Ostrov uprostřed Atlantiku – Boa Vista

Nejsme milovníci kiteboardingu, pro který je „Boa Vista“ populární, ale i tak jsme si jeden z deseti ostrovů Kapverdské republiky vybrali jako cílovou destinaci pro jednu z našich rodinných dovolených. Turisti se na tento ostrov doprostřed Atlantiku nejezdí jen opékat na slunci, lenošit a provozovat vodní sporty. 🏄‍♂️ Jezdí tam také poznat část ještě skutečně panenské přírody, projít se po širokých, dlouhých, bělostných, písečných plážích a poznat zajímavou kuchyni. Hodně zajímavý je barevný svět pod vodní hladinou a nechybí ani pouštní krajina s všude přítomnými písečnými dunami, která prý vypadá jako kus Sahary.

Mluví se portugalsky, ale protože jsou Kapverďané na Portugalsku již desítky let nezávislí, jazyk si upravili, zjednodušili a mezi sebou mluví tzv. kreolštinou.

Místní kuchyně je plná čerstvých ryb, takže my jsme si jich tady opravdu užili. 🐟 Loví hlavně tuňáky, humry a langusty. Nekonalo se žádné převážení zamražených mořských úlovků tisíce kilometrů, jak jsme „z našeho srdce Evropy zvyklí“, ale tuňák nám šel krásně čerstvý skoro přímo z vody na talíř. 🍽

Hotelový komplex řetězce „RIU“ byl přímo na pláži u moře a vypadal jako postavený z písku. Takový pohádkový, ale když se člověk dotkl zdí, byla to opravdu skutečná, pevná stavba. Jako z písku, to ale vážně vypadalo. K mému štěstí bylo před hotelem i několik bazénů. Né, že bych se cíleně chtěla koupat v bazénu, když jsme přijeli k moři, ale spíše jsem byla později okolnostmi donucena. Nevýhodou, alespoň na Boa Vistě bylo velice rozbouřené moře s velkými vlnami. 🌊 Tak obří vlny jsem nikde jinde nezažila. Dost často na stožáru, na pláži vlála červená vlajka, kdy se do moře vůbec nesmělo. Ovšem vlající žlutá, nebyla o moc lepší. Když si chtěl člověk zaplavat, musel nejdřív překonat ty vlny na začátku, pak už to bylo v pohodě, ale bylo zapotřebí při plavání kopírovat pláž. 🏊🏼‍♂️ Pouštět se směrem do moře bylo nebezpečné, protože zdejší proudy jsou silné a nevyzpytatelné. Plavčík nás každý den přísně hlídal ze své pozice na dřevěné vyhlídkové věži umístěné přímo na pláži.

Já jsem měla s vlnami obzvlášť problém. Měla jsem z nich respekt a přiznávám i strach. Navíc přímo nesnáším vodu v nose, natož tu mořskou, a proto si dávám na plavání na nos plavecký skřipec. Samozřejmě ho tam nemám, když plavu bez namočení hlavy tzv. na „paní radovou“. Ale když plavu s hlavou pod vodou, na nose mám svůj skřipec a na očích mně nechybí plavecké brýle. Takto vybavená jsem se v jeden den opět snažila překonat vlnovou bariéru, ale špatně jsem vystihla moment, nestihla jsem vzdálenost překonat včas, vlna mezitím kvalitně narostla do obří výšky a už jsem jí nemohla uniknout ani tam ani zpět do bezpečí nekonečné pláže. 🫢

Smetla mě během okamžiku tak, že jsem po chvíli vůbec nevěděla, kde jsem a co se stalo. Byl to skutečně mžik, kdy mě vlna sebrala, jak hadrovou panenku, potopila mě, poválela na mořském dně, samozřejmě mně okamžitě sebrala skřipec i brýle a doslova a do písmene mě vezla po pláži, na čtyřech, jako psa, v písečném dni několik metrů. 🐶 Od turistů jsem sklidila obdivný úžas a od plavčíka pěknou „sodu“, že takový amatér jako jsem já má mazat fofrem k bazénu. Vůbec jsem se nebránila a poslušně jsem se k bazénu přesunula. Moje holky a můj muž nejdřív nevěřícně zíraly s otevřenou pusou, ale když zjistili, že jsem v pořádku, chechtaly se jak praštěné. 🙈 Tvrdily, že jsem vypadala, jako když jedu na čtyřkolce. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se neviděla. Do konce pobytu jsem měla k místním vlnám takový respekt, že jsem se do většího dobrodružství už nepouštěla.

