Nový začátek v novém fitku

Nemám ráda velké změny, jsem spíš taková ta „konzerva“! 😜 Prostě, když jsem s něčím v pohodě, tak to nerada měním. V jednom z mých předchozích článků „Jak jsem si našla svého trenéra“ jsem popisovala, svoji „šťastnou ruku“ a super volbu. 👍 Více, jak sedm let totiž dvakrát týdně trénuji se svým stálým, pro mě nejlepším trenérem a po těch letech i kamarádem @coach_patrick. Taky jsem se už zmínila, že se jeho čas v mé posilovně se naplnil a nastal pro něj ten pravý čas se posunout „o dům dál“. 👣

Co to pro mě znamenalo? Změnit trenéra? Nikdy! 🤯 A tak jsem musela „zvednout kotvy“ i já a z bezpečného, známého přístavu odplout také o dům dál do @strange_training. 🏋️‍♀️ Má to své výhody, protože v podstatě musím vyzkoušet něco nového a faktem je, že změna je život. „Strange“ je takové pro mě trochu jiné fitko. Připadá mně více profi a takové jakoby „po Americku“. Dávají velký důraz na silový trénink. Super je, že tam máme k dispozici i fyzioterapeuta, maséra, výživové poradenství, případně skupinové lekce a to všechno se mně jednou bude hodit. Své prostory mají v obrovské hale, která zřejmě dříve sloužila pro výrobu. Na vlastní náklady provedli kompletní rekonstrukci a zajistili vybavení veškerým příslušenstvím. Výsledek e jim vážně povedl! Trénují zde samí profíci a mně připadají jako profíci i ti samotní cvičící. Možná se mně to jen zdá a je to tím, že už chodí delší dobu a jsou znalí „místních poměrů“.

Já se totiž zatím necelé dva měsíce stále rozkoukávám. 👀 Připadám si tam zatím taková „nesvá“. Od doby, co jsem začala cvičit tady, jsem rozlámaná a pořád mě něco bolí. Zatím zažívám takové to „trápeníčko“ nejen při cvičení, ale i následující dny po něm. Říkám si ale, co bolí, to sílí a navíc se do toho „rytmu“ přece za chvíli dostanu a za tím rozlámáním udělám velkou tečku. Myslela jsem si, jak jsem v kondici a zjišťuji, že na nové stroje a nový styl tréninku si budu muset zvykat déle, než jsem předpokládala. On si člověk myslí, že „cvičení jako cvičení“, ale očividně to není pravda. 😜

Novinkou je pro mě také nová aplikace „TrainHeroic“, kterou máme jako klienti všichni ve svých mobilech. Trenéři nám tam vše poctivě zapisují, a tak je černé na bílém zaznamenané, co jsem odcvičila, kolik jsem uzvedla, kolik opakování jsem udělala, co vše jsem zvládla a kdy jsem se zlepšila nebo naopak zhoršila. 🫣 Prostě to cvičení začíná být tak trochu věda. Někdy je to nevýhoda, protože když začnu být spokojená, že mně to už jde líp a nejsem u toho sedřená „jako kůň“, tak mně tam prostě Patrick přidá závaží a začínám od začátku. 🐴

Před každou lekcí se mně trenér ptá, jak jsem se na stupnici od jedné do pěti vyspala, jestli mě něco bolí, jestli mám nervy „na pochodu, v kýblu“ nebo jsem v naprosté pohodě. 🪣 Na konci se musím svěřit, jak moc mě ta lekce odrovnala. Naposledy, když jsem tlačila na čas z jedné strany haly na druhou takové sáňky (pro znalé je oficiální název Prowler), byla jsem úplně „vyřízená“. Funěla jsem a brblala jsem, což normálně nedělám. Ale Patrick úplně v klidu, prej: „Co blbneš, vždy na tom stojánku nemáš žádné závaží!“ 😮 Vytřeštila jsem oči. Skutečně jsem tam závaží neměla, jenže „Prowler“ sám od sebe váží asi 30 kg. Vyděsila mě ale hlavně informace, že zřejmě v dalších lekcích mně tam ještě něco naloží. A to tam prosím všichni chodíme dobrovolně, rádi a ještě si za to platíme! 🤪 To jsou teda nápady.

Když vidím ty všechny „šelmostroje“, tak si říkám, že se výrobci posilovacích zařízení inspirovali ve středověku mučícími přístroji. I tím, jak jsou většinou černé, visí z nich různé řetězy, provazy, oka, tak tam ta podobnost není zřejmě čistě náhodná. Schválně jsem udělala i fotku jejich „nástěnky“. Je to spíš police s háčky, které drží jednotlivé násady na stroje. Ne, vážně to nejsou pomůcky z filmu „Padesát odstínů šedi“. 🤪

Všechny stroje jsou tam takové bytelné. Je to samé železo. Myslím si, že plastového na strojích není nic. Stroje potom vypadají neopracovaně „surově“. Na druhou stranu budou dostatečně odolné proti zničení, takže na nich nebudou, jak v jiných posilovnách za chvíli nápisy „mimo provoz“. Všechny si je ovládáme svoji vlastní vahou. Nejsou napájené elektřinou, takže tady vlastně podporují i udržitelnost, která je ve všech firmách v poslední době „skloňována ve všech pádech“. 👍

Jediné, co mně osobně zatím chybí, je běžecký pás. Celé ty roky jsem byla zvyklá si na něm před každým tréninkem zahřát svaly a po tréninku se půl hoďky příjemně vyklusat. Tady jsou pro nás připravená speciální kola. Jenže, když si na něm jdu zašlapat po skončení hodinového tréninku, tak mně to připadá, že jdu z tréninku do tréninku. 🤦‍♀️ Z tohoto důvodu se raději vyklusávám po místním halovém tartanu, i když ten je tady, co se týká délky takovou „pidi“ běžeckou dráhou. Mám to napočítané na 35 kroků nebo spíš skoků jedním směrem. 🏃🏽‍♀️ Připadám si, jak „křeček v kleci“ a říkám si, „zlatej, malovanej, klasickej, běžeckej pás“. 😜 Proto teď vždy zvažuji, zda nebude lepší přece jen sednou na to kolo. Kdo ví, třeba nám časem pořídí i ten pás. Nemyslím si, že bych byla jediná, která by jej ocenila.

Každopádně jsem už teď za změnu velice ráda. Máme tam pěkné zázemí a bar, ve kterém si můžeme dopřát kávičku nebo nám namíchají sportovní či proteinový drink a vedle haly je komfortně opravné vlastní parkoviště. 👍 Do „Strange“ se dá chodit cvičit pouze s trenéry, takže kdo má zájem o posilování pod vedením těch zkušených, bude tady na správném místě. Za mě, jak jinak, než že to doporučuji. Sama bych bez trenéra posilovat nevydržela asi ani měsíc. V mém případě je cvičení, právě hodně jen o trenérovi. Patrick je takovým mým motivačním „guru“. 😉 Když už si myslím, že už nemůžu, tak on přidá další sérii a řekne k tomu nějakou svoji vtipnou průpovídku. A tak nezbývá, než pokračovat a pak až ze mě v šatně vyskakují „endorfiny“, tak jsem za to ráda. 🙃 Cvičení prostě pro nás „obyčejné smrtelníky“ není jen fyzická aktivita, ale i mentální dobrodružství. Díky němu vím, že toho můžu dosáhnout víc a hlavně, že tu „vrkavou“ kondici budu doufám držet pevně „na uzdě“. 😜