Paříž – krasavice mnoha tváří

Stala se městem superlativů! Kdo by jí chtěl upřít, že je nejkrásnější, nejmódnější, nejluxusnější? Navíc je také městem lásky, módy, gastronomie a umění!

Nakazit se její atmosférou je jednoduché. Stačí být žena a projít se po slavném bulváru „Champs- Elysées“.Takže dámy, nezapomeňte si před cestou zajít ke kadeřníkovi, na rty použít červenou rtěnku, na hlavu nebo na krk uvázat hedvábný šátek, na oči velké brýle a na nohy pohodlné, pěkné, a především čisté boty. 👟 Tak by to mělo vypadat, ale já z toho všeho vyjmenovaného měla jen ty pohodlné, čisté boty a úplně v pohodě jsem tam přežila! 🤪

Slavné bulváry a značkové zboží není to, co jsme tam hledali. Nakoukli jsme do mnoha světově známých muzeí. Především jsme ale brouzdali uličkami staré Paříže, kde jsou malé domky, kavárničky, úzké cestičky, obchůdky a tržiště. Také jsme postávali na náměstíčku, kde nám zpívala a hrála na flašinet starší umělkyně. Zašli jsme se podívat i na místní hřbitov, kde má hrobku slavná, francouzská šansoniérka Edit Piaf. Nevynechali jsme promenádu kolem řeky Seiny, která také patří k životu v Paříži.

Největší zážitky z této cesty mám dva. Kupodivu to není „Eiffelova věž“. 📍 I když tu jsme si v celé její kráse vyfotili a tato fotka nám stále visí ve velkém formátu na stěně v obýváku. V podstatě kvůli této věži jsem prvotně chtěla do Paříže jet. Bez „Eiffelovky“ by už dnes nebyla Paříž Paříží. Je to 300 metrů vysoký symbol města, který se stal doslova terčem turistiky. Vystáli jsme si frontu společně s tisíci dalšími. Těsně před pokladnou jsme se dozvěděli, že mezitím zavřeli horní 274 metrů vysokou vyhlídkovou plošinu. Myslela jsem, že mě „klepne pepka“. Toto, kdybych věděla o několik hodin dříve, tak bychom tu frontu ani nemuseli stát. Francouzi se navíc s námi odmítali bavit anglicky a ostentativně provokovali svou krásnou řečí, ze které jsme nerozuměli ani jediné slovo. Když už jsme byli u pokladny, tak jsme si nakonec milostivě koupili ty lístky na první plošinu, která je ale umístěna pouze ve výšce něco málo přes sto metrů. Je tam naštěstí alespoň restaurace, a tak jsme si k tomu nižšímu výhledu objednali kávičku. Nechtěla jsem ale opustit stanoviště bez dalšího boje, a proto jsem vyslala mého muže na výzvědy, proč nemůžeme do horního patra. Záhada, proč jsme si dole nemohli koupit lístky až nahoru zůstala nevyřešena. 🤷‍♀️ Bylo nám to v tu chvíli úplně jedno, hlavně, že jsme nakonec přece jen získali další vstupenky do druhého výtahu. Takže hurá, úplně nahoru. Pozor, tady nekecají, výhled stojí skutečně zato! Ale stojím si i za tím, že to nebylo to nakonec to nejvíc, co se mně uložilo do vzpomínek.

Nebudu vás déle napínat. Největším zážitkem byla návštěva gotického kostela „Notre-Dame“. Nestačilo mně nahlédnout do kostela, protože mně uvnitř připadají jeden jako druhý. Mě to vždy táhlo a stále táhne nahoru do věží. Tady jsme stoupali do jedné z věží katedrály jeden za druhým jako vojáci. Opět ve mně byla malá dušička, protože se bojím stísněných prostor. Mám pocit ztráty kyslíku. Panika na mě přišla v horní části, kde došlo k totálnímu zúžení kamenné chodby a byli jsme pouštěni po schodech, po skupinách pouze v jednom směru. Kdo nemá problémy s klaustrofobií, nepochopí, jaká úleva to pro mě je, když se vyloupnu nahoře z útrob kamene a zdiva ven na vyhlídku a z plných plic se opět nadechnu kyslíku. Na ochozu kolem dokola byly umístěny chrliče vody, které vypadaly jako divná, kamenná stvoření z jiného světa. Něco mezi zvířetem a démonem. Působilo to tam nahoře až mysticky. Jsem zvědavá, jestli se to mistrům řemesla podaří dát po požáru památky do skutečně zcela původní podoby. Tak, jak si to na věži pamatujeme my, je to bohužel už možná neopakovatelná historie. 😳