Zážitek, který by člověk neměl na ostrově propásnout, jsou želvy Kareta. 🐢 Připlouvají sem každoročně na ty krásné, velké, bílé, písečné pláže naklást svá vajíčka. V průvodcích psali, že pláže jsou plné vylíhnutých želviček. To ale musíte brát s rezervou, není to pravda. Na želvy jsme si museli za nemalé peníze koupit výlet. Ty pak organizaci slouží k jejich záchraně. Večer po tmě pro nás přijeli domorodci a zástupci Greenpeace s terénními vozy a odvezli nás daleko za obytnou část ostrova. Na mě to bylo už hodně dobrodružný. Jeli jsme v noci, ve tmě, do neznáma na korbě vozu, namačkaní s dalšími turisty, tak trošku jako dobytek. Na bezpečnost si tady očividně nikdo nehrál. Házelo to s námi ze strany na stranu, neměli jsme se pořádně kde držet a cesta byla poměrně dlouhá. Delší čas jsme pak strávili ve stanu, kde jsme si za chabého osvětlení mohli prohlédnout fotky, jak to se záchranou a péči probíhá v praxi. Čekali jsme až stopaři objeví, kde se v blízkosti nachází želva, která se na kladení vajec chystá. Jeden z nich pak přiběhl pro naši skupinku, kterou se snažil včas dovést na konkrétní místo. Nevím, jestli se to podaří vždy, ale my jsme tedy to štěstí měli. Musím říct, že za ten zážitek to všechno nepohodlí a peníze stálo. „Kareta obrovská“ se tak jmenuje asi proto, že je skutečně obrovská. Její krunýř měří kolem 100 cm a její váha je kolem 200 kg. Sama z moře ujde nebo spíše „uleze“ zabořená do hlubokého písku a zanechávající se sebou hlubokou stopu, dalekou cestu. Klade vajíčka dál od vody tak, aby byla vejce do vylíhnutí v bezpečí. Pak musí vyhrabat jámu, do které naklade najednou 80-120 vajec. Vejce poctivě zahrabe pískem a po tom všem ještě musí odvláčet své těžké tělo zpět do moře. Taková Kareta teda skutečně nemá jednoduchý život. 🙊

Všude okolo byla tma jako v pytli, proto nám na želvu svítili infračerveným světlem, aby se nebála, ale abychom z toho my něco měli, protože všude kolem byla tma jako v pytli. Kladení vajíček vypadá tak, že želvě po dlouhou dobu od zadku odpadávají do vyhloubené díry v písku takové kulaté, bílé jakoby míčky. S vajíčkovým tvarem od slepic to nemá moc společného. Vejce vypadá spíše jako pingpongový míček, takové gelové konzistence, protože když dopadne dolů na hromadu dalších vajíček, nerozbije se. Naši průvodci vytáhli z díry pár vajíček a já jsem ho dostala do ruky mezi prvními. Opatrně jsem jej sevřela v ruce a vymanila se z kruhu ostatních klečících u jámy, abych mému muži a našim holkám malé želví vajíčko ukázala, než jej vrátíme zpátky. Když jsem otevřela ruku a řekla jim: „Podívejte, co mám!“, můj muž na mě vytřeštil oči a jeho reakce namísto super! ukaž! to je zajímavý! byla: „Panebože, tys ho ukradla?“ 🤪 Jsme zblblí z toho, že na vejce zvířat a na mláďata se nesmí sahat. U karety je to úplně jiné, ta prostě naklade vejce do díry, zahrabe je a už se se svými želvími dětmi nikdy neshledá. Tak trochu smutný příběh. Ale já jsem vajíčko samozřejmě neodnesla, vrátila jej zpátky do hnízda. Zvířátka mám moc ráda, ale co bych jako dělala s karetou obrovskou v našem tenkrát panelákovém bytě. 😜

Jeden den jsme si vypůjčili auto a zajeli prozkoumat místní městečko „Cabo Verde“. Největší problém tady bylo vůbec najít cestu. Silnice tady byla v podstatě jen jedna, a to na letiště. Jinak jejich rádoby silnice vypadaly trochu jako vyježděná cesta prachem. Takže jsme půl dne strávili blouděním, ale městečko jsme nakonec našli a prošli.

