Thajsko – srdce jihovýchodní Asie

Je to už dávno, co jsem se rozhodla, že chci strávit Vánoce a Silvestra samozřejmě s rodinou, ale tentokrát někde v teple, a hlavně bez toho vánočního šílenství. 🎄 Konkrétně myslím těch nákupů dárků, pečení cukroví, gruntování celého bytu, aranžování vánočních výzdob, stresu, nakupování jídla, vaření, pečení, smažení a několikadenního přežírání se. Však to znáte! Když jsem to doma opatrně nadhodila, všichni na mě třeštili oči, jak mě toto mohlo vůbec napadnout. 👁 Kdyby jen napadnout, ale dokonce to vyslovit nahlas. Nechtít zůstat doma a v podstatě tím zrušit Vánoce. Takovou tradici. Nejhůř to nesla mladší Monča, která to rezolutně odmítla. Má totiž hrozně ráda všechny ty vánoční zvyky. Mezi to nejvíc patří cukroví, stromeček a samozřejmě hlavně ty dárečky pod ním. 🎁Řekla, že ona v žádným případě nikam nepojede. Nakonec byla jediná, která s tím dělala problémy, a tak jsem zvolila jinou taktiku. Řekla jsem jí, že všichni tři jedeme a jestli ona chce zůstat doma, tak půjde těch 10 dní k babičce a dědovi. Nevím, jestli bych to opravdu udělala, ale nemusela jsem, protože tato strategie zafungovala velice dobře. Opravdu jsem dodržela všechna svá předsevzetí a doma nebylo po Vánocích ani památky. Pouze poctivě nabalené čtyři velké cestovní kufry.

První destinací se stal Bangkok. Nemohli jsme přece vynechat návštěvu hlavního města Thajska. Je to jedno z nejlidnatějších měst v zemi a přesně podle toho to tam taky vypadalo. Dá se říct zmatek nad zmatek. 🤦‍♀️ Je to královské město s velkolepými paláci, navíc dle Thajců je to věčné město, kde sídlí Bohové. Mají tam spoustu luxusních hotelů, nádherné obytné bloky, administrativní i nákupní centra, vodní kanály s plovoucími trhy. Je to město kontrastů, protože jsou zde na jedné straně mrakodrapy a na další chatrče s plechovou střechou. „Achilovou patou“ je doprava. 🚌 Všude na silnicích byly dopravní zácpy. Mají tam skutečně neuvěřitelné množství paláců a třpytivých chrámů a taky velké množství Buddhů všech velikostí, barev a materiálů. Jsou jich stovky nebo možná tisíce, všude kam se podíváš. Takže opravdu nemusíte procházet všechny, protože to pak začne být velká nuda. Taky je to trochu jako přes „kopírák“. A pozor, samozřejmostí je být slušně oblečená a dostatečně zahalená. Na to jsme byli všichni připravení. Co mě ale štvalo bylo to, že si před každým chrámem, kde je nějaký Buddha musíte vyzout boty, které necháte přede dveřmi v takových poličkách. Protože lidí i bot jsou stovky, tak se boty samozřejmě do polic nevejdou a jsou poválené úplně po celé ploše. 👞 Člověk je pak rád, když je vůbec najde. Uvnitř jsme museli chodit bosí po studené a né vždy úplně čisté dlažbě. Toto opravdu nebylo nic pro mě. Nechodím bosá, pokud nejsem na pláži nebo plovárně. 🤪

V Bangkoku je neskutečné množství trhů a každý z nich se zaměřuje na určitý druh sortimentu. My si vybrali návštěvu květinového trhu. 💐 Bylo na něm neuvěřitelné množství veškerých druhů květin, co si vůbec dovedu představit. Byly zamotané ve velkých arších papírů a naložené v kýblech s vodou. Pokud to byly květiny se stopkou, tak jak známe z květinářství od nás, měl každý květ na sobě oblečenou takovou „košilku“, aby se nepoškodil. Ostatní květiny, především orchideje měli nařezané a naskládané v obrovských pytlích. Thajci totiž používají květiny ve velkém a opravdu úplně na všechno. Mají je v každém koktejlu, ve vlasech, ve vázách, na každém stolku v restauracích i barech, na ustlaných postelích, naházené v koupelích a v hotelových vanách, na talířích s jídlem i na dezertech. Možná jsem ve svém výčtu i na něco zapomněla. 🪷 Takovou nápaditost a využití květin jsem viděla poprvé v životě, a protože květiny miluji, skutečně se mně to moc líbilo.

