Světová metropole – New York 3/3

Den čtvrtý – čtvrtek 19. 10. 2023

Čekala nás další vyhlídka „One Vanderbilt“. Tady v NY to byl pro mě vyhlídkový ráj. 😍 Dokonce můj muž, který má závratě a takové výšky, nejsou to, co by chtěl zrovna tolikrát absolvovat, si začínal zvykat. Co zvykat, byl nadšený! Stála tam velká fronta, i když jsme měli koupený lístek na čas. Šlo to rychle a veškeré čekání se vám nahoře vynahradí. „One Vanderbilt“ je architektonicky dokonalý mrakodrap 21. století a je prošpikovaný technologiemi. V tomto případě už supermoderní výtah vyjede nahoru do 91 patra (výška 427 metrů) za 40 sekund. 👏 Z toho, jak jim všude jezdí výtahy rychlostí „blesku“ jsem si málem sedla na zadek. ⚡️ U nás to totiž jede do 3 patra delší dobu než tam do toho devadesátého. Budova je prosklená komplet, včetně podlahy, která je z větší části vytvořená ze zrcadel a na pár místech je prostě jen sklo a obrovská hloubka dolů. Procházka vede všemi třemi patry 91-93. Při jasné viditelnosti, kterou my jsme teda měli, protože čtvrtek byl nejteplejším, nejslunečnějším dnem v týdnu, je vidět až 100 km daleko. Je potřeba mít na sobě nejen pohodlné boty, ale také kalhoty. 👖 Podlahy jsou zrcadlové, což dělá nejen optické iluze, ale také to udělá své, když máte na sobě šaty, a když tam nepřetržitě cvakají všechny spouště mobilů a fotoaparátů.

Výhledu na celé město jsme se nemohli nabažit. Fotek mám doslova plný mobil. 🤪 Je jasné, že tomu, kdo to neviděl na vlastní oči by se zdálo, že je jedna jako druhá. Největší zážitek jsme ale měli samozřejmě i jako všichni ostatní ze skleněné kabiny vysuté z mrakodrapu. Opravdu podívat se dolů, když tam stojíte je podívaná a zážitek velkým Z. Nechali jsme si udělat i fotku přes jejich kameru, kterou měli umístěnou na stropě, a proto je pohled autentický. My s našim mobilem bychom to takto nepořídili. 🥳

Dále jsme měli každý něco jiného ve svém itineráři, ale stihli jsme nakonec obojí. Nejdřív „High line“, což je stará železniční trať na takovém mostě. Vlaky už po ní dávno nejezdí, a tak vymysleli, že si z ní udělají vycházkovou cestu městem. Jdete nad silnicí, po rovné dlouhé trati, mezi kolejemi roste tráva, kolem uměle vysazené louky, sem tam jsou. Relax, oddechová, klidová zóna ve městě. Dobrý nápad. 🌾

Další zastávka byla u břehu řeky Hudson, kde mají vybudovaný umělý ostrůvek s názvem „Little Island“. Mně to připadalo jako shluk takových větších hlubokých trychtýřů zasazených do vody, do kterých navozili hlínu a udělali takovou botanickou zahradu. 🌳 Pak jsem se ale dočetla, že to nejsou trychtýře, ale tulipány. Myslela jsem si, že mám velkou představivost, ale na toto teda nestačila. Překvapilo mě, jak to mají udržované. Musí to být denní péče, protože jinak by to nemohlo být v takovém perfektním stavu. Je to relaxační oáza, kam se lidi chodí do zeleně posadit na lavičku, na kávičku nebo jen tak na sluníčko. Je tam krásný výhled na řeku, která vypadá jako moře, protože v Americe mají všechno mega velký, tak i řeky.

No a pak znovu, konečně za denního světla na ten památník „9/11 Memoriál Museum“. Přišlo mně divné udělat jako památník atentátu dvě nádrže, v podstatě takové dva čtvercové, hluboké bazény. Ale má to fakt něco do sebe a na každého to zapůsobí. Vodopády padají kolem dokola z velké výšky do podzemí. Nahoře na nádržích jsou bronzové lemy, do kterých jsou vyryta jména téměř 3000 obětí. Lidé tam nosí růže, které jsou rozmístěny po celém lemování. Za tmy, jako my původně, tam chodit určitě nemusíte. Z bezpečnostních důvodů vás vyženou a je tam vidět úplný prd. Ale za dne nevynechat. Má to energii, vzpomínku i atmosféru. 🌹

Naproti památníku je obchodní centrum. Jsem ráda, že jsme do něj vešli. Z venku je to moderní, zvláštní, architektonicky jinak uchopená budova. Uvnitř je skutečně obrovská hala z bílého materiálu, klenuté, žebrové stěny se skleněným prosklením a vážně to vypadá jak odletová hala pro mimozemskou civilizaci. 👽 Přesně jako z filmu „Muži v černém“ (dílů bylo víc a nebyl to ten nejstarší), kdo si to vybaví, tak snad architekt musel okopírovat nápad z filmu. Film je totiž daleko starší než tato hala.

