Každá holka chce mít vždy jiný vlasy, než jaký má. Hlavně ta, co je má rovný, chce vlnitý a ta, co je má vlnitý, chce samozřejmě ty rovný.  No a já měla ty rovný! Takže celé mládí jsem se je snažila vlnit. Nejlepší možností bylo použití varných natáček, které se daly do hrnce s vodou a nechali se povařit, jak vajíčka.  Poté, co se nahřála vnitřní vrstva, se jednotlivé horké válečky natočily na prameny vlasů a přiskříply se umělohmotným krycím košíčkem. Po vychladnutí byly vlasy vlnité, někdy tak akorát a někdy, až běda. 🫢

Jednou jsem si natáčky opět postavila v hrnci na sporák a sedla jsem si v obýváku ke knížce. Vzpomněla jsem si na ně, až když jsem viděla přicházet z kuchyně velký bílý kouř a ucítila hrozný zápach. To už bylo tak trochu pozdě. Vlítla jsem do kuchyně, kde nebylo na krok vidět. Kuchyň byla plná štiplavého, smradlavého kouře. Ve chvíli stresu, kdy člověka většinou nic rozumného nenapadne, jsem otevřela okno.  Přísunem kyslíku to však na sporáku v kastrolu způsobilo prudké vzplanutí roztavené natáčkové hmoty. Vyšlehl velký plamenohně a spolu s ním se přehnala kuchyní u stropu obrovská tlaková vlna. Ta spálila všechno, co jí stálo v cestě směrem k oknu. Odnesla to speciální stříkaná omítka stropu, jedny dvířka kuchyňské linky, kabel k lustru a květiny na vysoké polici. Vlna se zarazila o záclony, které naštěstí nehořely plamenem, ale škvařily se od vrchu směrem dolů. Byla jsem fakt vyděšená. Bylo to jako ve špatném snu a chtěla jsem se z něj probudit.

První blbost, která mě napadla bylo napustit vodu do hrnce a chrstnout ji do rozpálené hořící hmoty.  Ta samozřejmě vyprskla a postříkala kachličky, sporák a drobnýma kapičkama popálila moji ruku. Měla jsem štěstí, oheň se tím skutečně uhasil. Co budu dělat se záclonou jsem netušila, ale to se vzápětí vyřešilo samo. Záclona asi tak v půlce svojí délky se přestala škvařit, dokonce po chvíli přestala i doutnat. Z garnýže visely dolů takové černé „cáry“, jako dekorace z hororového filmu. 

Celá kuchyň prostě vypadala náramně. Otevřela jsem dveře na balkón, kam jsem přenesla i roztavenou hmotu s hrncem. Otevřela jsem všechna okna, protože i když kouř pokorně z bytu odešel, spálený smrad se stále valil nejen celým bytem, ale i „stoupačkama“, prostě celým panelovým domem. Sousedé vybíhali před dům a když identifikovali zdroj smradu, vyslali za mnou své posly. Omlouvala jsem se, styděla jsem se, ale protože už to velké ohňové nebezpečí pominulo, padla jsem na postel a psychicky vyřízená ležela, jak placka, dokud nedorazil můj muž.

Nedostala jsem ani vynadáno. Tímto zážitkem jsem se vytrestala sama až dost. Můj muž byl mužem činu. Okamžitě nakoupil vše potřebné k opravě. Strop se mu podařilo od černé vrstvy vydrhnout rýžákem.  Vše vymaloval, nalíčil, vyměnil a opravil. Dokonce se mu podařilo dostat i všechnu natáčkovu hmotu z kachliček a sporáku. Já ustřihla spodní část, která zbyla z dlouhých záclon a na šicím stroji z těch zbytků ještě tentýž den ušila do oken záclonové vitrážky a nahoru na garnýž zavěsila ušitý záclonový volán. Divili byste se, ale vypadalo to dobře. Pobavil mě dotaz kamarádky: „Ty už máš zase nové záclony?“ 

Další den už po „mém řádění“ neviděl nikdo ani památku. Tuto moji akci mi nikdo neodpáře, historka je mezi našimi kamarády stále populární. Od této doby nesmím používat varné natáčky a nesmím odcházet z kuchyně, když něco vařím. Navíc máme doma několik hasících přístrojů, včetně malého příručního a na stropě detektory kouře. 

Hlavně od té doby, mám zase svoje rovný vlasy. Ale na závěr si neodpustím poznámku. Moji maminku tato událost neodradila, svoje vlasy si stále natáčí na varné natáčky. Také je každou chvíli roztaví v hrnci a potom jede do jedné z retro drogerií si tento vynález, na který nedá dopustit, znovu koupit. Nemůžu jí ale říct ani půl slova, protože na rozdíl ode mě zatím kuchyň jako já nepodpálila.