Nikdo nesmí vynechat návštěvu Velkého neboli Královského paláce. Je to obrovský palácový komplex obehnaný vysokou, bílou zdí. Uvnitř je rozdělen na několik částí. Největší stavbou je trůní sál. Součástí je i chrám „Wat Phra Kaeo“, kde je pro změnu soška Buddhy ze smaragdu, takže z cenného minerálu v zelené barvě. Prostě takový malý „zelený mužíček“, který je nejposvátnější v celém Thajsku a je náboženským i politickým symbolem. Dokonce pro něj mají v místní muzeu celou garderobu a převlékají jej do různých kostýmů. Důležitý je i chrám „Wat PHO“. Tato budova je prý nejstarším chrámem a je zde ležící socha Buddhy v umírající pozici. Ta je sice celá pouze ze sádry a cihel, ale zato kompletně pozlacená pravým zlatem. Je 46 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká. Né, že by to bylo nějak nádherné dílo, ale myslím, že toto za vidění stojí. 📍

Co bych chtěla vyzdvihnout na jejich kultuře? Thajci jsou velice slušní a tolerantní vůči turistům a jiným kulturám. Každého uctivě zdraví se sepjatýma rukama na prsou a se skloněnou hlavou, až mně to bylo trochu nepříjemné. Jako kdybych byla nějaké důležitá delegace. Chovají se tak prostě bez rozdílu ke každému. Potrpí si, ale i na hierarchii, protože celá jejich společnost pohlíží na staré lidi s úctou. Je vidět, že se najdou oblasti, ve kterých bychom se od nich mohli a měli učit. 👍

Pak už ale hurá do naší cílové plážové destinace na ostrov „Ko Samui“. Je to druhý největší ostrov v zemi, který se nachází v Thajském zálivu. Jsou tam krásné pláže a přírodní rezervace. Dá se tam navštívit spousta atrakcí, ale protože my jsme se tam přijeli taky poválet na plážích a „pozevlit“ v hotelových barech, tak jsme si museli vybrat pouze to pro nás nejlákavější. Čas tam totiž plyne ještě rychleji než doma, ale to vlastně přece všichni známe z každé dovolené. 🤔

Objednali jsme si výlet lodí do Národního parku „Ang Thong“. 🛥 Je to přírodní rezervace složená z asi 42 malých ostrovů. Vůbec nevím, na kterém z nich jsme byli, ale výlet zahrnoval šnorchlování mezi ostrovy a poté výjezdy kolem ostrovů na kajacích. Až na to, že jsme na loďkách museli být zabalení do takových příšerných, barevných, polystyrenových vestiček, kvůli bezpečnosti, tak to byla „velká pecka“ a velká romantika zároveň. U šnorchlování jsem se celkem bála, protože kdyby nám ta loď odplula, tak se nikoho nedovoláme a zaplaceno už od nás měli. Navíc, já se bojím potápění, takže se skutečně držím pouze na povrchu a vypadám u toho velice srandovně. Tak nějak hodně mně zůstává „trčet“ zadek nad vodou. Když se totiž chci hlavou více ponořit a podívat pod hladinu, zadek na opačné straně se o to víc povysune směrem z vody nahoru. 🤪 Co se týká šnorchlování, lepší už to se mnou asi nebude. Absolvovali jsme i prohlídku srdcem ostrova, kde se prvně kráčelo zajímavou, přírodou, ale poté jsme skoro šplhali po vysokých schodových žebřících kolem skal a procházeli úzkými průrvami až k laguně „Ta Le Nai Laggon“, která měla úplně jinou, zajímavou temně zelenou barvu.

Nejvíc se nám do paměti vryl zážitek z celodenního výletu do „Safari park Namuang“, což byla spíše taková sloní farma. 🐘 Všichni čtyři jsme zažili jízdu na slonech skutečnou džunglí. Bylo to šíleně nepohodlné a pomalé. Sloní chůze je taková houpavá, takže když jsme seděli na té podivné železné konstrukci dva na jednom slonovi, kymácelo se to s námi na všechny strany. Během cesty jsme museli svými těly vyrovnávat váhu na opačnou stranu, podle toho, kam jsme se momentálně nakláněli. Tím, že sloní stezka vedla vesměs nerovným terénem, bylo to pro nás dospělé spíše utrpení. Naše holky z toho měly srandu, navíc nás každou chvíli slon chytal svým chobotem za ruce a nohy. Nebylo to nepříjemné, asi jsme se mu líbily. Bylo to od něj určitě milé gesto, ale byly jsme pak od něj tak trochu oslizlé. Po návratu na safari jsme je za odměnu ještě mohli nakrmit kokosovými ořechy. Neuvěřitelné, jak dokáže slon jedním kousnutím ten velký, tvrdý ořech úplně rozdrtit. Nebyla to jen sloní farma, ale i ZOO, kde jsme měli možnost si vlastnoručně nakrmit malé tygříky a levhartíky. 🐅 Toto bylo pro mě a pro Monču s Lenčou asi nejvíc! Krmili jsme je z lahviček mlíčkem jako malá miminka. Takový krásný, malý, měkký, hravý „klubíčko“ a přitom až to vyroste, tak nás to klidně sežere.