Na jídlo jsme chtěli odpoledne zajít do „China town“, protože v Číně jsem nebyla a četla jsem, že tady v NY mají Číňani své město ve městě. Je tam údajně největší koncentrace Číňanů na západní polokouli. Nemusí se ani učit anglicky, mají své zákony, své obchody a žijí podle pravidel svých uznávaných klanů. A opravdu nekecali. Můj muž po chvilce chůze ulicemi říká: „Ježíš, to není možný, tady je to fakt jak v Číně, v Pekingu. Já to vím, já ta byl!“ Já tam teda nebyla a nadšená jak on tím zjištěním, jsem taky nebyla. Udělala jsem si pár fotek, prohlídla pár ulic a raději jsem ukecala moji drahou polovičku, abychom na jídlo zašli až za toto město, kde začínala „Little Italy“, městečko Italů. Jenže oproti té čínské části je toto mini městečko. Úplně náhodně jsme si vybrali rohovou restauraci „Caffe Napoli“ a až když jsme se usadili a mrkla jsem na internet, zjistila jsem, že je tato restaurace italská, rodinná, tradiční, vyhlášená a dobře hodnocená. 🥂 A tak jsme si dali tu výbornou, kalorickou, italskou pizzu s vínem. 🍕 Takže opět musíme říci, že Itálie je nám souzená, protože my i když jsme jeli úplně jinam, zase jsme skončili v „Itálii“.

Den pátý – pátek 20. 10. 2023

Vzhledem k tomu, že pátek byl našim poslední celým dovolenkovým dnem, mohla jsem si vybrat jen jedno muzeum. Asi jsem kulturní barbar, protože v NY je největší muzeum umění v USA. Leží na známé Páté Avenue. Ve svých sbírkách má přes 2 miliony uměleckých děl, třeba známý obraz „Slunečnice“ od Vincenta van Gogha. 🌻 A já si pěkně prosím vybrala muzeum „Madame Tussauds“, kde nejsou žádná umělecká díla, ale voskové figuríny známých osobností. Asi jsem praštěná, ale nelitovala jsem a můj můž mě vždycky ve všem podpoří. 🤪 Spousty těch populárních celebrit jsme vůbec neznali. Na Netflixu sledujeme norské, španělské a polské kriminální seriály a v nich tyto celebrity nehrají. I tak jsme tam samozřejmě spousty našich oblíbenců našli. Já jsem se si dala nohy na stůl a popíjela kávu s prezidentským párem Států v jejich kanceláři. ☕️ S Audrey Hepburovou jsem si špitala do ucha. S Michaelem Jacksonem zpívala do mikrofónu. Tak jasně, že jen jako! Ale oni fakt vypadají jako živí. Zablbla jsem u mixážního pultu, coby dýdžej a prošla se na módním přehlídkovém molu. Tam jsem spontánně vyskočila, prošla jsem několikrát tam a zpět, udělala pár póz a usmála se do foťáku. No a představte si, hned jsem měla obdivovatele z řad lidstva. Mému, ale i cizímu manželovi se to líbilo tak, že posílal na molo svoji ženu, ať jde a to, co já udělá taky. Poslala ho, ale víte kam? 🤪 Ale škoda, třeba jí to pak bude mrzet, kde jinde si to mohla vyzkoušet.

Nesmím zapomenout říct, že pátkem nám skončilo to nádherné, předplacené sluníčkové počasí a začalo pršet. ☔️ V muzeu to vůbec nevadilo, ale my pokračovali na loď a znovu na ostrov „Liberty“. Tentokrát už s těmi ulovenými lístky až „do koruny“. 🗽 Na ostrov jsme přijeli bohužel moc brzo, chtěli jsme se vnutit do fronty na vyhlídku na dřívější termín. Hlídali to tam jako královský poklad a nepropustili ani myš. Dvakrát nás odtam vyhnali, že máme lístky přesně na 14 hodin a přesně v tu dobu nás tam pustí. Mysleli jsme si něco o pitomých Američanech a vydali jsme se teda na pozdější oběd do místní restaurace „Caffe Crown“. Zde mají na stropě jako rekvizitu skutečnou korunu sochy svobody z doby, kdy byla provedena její výměna. A určitě byste uhodli, co jsme si dali k obědu. Jasně, že ten „amerikánskej eklhaft“. Přece, když už tam jsme, tak ten jejich hamburger s hranolkami a kečupem nemůžeme vynechat. 🍔 Navíc přece, kdo v Americe neochutnal burger, jako by tam ani nebyl. Fakt nevím, jestli jsem měla takový hlad, nebo to bylo tak dobrý anebo se mně mění chutě. Nedávno mně totiž chutnal i v Brně v „Baru, který neexistuje“, o kterém jsem psala příběh nedávno.

