Víno na každém kroku – Langenlois

Nekonečné vinohrady táhnoucí se údolím Kamptal, mnoho rodinných vinařství, výborná vína, cyklostezky vinicemi, ale i po rovině kolem Dunaje, to vše nabízí toto malé rakouské městečko. Samozřejmě nezastírám, že největší ráj to byl, je a bude pro milovníky vína. 🍷 Věřte mně, že opravdu každý si tady v tom nepřeberném množství najde tu svoji chuť, protože tady se rodí ta nejlepší rakouská vína. 👍

Jezdíme sem s mým mužem už několik let, a tak jsem si tentokrát dala jako podmínku, že chci navštívit a degustovat víno ve vinařství Eitzinger, na konci městečka Langenlois. Proč jsem si vybrala zrovna tuto značku? Na to je jednoduchá odpověď. Už několik let degustujeme vína ve zdejších vinotékách a Eitzinger, konkrétně hlavně jejich Ryzlink rýnský je pro nás opravdová topovka. 👌 Taky jsem si na léto oblíbila jejich výborné růžové „Sparkling wine“, které chutná podobně jako Prosecco. 🥂 Měla jsem radost, když na naši mailovou prosbu odpověděli a do svého vinařského ráje nás pozvali. Pan Eitzinger senior už na svém trůnu „dokraloval“ a předal své „žezlo“ i celé království další generaci, svému synovi a jeho manželce. 👑 Samozřejmě mu to nedá, a tak tam stejně pořád vypomáhá. Paní Nadja s námi strávila celé krásné, slunečné odpoledne. Měli jsme možnost nejen posedět na slunečné terase u vinice, degustovat vzorky vína bílého, růžového, ale pozor, i když je to kraj především pro bílé, tak i červeného vína. To nás mile překvapilo příjemnou ovocnou chutí a my si tak objednali i to, co jsme původně neměli v plánu. Necítila jsem se tady jako zákazník, ale jako na návštěvě u starých známých. Oblékla jsem se do teplých bavlněných šatů s dlouhým rukávem, protože jsem čekala degustaci v chladném podzemním prostoru, jak jsme zvyklí z jižní Moravy. Jiný kraj, jiný mrav. A tak jsem se tam na venkovní terase, kam se opíralo odpolední slunce, s výhledem na vinohrad, jednoduše málem upekla. 🍗 S výřečností sobě vlastní jsem se později v podstatě „vnutila“ i na prohlídku sklepů a celého zázemí, kde se z hroznů rodí tento lahodný „mok“. Nikdo, kdo to nezažil a nezkusil si nedovede představit, kolik dřiny a potu se za touto chutnou radostí skrývá. Upřímně, asi bych to nedokázala. Člověk se pro to musí narodit a musí ho to bavit. Toto „řemeslo“ se nedá dělat, jen pro to, že musíš.

Protože jsem prostě „ukecaná“ a taky podle přísloví „lína huba, holé neštěstí“ jsem se dozvěděla, jak se můžeme konečně po těch letech rozhlédnout do kraje z nedaleké „Kampthalwarte“. Ta byla každoročně uzamčená. Taky jsme zjistili, kde se dobře najíme, když milujeme italskou kuchyni. Zkrátka není nad dobré informace od místních.