Našim hlavním cílem byl především vrak lodi u pobřeží, který je symbolem tohoto ostrova a mají ho nafocený na pohlednicích. 🛳 Místních jsme se sice na cestu zeptali, ale v těch cestách se tam skutečně vyznají jen domorodci. Vzhledem k tomu, že nám pak půjčené auto odmítlo poslušnost a dál tím hustým pískem prostě pokračovat nechtělo, zapíchli jsme ho na pobřeží a pokračovali dál po pláži po svých. 👣 Pobřeží Kapverdských ostrovů je dost mělké a tato španělská nákladní loď zde kdysi dávnou najela na mělčinu a už se jí nepodařilo vysvobodit. Jen rok trvalo, než z lodi vynesli všechen náklad, loď zůstala na vždy uvězněná na místě. Je ji vidět široko daleko, ale člověk nedokáže odhadnout, jak velká dálka to je. Myslela jsem si, že půjdeme víc do moře a podíváme se k lodi blíž, ale z vraku šla taková hrůza, že jsme si udělali foto z břehu a vrátili se zpět k našemu neposlušnému, rozhrkanému autu.

Vždycky jsem si přála vyzkoušet několikadenní plavbu lodí. Tady byla příležitost si koupit s pár dalšími turisty katamarán i s kapitánem. Jasně, že jen na jeden den. Plavba po tyrkysovém moři s nataženými plachtami a cvrkotem na palubě, byla skutečně parádní. 🛥 Jediným mráčkem na této plavbě byla nevolnost nebo možná mořská nemoc jedné rodinky. Chudáci si teda plavbu skutečně neužili. Část dne zvraceli a po zbytek dne seděli v kajutě a na slunce ani nevylezli. To byl pro ně výlet, jak se říká, „za všechny prachy“. Kapitán nás odvezl k pobřeží, u kterého je spousta menších potopených lodí, a tím pádem je tady pro turisty vytvořené zajímavé prostředí ke šnorchlování a potápění. Všichni byli nadšení, jen já z toho měla hrůzu. Když jsem měla hlavu nad hladinou, tak to byla paráda, jakmile jsem se však s brýlemi a šnorchlem trochu potopila pod vodu, bylo mně z té zkázy pod vodou nepříjemně. Všechno bylo obrostlé řasou, rostlinami, část byla rozpadlá více, některé kusy byly novější. Mezi tím vším, v podstatě nepořádkem, proplouvalo množství rybiček, některé i hodně zvláštně zabarvené. Moje šnorchlování bylo ukončeno tím, že jsem nohou omylem stoupla na oblezlou kapotu jedné z lodí. Slizký pocit na noze mě přesvědčil, že toto skutečně není nic pro mě. Vrátila jsem se zpět na katamarán a prostě si užívala ten krásný den, z krásné lodi a na šnorchlování ostatních jsem se jen dívala z bezpečí. Náš kapitán dobu využil k lovu ryb s malou harpunou. Ryba, kterou si ulovil mě teda vůbec nepřišla vhodná k jídlu. Vypadala, jak přerostlá akvarijní rybka. 🐠Naše holky, které závodně plavaly jsou ve vodě ve svém živlu, společně s tátou si tak šnorchlování a potápění všichni tři užili a já zase měla ten částečně splněný zážitek alespoň krátkého pobytu na lodi. Kdo ví, třeba tou opravdu velkou lodí ještě někdy vyjedu. 😉

Při našich procházkách podél pobřeží, jsme pozorovali kitebordisty, jak je „kite“ táhne vzduchem tak rychle, že prkno poskakuje po vrcholcích vln. Já z toho měla husí kůži. V autobuse s námi jeli i kluci z Česka, kteří sem jeli pouze kvůli tomuto sportu. Prý se člověk cítí jako pták, když je vyšší vlna odrazí a poponesou se vzduchem. 🦅 No, ale po tom, co popoletí vzduchem pak padají „na držku“, což musí pěkně bolet. 🤪 Zřejmě, jak je v tom ten adrenalin, tak to bolí míň. Surfaře na prknech, kteří zdolávají konkrétní vlnu chápu víc, i když ani tohle bych nikdy zkoušet nechtěla. Pozorovat je ale z bezpečí pláže, skutečně nebyla žádná nuda.

Myslím si, že jsme Kapverdy zachytili v tu pravou chvíli. Procházeli jsme místa, kde byl jen písek, ale v zemi byly vražené billboardy se spoustou plánů a nápadů na vybudování bydlení a hotelových komplexů. 🫢 Nevím, jak dalece pokročili, co všechno už stihli proměnit ve skutečnost, ale doufám, že pro želvy Kareta tam pořád zbude nějaký ten nedotčený prostor, kam se budou moci vracet naklást svá vejce a kde se na ně budou moci turisté jít opatrně podívat, abychom to jednou všechno nemuseli sledovat pouze v historických dokumentech na National Geographic.