Jezdím na nich ráda, i když to neumím. Teda vlastně, umím jezdit, a dokonce celkem rychle, ale jen po rovině a dopředu. Běda, když potřebuji prudce zastavit, sjet z kopečka nebo přejet přes hrbolatý přechod přes silnici. Posledních pár let jsem se na brusle nedostala, měla jsem pořád jiné priority. Když mě teď kamarád vyhecoval, ať s ním na in-line zajdu, souhlasila jsem. 🛼 Vždyť přece spojím příjemné s užitečným! Není to pak jen o kávě a plkání, ale také o sportu.

Brno je přes prázdniny zcela zacpané. Silnice jsou rozvrtané, rozpracované ze všech stran, a tak se odpoledne v lukrativní dobu v podstatě nedá dostat odnikud nikam. Já jsem těch pár kilometrů, co mám od domu na cyklostezku jela „přes hory, doly, černý les“, snad čtyřicet minut. A to jsem mohla být ráda, že jsem poslechla navigaci a nenajela na hlavní silnici, kde bych stála v nekonečné, téměř nepohyblivé koloně.

Když jsem dorazila na smluvené místo, kamarád už na mě dávno čekal. Jenže pak otevřel kufr svého auta a zjistil, že si svoje brusle nechal doma v garáži. No holky, chápete to? Jet na brusle bez bruslí?! 🤷‍♀️ Domů se vracet nemělo z důvodu kolon cenu, a tak jsme si zašli alespoň trochu poplkat na kávu. Pak jsem se ale rozhodla, že když už jsem po tolika letech brusle sundala z půdy, tak si na nich pár kiláků popojedu sama. Bruslení není sport, u kterého nutně potřebuji parťáka. Stezka kupodivu nebyla tak plná jako vždycky. Počasí mně hrálo do karet. Teplota tak akorát. Sluníčko už zapadalo a jelo se téměř královsky. 👑 Ovšem jen do té doby, než jsem za sebou uslyšela nějaké podezřelé zvuky jedoucího kola a lekla jsem se. Pokusila jsem se uhnout co nejvíce na stranu, bohužel zrovna v místě přejezdu přes můstek. Na jeho nájezdu dovrchu jsem téměř zastavila, zadrhla se o spáru a poté jsem předvedla let po čumáku dolů k zemi. Dala jsem si před sebe ruce, takže jsem pleskla celou svou váhou na ruce, ale hlavně na kolena. Neschytaly to jen moje sportovní legíny, ale i moje koleno, které bylo samozřejmě rozedřené do krve. 🩸 Bolelo to tak, že jsem musela zůstat sedět na zemi. Paní se velice omlouvala, ale ona za to v podstatě nemohla. Kdybych si jí nevšímala a pokračovala ve své jízdě, nic by se nestalo. Knedla jsem byla já! 🤪

Ihned za mnou zastavil takový pěkný, mladý muž, který jel také na in-linech a z důvodu mého pádu v prostě zastavit musel. Pro něj to ale nebyl žádný problém. Uměl nejen bruslit, ale uměl i brzdit, a ještě u toho všeho dobře vypadal. No a holky, představte si situaci, kdy já se před ním válím jako pytel brambor. 🤪 Předstírala jsem, že jsem v pohodě, že může pokračovat ve své krasojízdě. V pohodě jsem nebyla a asi to na mně bylo vidět, protože ještě chvíli postával a chtěl mně pomáhat. Když jsem se ale tvářila, že si posedím, tak se odhodlal pokračovat.

Za chvíli se zdála být největší bolest zažehnaná, a tak jsem si chtěla stoupnout zpět na nohy. No a pozor! Zádrhel. To teda není vůbec jednoduché dostat se z nerovného terénu mostu zpět na nohy, teda na brusle. Kdyby mě někdo natočil, jak se tam válím, jak se snažím šplhat rukama po zábradlí, a jak se kácím zpět na cestu, tak bych možná vyhrála komedii roku. Takže jsem seděla zpět na zemi a přemýšlela, co udělám. Ale dámy pozor, gentlemanové ještě naštěstí nevymřeli. 👍 Já jsem si to na vlastní kůži tentokrát vyzkoušela. Tatínek, který byl na procházce s dítětem v kočárku a druhým větším poskakujícím vedle, se zeptal: „Mladá paní, nechcete abych Vás zvednul?“ Srdce mně zaplesalo radostí. Domachrovala jsem totiž. Jasně, že jsem chtěla zvednout ze země! Zapřel mně moje brusle o své nohy a jedním pohybem jsem byla vysvobozená „ze zakletí země“, zpět na nohách. 👣