařilo se nám umýt si vlasy. Doma je to samozřejmost, které si nevážíme, tady to byl úžasný čistý pocit k nezaplacení. 🥳

Náklady na Namche Bazaar:

pokoj – 500 NPR/noc, sprcha – 500 NPR/osoba, nabíjení – 250 NPR/den,

snídaně – 950 NPR (2 toasty, 2 vejce, máslo, džem, müsli, čaj/káva),

večeře – 700-950 NPR, voda – 250 NPR (horká voda do láhve o objemu 1 l),

Celkem za 2 osoby/ 2 noci = 11.550 NPR (nepálských rupií)

2.10.2023-pondělí

Dneska jsem se cítila slabá. Musely jsme sestoupat kolem 500 m a pak to vylézt zpátky. Batoh byl čím dál tím těžší, jako kdybych nesla kamení. 🪨 Ráno pršelo, ale po dešti jsme mohly poobědvat venku. Po jídle se mně vrátila ztracená energie, a i když jsme šly prudkým stoupáním, cítila jsem se v pohodě. Zdálo se nám, že jdeme pomalu, ale celkově jsme měly výborný čas. 🕝 Podle místních nám cesta měla zabrat 7 hodin, ale my to zvládly za čtyři. 🚶‍♀️ Neměly jsme s sebou průvodce, který turistům na cestě zajišťuje ubytování, proto jsme se zase bály, abychom něco vhodného sehnaly. Šlo to kupodivu rychle, dokonce byla na pokoji možnost dobít baterie, což byl velký bonus. Přes den bylo v našem ubytování (3870 m) 14 stupňů. Bály jsme se, kolik bude v noci. Až vylezeme výš, tak už asi zmrzneme. 🤷‍♀️

3.10.2023-úterý

Rozhodly jsme se zůstat v Tengboche jeden den navíc. Týně nebylo dobře a musela zůstat celý den v posteli. Já se šla projít po okolí, protože bylo krásné počasí. Hned za rohem se mně naskytl nádherný výhled na hory. Stála jsem tam, jak „přikovaná“, zírala na tu nádheru, na Everest, Lhotse a Ama Dambam, který měl vrchol až v mracích a cítila jsem nepopsatelné emoce. 😍 Později jsem vylezla na kopec vedle vesnice, hory mě samy táhly lézt výš a výš. Mraky kolem dokola se ale začaly strašidelně honit. Stála jsem sama v mlze, ve výšce 4100 m. Nechtěla jsem se ztratit a vzpomněla jsem si na slova mých rodičů „prosím tě, nedělej tam blbosti“ a vrátila jsem se. Hory se mně odměnily úžasným výhledem na Everest a Lhotse. Výhled patřil jen mně a kolem jen ticho, pokud teda zrovna neletěl vrtulník s turisty, kterých tam lítá spousty. 😜 Na večeři jsme s Týnou zašly do městečka. Navštívily jsme i klášter, kde mniši předváděli své rituály. Jejich zpívání a hra na bubny byla zase něčím novým, co doma nezažijeme.

4.10.2023-středa

Další den v Tengboche. Zůstaly jsme na místě, protože z nebe padaly „trakaře“. 🌨 Týna na tom nebyla zdravotně dobře a měla horečku. Ani já jsem se necítila na 100 %. Celý den hustě pršelo a my celý den proležely ve spacácích. V pokoji bylo 10 stupňů. Byla jsem nešťastná, protože to vypadalo tak, že se budeme muset vrátit se dolů. Předpověď na další dny byla příznivá a byla by škoda nepokračovat. Existovala možnost se na pár dní rozdělit, ale to jsem si prvně nechtěla ani připustit. 😢

5.10.2023-čtvrtek

Ráno se zdálo, že je Týně lépe, a dokonce přemýšlela pokračovat v naší cestě. Bohužel po snídani se jí znovu přitížilo. Bylo jasné, že pro zlepšení jejího stavu se bude muset vrátit do nižší nadmořské výšky. Bála jsem se nechat Týnu samotnou, ale zároveň jsem se nechtěla vzdát svého cíle. 🎯 Obě jsme se sbalily na cestu. Týna však šla cestou dolů, já pokračovala nahoru. Obě jsme plakaly, i když jsme věděly, že se neloučíme na dlouho. Po cestě svítilo sluníčko, ale hory byly v mracích. 🌤 Šla jsem opravdu pomalu, ale i tak jsem dohnala ostatní, kteří na cestu vyrazili dříve. Přemýšlela jsem, že s k někomu přidám, ale brzo jsem to zavrhla. Borec, co jsem ho potkala byl fakt divnej. Pokračovala jsem svým tempem a míjela snad stovky lidí. Je to zvláštní, když jdete v davu a přitom nejste „na Václaváku“. Náladu jsem měla „pod psa“. 🐕 Jsem zvyklá chodit i sama, ale tady to bylo jiné. Bylo mně smutno, úzko a měla jsem chuť to „zabalit“. Napsala jsem Týně na mobil, ale ta rozhodla za mě, že pokračovat prostě musím! ✊🏻

6.10.2023-pátek

Tento den bylo úžasné počasí. Udělala jsem si aklimatizační výšlap na Nangkartshank (5073 m). Po cestě „Boží“ výhledy na Ama Dablam, Island Peak, Makalu, Nuptse, Baruntse a další. Všichni se vlekli „jako šneci“, protože v této výšce je jen 60 % kyslíku. 🐌 Chtěla jsem zůstat, co nejdéle na vrcholu. Ubytovala jsem se v pokoji, ve kterém bylo přes den dokonce teplo, takže jsem se mohla trochu umýt v umyvadle a zajít si na oběd do společenské místnosti. Odpoledne se jako vždy zatáhlo, a tak jsem raději zbytek dne strávila uvnitř.

Pokoj – 1500 NPR/noc, wifi – 1500/48 hodin + jídlo a pití

Celkem jsem za 2 noci zaplatila 11 000 NPR

7.10.2023-sobota

Podle plánu jsem pokračovala z Dingboche do Lobuche. Tento den byl velice těžký. Byla jsem hodně nachlazená, takže každých pár minut jsem musela zastavovat a smrkat. Chůze vzhledem k m n.m. byla stále obtížnější a batoh začínal být těžší a těžší. Poprvé jsem cítila v nohách velkou bolest svalů. Majitelka lodge v Dingboche mně rezervovala pokoj u svého bratra v Lobuche, a tak jsem se alespoň nemusela obávat, že tam na mě nezbude místo. Chata nevypadala vůbec dobře. Bylo tam plno lidí, pokoje byly vlhké, plesnivé, chata byla bez tekoucí vody a s omezenou elektřinou. Voda do lahve se naštěstí dala načepovat z barelu. Postel byla nepohodlná, připadala jsem si na ní, jak odsouzenec na tvrdém prkně. V pokoji nešlo ani zavřít okno. Děsila jsem se dalšího dne v Gorakshepu, kde to mělo být horší. Začala jsem se strašně těšit domů do postele, do sprchy, do tepla, na čisté věci. 😢 Je to všechno opravdu velký a silný zážitek. Já si tady daleko více uvědomila, jakým požehnáním pro mě je, že jsem se narodila v České republice. 👍