S naší hotelovou průvodkyní jsme podnikly výlet do vnitrozemí ostrova. 🌴 Průvodkyně byla rodilá Češka, ale už několik let na Ko Samui bydlela. Společně s přítelem, který byl Thajec si koupili takový „divoký“ nákladní džíp a tím vozili turisty po ostrově. Tak trochu nepohodlná a nebezpečná jízda, ale tam nikdo bezpečnost neřeší. Vyrazili jsme v menší skupince skrz prales do místní „pralesní“ restaurace. Sami bychom si těžko objednali nějaké typické místní speciality. Bylo fajn, že objednávky prováděl domorodec a jsme my všichni mohli ochutnávat ze všech talířků, který byly na stole. Už ani nevím, jestli mně to jídlo chutnalo. Tím, že si to nepamatuji, tak to nebylo ani delikatesní, ale ani hnusný. Takže za mě dobrý. Co si však pamatuji byl nádherný výhled z malé budovy, do které jsem šla na záchod. Byla celá prosklená, ale vidět bylo pouze zevnitř ven, nikoliv z venku dovnitř. Což je logické, když tam byly toalety. Člověk ale nemůže vědět, jaké přesně kultury se dočká v jiné zemi. Fakt hodně zajímavý, že si v pralese „vyhráli“ s takových speciálním záchodem. Kdyby tam někdo potřeboval strávit delší dobu, měl by skutečně luxusní výhled do přírody. Před restaurací měli jako atrakci několik opic druhu „makak“. 🐵 Měli je v kleci a turisté je krmili jídlem, které jim zbylo u stolu. Ani my jsme si to nenechali ujít a trochu jsme je nakrmili banány a melounem, což nám bylo dovoleno. Zvedla jsme ze země malou květinku, kterou jsem si položila do dlaně a ukázala jí sympatické, malé opičce. 🌸 Ta se tak na květinku tak krásně dívala, vypadalo to, že má květinky ráda. Usmívala se, chtěla si kvíteček vzít do ruky, ale najednou přiběhla druhá, kvítek mně neuvěřitelnou rychlostí sebrala z dlaně a šupla si ho do pusy. Začala jsem se nahlas smát, protože mně to fakt přišlo hodně vtipný. Jenže já jsem udělala velkou chybu a při tom smíchu jsem se otočila k opicím a kleci zády. A ta původně hodná, milá opička, která měla ráda květinky, prostrčila ruku klecí, chytila mě zezadu za vlasy a škubla s mojí hlavou tak, že jsem se třískla o železnou klec do hlavy. A měla jsem po srandě. Dobře mně tak! Naštěstí se mně nic nestalo, ale pro jistotu už jsem se žádné nesmála, natož abych se k nim otáčela zády. Takže rada, pozor na opice, nejsou takové, jaké vypadají. Své o tom věděla i naše průvodkyně, která si domů pořídila opičku makaka jako domácího mazlíčka a ta jim kompletně zdemolovala polstrování na jejich turistickém džípu. Jsou to prostě takový malý, milý potvory. 😣

Na kokosové farmě nám zase ukázali, jak se trhají kokosové ořechy na palmách, které jsou vysoké asi 10 metrů i více. Samozřejmě, že to někdy trhají i borci, kteří dokáží po kmeni vylézt až nahoru a ořechy natrhat. Měli tam však častě těžké úrazy z pádů a vzhledem k tomu, že domorodci pak nemají peníze na léčbu, vymysleli sklízení kokosů za pomocí opic. Opice vyleze nahoru na palmu daleko rychleji a snadněji. Samozřejmě ze stromů ani nepadá. Dokáže čicháním poznat, který ořech už je dostatečně zralý a jeho stopku ukousne. Zírali jsme na to s otevřenou pusou. Pro turisty tam měli připravené opice, které nám demonstrovali, jak se to všechno správně dělá. Ještě u toho byly fakt neuvěřitelně důležité. Taky nám všem dovolili se s jednou opičkou na ruce fotit. Raději ji měli na provázku, protože vážně člověk nikdy neví, co jí zrovna v té chvíli napadne. Na mého muže se nejdřív vyzývavě dívala a pak ho chytila z ničeho nic celkem nevybíravě za nos. 🫢

Všechno do jednoho článku prostě nenacpu. Mám toho pořád na srdci hodně. ❣️ Ale nebojte, do Thajska se ještě někdy v budoucnu chystáme, a tak co jsem nenapsala dnes, určitě neopomenu v dalším díle. Neříkám, že toto je moje srdcová destinace, ale je minimálně hodně zajímavá a taková jiná než ta naše evropská. Jak píší moji oblíbení papíroví průvodci: „Poznávejte svět na vlastní oči!“, třeba to uvidíte svýma očima zase jinak než já. 😉