No a pak už hurá do Sochy. „Libertas“ je římská bohyně svobody a kdysi vítala přistěhovalce připlouvající po moři. Fronty tam byly pouze k výtahu, který vozil ty, kterým se nechce šlapat do podstavce Sochy, kde je taky malá vyhlídka na vodu široko daleko. My šlapali pěšky a pak dál jsme museli cca po pár minutových rozestupech jít jen ve dvojicích. Celkem jsme vystoupali 377 schodů po točitém, úzounkém schodišti. Je to pro hubené a s kondičkou. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se tam jim tam někdo „šprajcnul“. Naštěstí je jedno úzké schodiště nahoru a druhým jdete dolů, takž tentokrát jsem nervy ani nedostatek kyslíku nepocítila. 😃 Okolo sebe jsme měli ocelovou konstrukci, kterou navrhl Gustav Eiffel a měděný obal, jehož autorem je další Francouz F.A.Barthodi. Nahoře je zasklená mini místnost s dvěma hlídači, takže pak už se tam vejdou jen cca 3-4 další lidé. Všichni ostatní by museli počkat na schodech. Pochopili jsme, proč nás nemohli pustit ani o minutu dříve, i to, že na sochu prodají denně jen tak málo vstupenek. Dříve se mohlo chodit i do její ruky, až na ochoz její pochodně, ale desítky let už je vstup možný pouze na speciální povolení.

Vraceli jsme se lodí na rozbouřené vodě. Byla to úplně jiná plavba, než tomu bylo ve sluncem zalité středě. Na ostrově Ellis jsme nevystrčili ani nos a pak v přístavu na pevnině se muselo vystupovat na několikrát, protože voda nám to nechtěla dovolit. 🛳 Můstek mezi lodí a molem lítal ze strany na stranu. Lidi se báli a někteří pištěli. Takže takové malé dobrodrůžo.

No a to oblíbené „Time Square“ ještě na konec dne. Blikající neony, kam se člověk podívá. Znovu a znovu jsem si fotila ty jejich reklamy. Vlezli jsme i do osmipatrového obchodního domu „Macys“. Mají tam spoustu věcí, ale připadá mně to všechno podobné jako u nás, opět nebylo co závidět.

Den šestý – sobota 21. 10. 2023

Probudili jsme se do deštivého dne. Člověk by si pomyslel, taky to mohlo ještě vydržet ten volný půlden před cestou na letiště. Jenže člověk taky nesmí být neskromný. Proto jsme si pochvalovali, jak nám ten týden krásně sluníčkově vyšel a že ten poslední den už vůbec nevadí. ☂️ Trochu déle jsme se vyspali. Nechali jsme si větší prostor na klidnou a velkou snídani. Do té doby se počasí zase trochu umoudřilo, a tak jsme si na ten „Time Square“ zašli, ale teď už vážně naposledy. Nemuseli jsme se ani stresovat s dopravou na letiště, dopředu jsme objednali „Uber“ a vyzkoušeli si tak, že ti fungují stejně jako u nás doma.

Za těch pět předchozích dní jsme nachodili 90 kilometrů a skutečně jsme to nejen v nohách, ale i celkově na těle pěkně cítili. 👣 Byli jsme tak oslabení, že na nás zaútočil nějaký bacil a my domů dorazili pěkně nachcípaní.

Mou myšlenkou, proč jsem to tentokrát vzala „tak od podlahy“ bylo podělit se o zkušenosti a zážitky z této cesty. Chtěla jsem u toho trochu pobavit, snažila jsem se nebýt „neslaná, nemastná“ a už vůbec ne nudná. 🫣 Tak snad se mně to alespoň částečně povedlo. Pro koho to bylo dlouhé, tak slibuji, že zase napíši nějaký kratší fejeton na známé téma.

Takže, abych byla upřímná, na každém kroku je tam nejen krása a luxus, ale je vidět i „obrácená strana mince“. Taky si tam v tom „Velkém světě“ člověk připadá jako mravenec. 🐜 Ale moje konečné hodnocení? Stručně a jasně říkám WOW! A tak, jak jsem předtím říkala, že Amerika poprvé a naposledy, tak teď doufám, že to nebyla poslední cesta! 😉