Parádní lyžovačka v italských Dolomitech

Je to už spoustu let, co mě kolega v práci rok, co rok říkal: „Jeď si pořádně zalyžovat do Italských Dolomit“. 🤷‍♀️ A já mu každý rok tvrdila, jak nám to u nás stačí, že holky jsou malé a další a další výmluvy. Prostě vždycky to bylo a je do Itálie daleko, a navíc jsem nevěřila, že to může být až tak diametrální rozdíl! A on fakt je! 😎 Od první zimy strávené v Dolomitech u horského masívu Sassongher a Sella jsme už až na pár „rakouských výjimek“ nejeli jinam. Střídáme pouze ubytování v horských vesničkách v údolí okolo masívu. Na mého kolegu, který mě k tomuto kroku tenkrát výrazně popostrčil, nedám dopustit.

Taky jsem si vždycky myslela, že nejkrásnější pohled na hory je se sněhem v zimě, ale od té doby, co tam jezdíme na dovolenou, na túry i v létě se nedokážu rozhodnout, které období je lepší. (léto v článku, https://50vkondici.cz/mistrovske-dilo-prirody-italske-dolomity/)

Tento rok jsme zase vyjeli všichni čtyři jako komplet rodina. 👨‍👩‍👧‍👧 Je fajn si jednou za dva roky zopakovat rodinnou dovolenou. Navíc, teď je to teprve super, když jsou holky dospělé a na nervy si za ten aktivní týden „lézt“ vůbec nestihneme. 🤪 Zabookovali jsme si hotel „Arlara“, který stojí na kopci nad horskou vesnicí Corvara. Tam panuje příjemná, útulná atmosféra rodinného podniku. Ten se nám osvědčil a navštívili jsme jej již několikrát. Navíc před pár lety provedli kompletní rekonstrukci wellness a hotelového bazénu a skutečně se museli pořádně „plácnout přes kapsu“, protože to stojí zato! 👏 Bazén je ze dvou svých stran kompletně prosklený, a tak při plavání pozorujeme nejen panoramatický pohled na hory, ale třeba i romantický západ slunce. Ještě větší romantika je na venkovní terase před bazénem, kde je instalovaná vířivka, ze které vidíte také všechnu tu horskou krásu okolo, ale teď v zimě, když je brzo tma, tak jsme přímo nad námi otevřeným stropem mohli pozorovali hvězdy. Hotel stojí přímo u turistických cest, vedoucích na stejnojmenný vrchol Arlala a Col Alto. Také ale stojí luxusně, přímo na sjezdovce, která spadá do oblasti Alta Badia a Sella Ronda. Takže ráno jsme jen před vchodem u lyžárny nacvakli lyže a šup, rovnou z kopce dolů na kabinkovou lanovku, která nás vyvezla, kam jsme potřebovali. Další vlek je přímo nad hotelem, ale v tom případě bychom si museli hodit lyže na rameno, přejít přes cestu a pak po několika schodech vystoupat k vleku. Šlo by to úplně v pohodě, ale proč bychom se namáhali, když máme k dispozici komfortnější řešení.

Snídaně jsme měli formou standardního bufetu. 🍳 Na večeřích o čtyřech chodech si ale zakládají a dávali tuze si záležet. Jídlo bylo skutečně vynikající. Takové komplikované menu si člověk doma nenavaří a nepřipraví, a tak jsme si to všichni o to víc užívali. Jedinou nevýhodou je, že v Itálii se začíná večeřet 19:30, což je na našince skutečně hodně pozdě. Pokud tam nežijete, tak se na to prostě nedá zvyknout. 🙊 Každý večer jsme měli hlad „jako vlci“, tj. k nevydržení. No a oni si pomalinku začnou servírovat jednotlivé chody. To by se fakt člověk „picnul“. Každý večer to pak dopadne tak, že je člověk na noc „přežraný“ a už to nemá šanci vysportovat. Na nějakou dietu tady jsem mohla skutečně zapomenout. Na svahu jsme raději každý den obědvali později, abychom do té skvělé, pozdní večeře všichni „nezdechli hlady“. Ještě musím kriticky přiznat, že v rámci úspor mají poslední roky míň personálu, a tak i když všichni „na place“ skutečně kmitají, všechno hrozně trvalo a žádný den v týdnu to nebylo lepší.

Před večeří jsme si každý den zašli na procházku do Corvary. 🚶‍♀️ To je malebná obec v regionu Trentino Alto Adige. Je to oblíbené turistické středisko, které má svůj šarm a typickou horskou atmosféru. Z našeho hotelu se ve tmě a ve sněhu stejně jinam, než po silnici do vesnice jít v zimním období nedá. Dolů to šlape skoro samo, ale ouha na cestě zpět, se to už nešlape vůbec zlehka. Strmá asfaltová cesta z vesničky nahoru do kopce s několika zatáčkami měří sice jen 1,5 km, ale to stoupání, se teda dá skutečně uznat. 😜 Corvara leží v 1500 m n.m. a hotel Arlara v 1800 m n.m. Ve třetí zatáčce do kopce, i když se zdá být hotel na dosah ruky, je člověk pěkně zadýchaný, zahřátý a večeři si pak skutečně zaslouží.