Na střeše byla vybudovaná obrovská, ocelová klec, ve které jsme se sice pohybovali jako zvířátka v ZOO, ale zato naprosto bezpečně. V bezpečí se tam cítil i můj milovaný muž, který sice netrpí jako já klaustrofobií, ale má zase závratě ve výškách. Vypadalo to hrozně zajímavě, nebyl to žádný rušivý ani nevkusný prvek. Naopak, velice nápadité řešení, za které bych dala jedničku s hvězdičkou. Nahoře ve věži nechyběl zvon zvoníka od matky Boží, hrbáče Quasimoda. Díky Viktoru Hugovi, který napsal tento román byla katedrála před mnoha lety zrestaurována.

Druhý neobyčejný zážitek jsme zažili vysoko nad městem ve čtvrti „Montmartre“, v oslnivě bílé bazilice „Sacré-Coeur“. Posměváčci dříve říkali, že jeho kopule se podobá cukrářskému dortu. 🎂 Dnes sem putují po mnoha schodech tisíce turistů. Do tohoto kostela jsme všichni vcházeli v podstatě v jedné obrovské, nekonečně dlouhé frontě. Rozmýšlela jsem se, jestli z fronty neuhneme a nebudeme obdivovat tu její bílou krásu a architekturu pouze z venku. Mám ale vždycky pocit, že když někam nevlezu, když už jsem tak blízko, že o něco přijdu. V tomto případě jsem teda měla skutečně Sibylské tušení.

Uvnitř všude svítilo tisíce malých svíček, které byly rozmístěny ve sloupovitých stojanech. 🕯 Návštěvníci kostela si u pokladniček zakoupili každý svoji vlastní svíčku, tu hned zapálili a umístili ji dekorativně na některý z mnoha stojanů na ploše. Na pódiu před oltářem stál nastoupený sbor jeptišek, které byly oblečené do černo-bílého ošacení a za doprovodu živé hudby zpívali Gospely. Nebyla to taková ta klasická kostelní hudba, ale moderní, zajímavá, která chytne za srdce i nekřesťany. ❣️ Měla jsem husí kůži na rukách. Byl to takový zpěv z nebes. Dodnes mě mrzí, že jsem si neudělala na památku fotku. Dnes už bych si natočila i krátké video. Dodnes si to pamatuji, připadalo mně to jako střih z populárního filmu „Sestra v akci“, kde hrála skvělá Whoopi Goldbergová. 👏 V této bazilice jsme byli o nějaký ten rok později znovu, ale kouzlo se samozřejmě neopakovalo. Uvnitř to byl najednou obyčejný kostel, i když alespoň ta světýlka zůstala.

Na Montmartru není jen bazilika. Je to čtvrť, která má v sobě charakter venkova, nepřikrášlený tím slovíčkem nej. Má velkou uměleckou minulost. Na malém náměstí „Place du Tertre“ žili a tvořili slavní umělci jako byl Picasso, Renoir nebo Salvator Dalí. I v době našeho pobytu to náměstí umělecky žilo a bylo vidět, že tradici rozhodně nenechali umřít. Po celé ploše seděli malíři u svých stojanů, malovali, povídali si a přitom prodávali své obrázky.

Na našem seznamu nechyběl ani „Vítězný oblouk“, který má vyhlídkovou celou střechu, takže se tam vejde spousta lidí zároveň. Z vrchu jsme viděli to, co je normálně možné pouze z vrtulníku. Směrem k náměstí totiž hvězdicově směřuje dvanáct hlavních ulic. Vrátili jsme se sem na prohlídku ještě jednou za tmy. V tu dobu byla ve městě rozsvícená všechna světla a podívaná tak měla novou dimenzi.

Nejdůležitějším a největším muzeem Francie a možná i světa je „Louvre“, který stojí na pravém břehu řeky Seiny. Je tam nejen pět pater plných různých exponátů, ale především plno obrazů nejslavnějších malířů. Navíc sama o sobě je budova výstavním kusem, možná proto, že je přehlídkou mnoha architektonických stylů. Pod nepřehlédnutelnou skleněnou pyramidou, kterou vidíme zvenčí se skrývají podzemní vstupy do paláce, obchody, stanice metra i parkoviště.