„Kampthalwarte“ je místní rozhledna. V podstatě cílový bod pro cyklisty a turisty. Pro ty, co jsou zvyklí chodit delší túry, je to krásná procházka vinicemi a lesem. 🌲 Pro ty, kteří nejsou tolik trénovaní, je to „slušný výlet“, protože trasa z Langenlois na rozhlednu a zpět celkem dělá 12 kilometrů. My jsme šlapali pěšky přes vinice, což je nenáročná a příjemná cesta. Potom až před cílem se člověk do kopce nahoru trošku zapotí. (O městečku, rozhledně a špatné zkušenosti s pohostinstvím v sousední vesnici jsem psala již v článku: https://50vkondici.cz/langenlois-hlavni-mesto-vina-2-cast/). Letos jsme měli radu „nad zlato“ od paní Eitzingerové, takže jsme si v „Ursin house“ na náměstí vyzvedli klíč od rozhledny. 🗝 Je pouze zapotřebí nechat v informačním centru kauci a zaplatit úplně bezvýznamný poplatek za vstup. No, ale kdo to neví, tak si tam vyšlápne a diví se, proč je tam stále zavřeno. Když jsme dorazili nahoru, už tam piknikovala početná skupina a přijelo i pár cyklistů. 🚴🏻‍♀️ Dveře zřejmě delší dobu nikdo neotevíral, protože se nás vyhrnulo hejno vylíhnutých slunéček sedmitečných neboli „berušek“. 🐞 Mám je ráda, ale toto množství na jednom místě bylo i na mně trochu moc. Zahnízdili se kompletně v celé věži. Zavřeli jsme za sebou dveře, ale než jsme stačili dosáhnout vrcholu po 66 kovových, točitých schodech, vrzla vrátka a turisté nám byli v patách. Nedivila jsem se jim, že se také chtěli rozhlédnout do kraje, ale klíčníky jsme jim tam delší dobu dělat nechtěli, a tak jsme je potom museli z vyhlídky tak trošku „neklientsky“ vyhnat. 🤪

Co se týká našeho ubytování, zůstáváme už léta věrní „Hotel Loisium Wine a Spa Resort“. Tento rok jsem se dokonce jako „pokrokový člověk“, (protože pokrok prostě nezastavíme), zeptala aplikace „ChatGPT“ (umělé inteligence), kde by nám doporučila se ubytovat. I tady jsem se dozvěděla, že jsme si vybrali správně. 😉 V Loisiu se jim totiž podařilo propojit moderní, pohodlné ubytování nejen s wellness, ale i s výbornou kuchyní skvělých mistrů kuchařů a krásným, moderním prostředím. I když nevyjde počasí, hotel nabízí saunový svět, kavárnu, bar, restauraci, posilovnu, ale také venkovní 20metrový, vyhřívaný bazén. Hotel je spojený i s vlastní vinicí a s designovou vinotékou navrženou slavným americkým architektem Stevenem Hollem. Je to taková moderní, stříbrnošedá, šišatá, potrhaná, oplechovaná kostka, zasazená nad idylickou vesnicí uprostřed vinic. V jejím sklepení se nachází podzemní labyrint, kde návštěvníci mohou obdivovat nejen staré sklepy, ale i celou historii výroby vína. 🍇 Celou jejich zajímavou prezentaci tohoto v podstatě muzea vinohradnictví doplňuje i světlená podívaná. (Nechci se opakovat, protože podrobněji jsem tento zážitek už popisovala v: https://50vkondici.cz/langenlois-hlavni-mesto-vina/). Nahoře ve vinotéce si pak každý ochutnává vzorky podle svého gusta. Výběr vín všech druhů je tady nepřeberný.