V Dolomitech to v zimě vypadá jako v pohádce. Horské vesničky v okolí skupiny horských masívů se tulí k zasněženým svahům. Když padání sněhu stagnuje, tak jsou schopní svými extra moderními sněžnými děly nasněžit umělé hromady. Hory jsou tu všudepřítomné, většinu dní je na nebi typická, italská, modrá barva „azzurra“ a nechybí sluníčko. ☀️ Tady je totiž garantováno 300 slunečních dní v roce. Nikdy jsme tady nezažili celý týden škaredé počasí, a to sem jezdíme skoro 20 let. Když není příznivý rok, tak je to přinejhorším padesát na padesát. Strašně se mně líbí příjemní, komunikativní, pohostinní, místní Italové. Mají neuvěřitelný smysl pro své tradice, kulturu, pospolitost, ekologicky šetrnou architekturu, která tam skvěle zapadá, a především obdivuji jejich hluboce zakořeněnou lásku k horám i s tou nekonečnou prací, kterou to všechno obnáší. Když to tam těch desítky let pozoruji, tak oni skutečně nemají jednoduchý život, a přesto ho milují a neměnili by. 🫶

Lyžuje se na perfektně upravených sjezdovkách, jízda je pak prostě dokonalá. Celou noc jsme mohli pozorovat rolby jezdící po svazích, abychom my lyžaři měli ráno všechno bezchybně připravené. Toho ranního, nekonečného „Manchesteru“ na svazích se nedá dostatečně „nabažit“. To je prostě luxus luxusu, který miluje a zná každý lyžař. ⛷ Zato ta odpoledne, při krásném sluníčkovém počasí se nám už tolik nelíbila. Z krásných ploch se stal tak trochu „tankodrom“. Vypadalo to tam rozryté jako od stáda divokých prasat. 🐽 Člověk si myslí, že už to ty rolby nemůžou dát nikdy do pořádku. Ale pak se každé ráno probudíme a vidíme, že to zkušení páni rolbaři vždycky nakonec zvládnou upravit na jedničku. 👍

Se skipasem Dolomity Superski je tady možnost používat 1200 km sjezdovek s moderními, každoročně vylepšovanými lanovkami. My kupujeme skipas pouze na oblast Alta Badia, kde máme 130 km sjezdovek, které na ten týden jsou plně dostačující. Ale člověk tady má pořád možnost kam dál „expandovat“, kdyby se mu už ty sjezdovky okoukaly. 😉 V nedaleké La Ville je slavná, legendární sjezdovka „Gran Risa“, která je každoročním dějištěm dvou obřích slalomů světového poháru v alpském lyžování mužů. 🏆 Ze silnice to vypadá úplně v pohodě, ale jednoduchá sjezdovka to skutečně není. Zkušený lyžař se tam může vžít do pocitu medailistů, ale není nutné tady přeceňovat své síly a za každou cenu škrabat sjezdovku hranami lyží, když to prostě člověk tolik nezvládá. 🤦‍♀️ Všude okolo je spousta jiných červených a modrých super tratí. Stačí si jen vybrat tu pro sebe nejvhodnější.

Kdo si nechce kupovat svoje vlastní lyže a nevadí mu půjčené, má tu výhodu, že v místních půjčovnách si každý rok vypůjčí nejnovější modely lyží, vázání a bot. 🎿 My teda upřednostňujeme své vlastní, ale kdo na tom „ujíždí“, ten může mít každý rok komplet novou výbavu a nemusí do toho vložit „majlant“. Každodenně jsou tady v plném proudu lyžařské školy. Na svazích je každý den plno lyžařských instruktorů a „žáků“ malých, ale i těch dospělých. Všichni se tady uživí. Nejraději pozoruji malé školičky s těmi nejmenšími. Ti malí se vůbec nebojí a řítí se v dlouhém „hadovi“ po svahu jako „neohrožení Mikešové“ za svým trenérem. 😂 Na tohle bych já nervy neměla. Nám stačilo učit ty naše dvě „cárory“, když byly malé.