Důležité bylo si před návštěvou promyslet, co chceme vidět. Pokud by někdo chtěl v Louvre vidět všechno, tak se tam musí odstěhovat asi tak na půl roku. 😜 Důležitá je také mapka muzea, kterou je bezpodmínečně nutné si vyzvednout u informační přepážky. Na mě nejvíc z celého Louvre zapůsobili honosné komnaty Napoleona. Když nás pak přestaly umělecké poklady bavit, přesunuli jsme se dolů do kavárny. Muzeum jsme během pobytu navštívili celkem 3x. Jedna prohlídka byla zajímá tím, že se jednalo o noční prohlídku. Chtěli jsme vidět originály slavných malířů, ale nedokážeme to prohlížet několik hodin v tahu. Po delší době začnu zívat, podle toho poznáme, kdy je nutné poznávání umění přerušit. 🤪 Co mě ale hodně dostalo bylo, dívat se na místní malíře, jak stojí před jednotlivými originálními obrazy a na svá plátna malují přesnými, zkušenými tahy kopie obrazů. Skutečně přesné kopie se rodily přímo před námi návštěvníky. Nechápala jsem, jak je možné, že měli povolené, dělat kopie, a ještě ke všemu před zraky nás všech, a že nás tam bylo! Asi to má nějaká pravidla, do kterých nevidíme.

Naší návštěvou jsme poctili i „Invalidovnu“, která byla prvním gigantickým, a navíc architektonicky zajímavým komplexem pro válečné veterány. Tento Dóm byl mistrovským dílem baroka a pod jeho zlatou kopulí se nachází hrob samotného Napoleona. 🎚 V sousedství je muzeum armády. Nevynechali jsme ani „Pantheón“, který je zdaleka viditelnou mohutnou stavbou, která je mauzoleem slavných francouzských osobností.

Do sbírky toho, co jsem chtěla určitě vidět už nám chybělo jen „Versailles“. Která z holek, co vyrostla na filmech s Angelikou by slavné Versailles chtěla při návštěvě Paříže vynechat? Jedině blázen by se nešel podívat na slavnou zahradní fontánu Angeliky, „Marquise du Plessis-Belliere“. 🤪 No, naštvali mě teda pořádně. V době, kdy jsme slavný, obrovský, nádherný palác navštívili, prováděli v zahradě kolem fontány rekonstrukci. Všude byla rozhrabaná hlína, stály tam zapakované žluté bagry, sochy byly zabaleny do ochranných obalů. Scénu ze slavného filmu to vůbec nepřipomínalo. 😤

V zámku jsme dostali do ruky elektronického průvodce. Po zámku si chodil každý sám, v podstatě, jak se mu zlíbilo. Dostupný nábytek byl pokrytý průhlednými fóliemi, aby tam návštěvníci nesedali nebo něco nezničili. Předměty na stolech byly přikryty plastovými, průhlednými krabičkami. No děs! 🤦‍♀️ Vzpomínala jsem na naše krásné zámky, kde chodíme s průvodcem, který nás sice občas peskuje a vychovává, ale z prohlídky má přitom člověk úplně jiný zážitek. Abych nebyla nespravedlivá, tak rozlehlá zámecká zahrada byla skutečně nádherná. Zahradníci odváděli i před našimi zraky skvělou práci. Měli k tomu perfektní, moderní techniku. Byla radost se na ně při práci dívat. V zahradě byla nádherná procházka mezi živými ploty, kolem jezírek a báječné posezení v srdci zahrady v zámecké kavárně. ☕️

Takže shrnuto, sečteno a podtrženo! Paříž, určitě ANO! Neočekávat velké věci, protože jinak se vám může stát to, co mně při pohledu na slavný obraz Leonarda da Vinciho, Mona Lisa. Taková malá, tmavá, kopie za sklem, dvěma slovy pro mě – velké zklamání. Tam, kde velké věci nečekáme nebo kam jsme původně ani neměli v plánu jít se najednou karta otočí. Tam kde jsme neočekávali vůbec nic je z toho nakonec ta WOW vzpomínka! 🫶

Všem cestovatelům přeji co nejvíce těch WOW!