Přímo od hotelu vedou cyklistické stezky. Kola se dají pohodlně zamluvit v hotelu a člověk se tak nemusí tahat s vlastními. Na druhou stranu, my vlastní kola preferujeme, a proto jsme je měli s sebou. Pro tyto případy tady mají kolárnu, která je pohodlně přístupná ze zadní strany hotelu na čip pokojové kartičky. Na kolech jsme vyrazili do Kremže. 🚴🏻‍♀️ Můj muž ví, že mám ráda cyklistický okruh, moc mě nebaví stejná cesta. To je, z bodu A do bodu B a vracení se z bodu B do bodu A. Na navigaci naplánoval 60kilometrovou okružní trasu. Cesta do města vedla vesměs po rovině kolem Dunaje, což už je i na mě, jako „necyklistu“ tak trochu nuda. 🫣 No ale nebojte, já si tu nudu umím pořešit. Píšu blog a dávám často něco na svůj Instagram, což znamená, že pořád něco fotím. Nechtěla jsem při cestě zdržovat a před mostem, po kterém nahoře jezdí auta přes Dunaj a přímo pod silnicí vede most pro pěší a cyklisty jsem si to prostě chtěla zdokumentovat. 📷 Nemusíte ani sedat z kola, protože nájezd na něj je komfortně přímo z cyklostezky. No a já, abych nezdržovala, tak jsem si při jízdě vytáhla z kapsy mobil a chtěla ten super nápad pod mostem vyfotit. Co se stalo je nad slunce jasné. 🌝 Letěla jsem po hlavě dolů. Trochu jsem to ubrzdila, mobil jsem zvednutím ruky uchránila, ale rozpleskla jsme se na asfaltovou cestu „jak dlouhá, tak široká“. O vlastní kolo jsem si způsobila dvě opravdu „luxusní“ tmavě fialové modřiny, které se dále vybarvují, za pár dní ze mě bude asi „duha“. 🤪 Z asfaltu mám výborný „asfaltový lišej na koleni“. To, že jsem si o řídítka rozřízla kůži na malíčku a udělala menší dírku do kůže jeho kloubu jsem zjistila, až během pokračování v jízdě. Z ruky, kterou jsem tlačila na řídítko mně začala odkapávat krev. 🩸 Nevěřili byste, kolik té krve dokáže právě z tohoto místa vytéct. Můj muž místo, aby mě politoval, mně několik minut nadával. Přece mně jasně říkal, že nemám fotit při jízdě. Jenže to už jsem po svém pádu věděla sama. Předtím jsem si myslela, že to v pohodě zvládnu. Fotka, kvůli které jsem se takto pomlátila, nestojí skoro za nic. Ono to někdy vypadá lépe ve skutečnosti a na fotku se to zachytit nedá. Schválně ji ale pod odstavec přiložím, aby moje „oběť“ nevyšla vniveč. Nicméně žádná tragédie to nebyla, a tak jsme pokračovali v naší cestě do Kremže.

Město leží na soutoku řeky Kremže a Dunaje, v romantickém údolí Wachau. Hlavní ulice města je domovem mnoha obchodů, kaváren, historických domů. Hlavní ulici jsme si prošli křížem krážem, ale delší dobu jsme se nezdržovali i kvůli kolům přivázaným ve stojanech u parku. Zajímavostí je, že toto město je spojeno s výrobou kremžské hořčice. Ta se tady už dnes bohužel nevyrábí, výroba se přesunula do Vídně. Přitom tady to bylo stylové, nejen jménem města, které se promítá do názvu výrobku, ale také proto, že hořčice se zjemňuje octem a vínem. Proto to všechno nahrává a pasuje k vinnému kraji, a ne k hlavnímu městu. Na zpáteční cestu nám vysvitlo sluníčko a nebe se konečně po tom saharském písku v ovzduší zabarvilo trochu do azurova. 🌤 Jeli jsme vinicemi, menšími kopci a údolím. Celou cestu jsem se „kochala“ těmi krásnými scenériemi. Připadala jsem si jak Rudolf Hrušínský ve filmu „Vesničko má středisková“. Ten se kochal po kraji při řízení vždy tak, že někam naboural. 🚘 Musela jsem dávat dost bacha, protože kdybych znovu spadla, tak bych si to už zřejmě „za rámeček nedala“. 😜

Užili jsme si čtyřdenní pobyt ve městě vína, rodinných vinařství a vinic, kde kolo bylo našim věrným společníkem na cestách přírodou mezi vinohrady a kde degustace vín nám zpříjemnili každý náš den. 😉 Jak je známo, tak ve vinařství platí, že „život je příliš krátký na to, abychom pili špatné víno“. A ať už je vaše sklenice napůl plná nebo napůl prázdná, nezapomeňte, že tady může být vždy doplněna. A my? My se sem jako každý rok zase určitě vrátíme. Na zdraví! 🥂

PS A jak napsal skotský spisovatel Robert Louis Stevenson: „Víno je poezie v láhvi!