Na své si tady přijdou i nelyžaři. Kdo nelyžuje, nesmí si mylně myslet, že je zbytečné jet v zimě na hory. Každý lékař přece říká, že týden na horách, je lepší než 14 dní u moře. A něco na tom pravdy určitě je. V Itálii se nikdo nenudí. Na svazích je spousta lyžařských chat a restaurací, kde dobře vaří, kam se většinou můžete nechat vyvézt lanovkami i bez lyží. Všude jsou v podstatě kulinářské zastávky s občerstvením, které předčí všechna očekávání. Kdo to tam nezdá, bude mile překvapený. Kdo to už zná, tak už ví, na co se těšit a taky ví, kde mají nejlepší špecle, kde lassagne, kde Tiramisu nebo štrůdl s vanilkovým krémem. 🍝 Samozřejmě nikdo nesmí vynechat populární dobrůtku „Bombardino“. Jak jsem se dozvěděla kdysi od našeho klienta, tak kdo si ho v Itálii během svého pobytu nedal, jako by tam nebyl. Od té doby tento „dobrý zvyk“ poctivě dodržujeme. 🤪 Každý rok je proto minimálně jedno na svahu povinné. Kdo tuhle kalorickou „prasečinku“ nezná, tak vězte, že je to vaječný koňak, brandy, mléko a šlehačka – mňam. Pokud si lahvinku koupíte v obchodě s sebou domů, tak jako my, kouzlo pomine a možná pak vaše lahvinka skončí v odpadkovém koši, jako ta naše. 🫣 Prostě chuť, a především tu atmosféru to má skutečně jen v horském baru a na sjezdovce. Nelyžaři můžou taky navštívit poutní kostelík „Santa Croce“, kam samozřejmě také vede lanovka. (nevyfotila jsem, ale pro ukázku, šupnu fotku z léta, vložím za konec článku). Pak už jen pár metrů pěšky bílým prašanem a rázem se ocitneme u jednoho z nejstarších kostelů na světě. Je skutečně malebný a pohled na něj v zimě i v létě je dokonalý. Neustále sem míří turisté, protože je to velice oblíbený cílový bod a samozřejmě i tady je horská chata s typicky místním zařízením a tyrolským jídlem.

Ani tento rok jsme nevynechali výlet na lyžích na „Col Pradat“. Z našeho údolí se do toho dalšího pohodlně dostaneme přejezdovou lanovkou. Je fakt neuvěřitelné, co všechny tady za ty roky pro lyžaře vybudovali a stále v tom pokračují. 👌 „Rifugio Col Pradat“ stojí přímo u výstupní stanice lanovky Colfosca, ve výšce 2.038 m n.m. Toto místo vynechat by byl hřích. Kdo jej jednou navštíví, bude se sem za službami, výborným italským jídlem, vínem, ale také neskutečným výhledem rád vracet. 🎯 Chata nabízí posezení nejen v teple uvnitř, ale především prostornou terasu se skleněným zábradlím a s kožešinkami na lavicích. Je tu servis s obsluhou pro fajnšmekry, kdy someliéři pomohou vybrat i víno, které se snoubí s podávaným menu. 🍾 Vybrat si lze ale i z bufetové nabídky, kdy kuchař dodělá, co je potřeba a na tácku si svoji lahůdku doneseme sami na vybrané, většinou spíš „ulovené“ místečko. Je to vyhlášené místo, takže lidí je tady denně mraky. My si tady servírovat nenecháme, protože my už víme a známe, a proto sem jezdíme především na jejich výborné lasagne, které zde připravují jen v zimní sezóně. Po obědě jsme nevynechali štrůdl s vanilkovým krémem a „zazdili“ jsme to tím slavným „Bombardinem“. Sluníčko nádherně hřálo, a tak pak šup, položit svá těla do lehátek připravených na sluníčku, a jak jinak než s Proseccem v ruce. 🥂 Za mě romantika, jak blázen a vůbec se to neomrzí. V létě jsme tady už několikrát zažili svatby. Focení nevěsty a ženicha při krájení dortu, kdy za sebou měli slunce, a to překrásné panorama místních hor mám dodneška nesmazané ve svém mobilu, i když to byla úplně cizí svatba.

Užili jsme si krásných pár dnů lyžování a v podstatě odpočinku v nádherné přírodě, obklopeni horami, které máme rádi a které vypadají, jako by je někdo uměle opracoval. Sport tady není žádná dřina, tady jsou všichni obklopeni takovým servisem, o kterým se nám dřív ani nezdálo. Příroda se zasněženými scenériemi je úchvatná, i když sněhu pamatujeme některé roky daleko více. Servis, který nám každý den zpříjemňoval život je prostě bezchybný. K tomu si musíme do plusu připočítat ještě výbornou, italskou kuchyni, kterou máme rádi a upřednostňuje vždy a všude. Nesmím zapomenout na skvělé italské víno a Prosecco a taky na ten třpytivý sníh, který dává pobytu dokonalý nádech. Bez mraků a se sluníčkem jsme si užili každý den a každý okamžik na sjezdovkách. Opět se sem rádi vrátíme znovu a znovu, protože tady se nám to prostě neomrzí a neokouká. No a teď zase zpátky „na zem“ a hurá do práce, ať máme penízky na další zážitky! 😉