Z gauče až na závody

Já měla tu cestu o kousek kratší, a to od pracovního stolu. Pro nadpis jsem použila „z gauče“, protože je zajímavější. 🤪 Třeba se vážně někdo se mnou zvedne nejen od toho stolu, ale i z toho pohodlného gauče od knihy nebo televize. Pokouším se teď na svém instagramovém účtu formou kratších videí a popisků motivovat ostatní k nějakému tomu pohybu. 🏃‍♀️‍➡️ Všichni víme, jak je to zdravé a důležité, ale tak trochu před pohybem občas zavíráme oči. 👀 Vybrala jsem si můj oblíbený běh, ale budu ráda i za to, když alespoň pár sledujících vytáhnu do přírody na procházky, nejlépe svižnou chůzí, která je stejně zdravější než ten běh. 🏃‍♂️‍➡️

Kdo mě zná, ví, že jsem strašně ukecaná. Není pro mě vůbec jednoduché namluvit tak kratinký příspěvek, u kterého má můj sledující vydržet až dokonce, aniž by prstem scrolloval na další příspěvky. Taky, abych tam měla obsah, který chci poslat dál. 📩 Naštěstí to můžu trochu okomentovat a doplnit v psaném příspěvku pod „reels“.

Do blogu píšu o všem a píšu si, co chci, proto tady má určitě své místo i tento můj záměr nebo spíš pokus. 🪄 Ne všichni, kdo čtou můj blog mají Instagram, a tak třeba rozběhám některého mého blogového čtenáře. 🏃‍♀️‍➡️

Na mém úplném začátku tedy nebylo „jablko poznání“, ale dcera Lenka, která z plavání přešla do běžeckého oddílu a vrhla se „po hlavě“ do této disciplíny. 🍎 A tak jsme jezdili s mladší Mončou po plaveckých soutěžích a s Lenčou po těch běžeckých. Netrvalo dlouho a mého muže přestalo bavit kolem děcek jen běhat s foťákem a nasadil si tenisky. 👟 U něho se ta „láska“ k běhu dostavila téměř po pár kilometrech. 🫶 Já s nimi jejich nadšení nesdílela, a ještě nějaký čas se držela „foťáku a knížky“.

Kdo ale zná mého muže, tak ví, že už rozhýbal ke sportu i „tvrdší oříšky“ než jsem já. 🌰

Moje začátky jsem už lehce nastínila v mém starším článku https://50vkondici.cz/jak-se-da-zamilovat-do-behani/.

Tak jsem si řekla, když může motivovat „on“, proč bych nezkusila předat nějaké své poznatky dál i já. 😜 Vůbec nečekejte žádné profi rady. Mojí ambicí bylo skutečně se jen odtrhnout od počítače, hýbat se, odreagovat se a užít si čas venku. 🌳 Nejlepší je to za krásného počasí. Už to ale za ty roky umím i po tmě, v dešti (samozřejmě ne, když leje jako „z konve“), v zimě, prostě v každém ročním období. Důležité je se přemluvit, protože ne vždy se mě opravdu chce. Když ale do té večerní tmy a zimy vyběhnu, po pár kilometrech se nálada zlepší. Nejlepší je to po doběhu a po teplé sprše! 🚿 Věřte, že tento pocit chcete zažít! Ty endorfiny a pocit štěstí se vážně dříve nebo později dostaví. Musím ale přiznat, že jsem tomu ze začátku moc šanci nedávala. K běhu jsem se přemlouvala a radost jsem měla až z toho, že to mám za sebou.

Jednu dobu jsem to s během přeháněla 6x týdně. Kamarád mně pak dobře poradil, že nemůžu dělat jeden sport, aktivity je zapotřebí střídat, a hlavně držet si i nějaké odpočinkové dny. Pak se to najednou otočilo. Běhala jsem 3x týdně, začala jsem cvičit v posilce s trenérem, občas nějaký rekreační badminton, kolo, plavání. Asi po jednom roce přišel konečně i ten pocit štěstí „ruku v ruce“ s endorfiny. Od té doby pravidelně, pocitově běhám a je to taková pozitivní „droga“. Když jsem třeba nachlazená nebo “nedej Bože“ nemocná a nemůžu vyběhnout, jsem z toho na mrtvici. 🤯 Nemůžu se dočkat, až se zase začnu hýbat. Že u mě dojde k takovému převratu bych opravdu ve svých začátcích nevěřila. Proto chci tu motivaci zkusit přenést na další. Bohužel zkušenost je nepřenosná, a tak to nebude ze začátku ta pravá zábava. Já jsem ale ten správný vzorek, příklad „z řad lidu“, který nikdy závodně ani organizovaně žádný sport nedělal. Ani rekreačně to z mé strany nebylo nikdy „na plné obrátky“. Navíc mám celý život sedavé zaměstnání. Jsem ta pravá „kancelářská myš“. 🐭 Takže, když taková „myš“ a obyčejná ženská, středního věku v jednom píše tyto řádky, je svatou pravdou, že „když jsem to dokázala já, dokážete to taky“. (Samozřejmě pokud vás netrápí nějaké zdravotní problémy.)

Také je pravdou, že jsem to skutečně dotáhla od toho stolu, až na ty závody. Jakmile totiž můj muž zjistil, že mě běhání „chytilo“, okamžitě začal s naléháním, že se mám přidat k běžecké komunitě a začít závodit. Bylo mně vysvětleno, že mě to bude víc motivovat a strašně bavit. Tady je vidět, že všichni nejsme „ze stejného těsta“. Zatímco jeho, diváci a výzvy v závodech baví, mě je to tak trochu nepříjemné. Nemám ráda, když na mě lidi při mém běhu „čučí“. 👀 Taky nemám moc ráda, když křičí, že mám přidat. V závodech mívám pocit, že už nemůžu, a i kdybych mohla, tak se přece „nezblázním“. 🤪 Běžím si pocitově a tak, jak chci. To můj muž se klidně „hryzne“, sprintuje a „vypustí i duši“, aby ten časový výsledek byl lepší. Běžecké akce jsou ale jinak fajn. Je to taková změna od toho běhání sama nebo se sparingpartnery. Je to takový „kulturní zážitek“. A takový brněnský závod „Vokolo priglu“ je pro nás běžce srdcová záležitost. 🩵 Je to 14 kilometrů kolem brněnské přehrady. Částečně po uzavřené silnici, pak přes lávku pod hradem Veveří na protější břeh. Tam už se běží cestou lesem a pokračuje se po dřevěné stezce nad vodou. Kdo se jen „neštve“, ale také rozhlíží kolem sebe, je to taková pěkná „běžecká procházka“ s krásnými výhledy. Chodí tam fandit spousty lidí. Minulý rok tam na mě nějaká babička s úsměvem volala: „Vy jste šikovná! Do toho, už to máte jen kousek do cíle!“. To mně fakt „dostalo“. Paní nekřičela, neříkala mně pohni ani honem, ale takové její „teplé lidské slovo“, co s člověkem dokázalo. 😉 Zařadila jsem na svých nohou vyšší rychlostní stupeň, a hele, šlo to. Bylo to od ní moc milé a odpočinout si přece můžu v cíli. 🎯

A tak nakonec chci znovu připomenout, že i když jsem kdysi z BĚHU cítila jen únavu a nechuť, teď mně připadá, že mě nohy rády nesou k dalším kilometrům. 🤩 V našem světě plném neklidu a stresu, mně běhání přináší úsměv na tvář a klid do duše.

Tak schválně, kdo z vás se přidá na startovní čáru při příštím závodě?

Uvidíme se na trati! 👋