Cesta za velkou louži – New York 1/3

Na cestu jsem si vzala nový, nepopsaný deníček. 📔 Nikdy jsem deníky nepsala, ale všechno je jednou poprvé, tak jako naše cesta do Ameriky. Je to můj první, jen jednotýdenní, teda alespoň zatím. V hlavě toho bude tolik, že bych část svých myšlenek určitě neudržela. Znám hodně lidí, kteří by rádi tu „Zemi zaslíbenou“ navštívili. I já jsem byla jednou z nich. Původně jsem ale snila o Hollywoodských studiích v Los Angeles. 🎥 Je fakt, že první cestu si asi zaslouží New York, který taky konec konců dělal kulisu v mnoha známých filmech. Jak jsem ráda musela uznat, NYC je od mého muže dobrá volba a super nabídka poznávací dovolené. 😃

Pro někoho už dovolená začíná v letadle. 🛩 Pro mě je cestování letadlem spíš noční můrou. Klidně se nemusím bát říct, že to nesnáším. Držím se raději nohama na zemi. Jasný bylo, že tady to s nohama na zemi neklapne, a tak bylo zapotřebí se na let dobře připravit.

Za prvé můj muž zabookoval letenky z Vídně, kde se jednalo o přímý let. To je „jen“ necelých 9 hodin, bez přestupu, což bylo důležité, protože nejhorší část letu je pro mě právě vzlétnutí a přistávání. 🛬 Žaludek mám při zhoupávání se ve vzduchu jako na vodě a při přistávání mně uši zaléhají až běda. Když teda pominu, že se prostě bojím.

Za druhé jsem ještě před cestou, na letišti v salónku do sebe raději „poslala“ dvě skleničky Prosecca. 🥂

No a za třetí jsem si na cestu pořídila tlustou knihu od J. Rowlingové alias Roberta Galbraitha, která má 704 stran. Do děje jejího krimi story jsem byla vtažena okamžitě. 📖 Zapomněla jsem na okolí a cesta, teda vlastně let, byl nakonec v klidu.

Pobyt byl týdenní, ale v podstatě úplně na všechno, co jsme chtěli vidět, jsme měli „jen“ pět celých dní. Na obří New York je to sice sakramentsky málo, ale pokud bychom tam toho nacpali ještě víc, tak už bychom delší dobu v takovém zápřahu ani nevydrželi. Můj muž sepsal itinerář, do kterého jsem mu já jako vždy „házela vidle“. Vždy jsem něco dalšího dostudovala na internetu anebo v mém knižním průvodci, kterého jsem si pořídila před naší cestou. Některé termíny jsme měli už v předstihu pevně koupené přes internet. Většinou přímo na místě už pak máte smůlu. Při cestování Evropou už jsme se poučili. Nebudu lhát, že se nám už nestalo, že některé památky jsme na našich cestách mohli obdivovat pouze zvenčí, a tomu jsme chtěli v tomto případě zabránit.

Den první – pondělí 16.10.2023

Po příletu na letiště v NY se nám automaticky přenastavili hodinky a mobily o šest hodin zpět, takže jsme časovým posunem získali hodiny navíc. 🕒 Problém byl se z letiště do města vůbec dostat. Měli jsme nastudovaný vlakový spoj, jenže člověk míní a technika mění. „Tududumtum“, vlak prostě z nějakého důvodu nejel. 🚉 Nikdo ze zaměstnanců nevěděl, jestli vůbec ještě v ten den nějaký pojede. Na toto jsme ale v podstatě zvyklí i z naší domoviny. Doprava nejede, lidé se nediví a v klidu se rozchází zpět do svých domovů. Autobusové zastávky nepřicházeli do úvahy, protože jsme se nedokázali zorientovat, který autobus kam jede a nebyl tam, kdo by poradil. Zbývala teda doprava taxíkem, jenže tady nastal další zádrhel. V hale stála na taxi fronta, jak u nás říkáme „jako na banány“ a letištní obsluha nás děsila, že tam „ztvrdneme“ delší dobu a pak nás čeká ještě skoro dvouhodinová cesta. 🚕 To jsem teda zírala, protože na město jsem viděla. Bylo hned naproti na druhém břehu řeky. Nakonec se nám podařilo najít venku, mimo halu jinou taxi frontu a jedno žluté autíčko jsme si „urvali“. Řidič s námi jel, jako kdyby nás ukradl. Kdyby nás nedržely pásy, lítali bychom vzadu v autě z jedné strany na druhou. Kličkoval s námi přes tři proudy sem a tam, projížděl úzkými skulinami mezi různě nevhodně parkujícími auty. Doprava na silnicích, mostech a v tunelech je tam teda skutečně mazec. 🤦‍♀️ Navíc pořád někdo troubí, neví se kdo, na koho a proč. Po týdnu mně to připadalo, že se prostě troubí jen tak, aby nevyšli ze cviku nebo provádí průběžnou kontrolu klaksonů. Všechny silnice jsou komplet přecpané, takže zaplať pánbůh za metro, kterým jsme pak zdolávali ty delší vzdálenosti levou zadní, bez fronty a troubení. 🚇

Do našeho hotelu na Manhattanu jsme dorazili asi za hodinu. Jen jsme si chtěli hodit kufry na pokoj a hurá do města. 🧳 Prvním zážitkem byl hned výtah. To byl fofr do toho našeho 27 patra! V takovým patře jsem se těšila na super vyhlídku. Ale ne, pozor, tady se šetří místem. Domy se staví nejen do nebes, ale také jeden kousek od druhého. Takže vyhlídku jsme měli, ale do moderně zařízených firemních kanceláří jiné výškové budovy. Vzápětí jsme vyběhli do ulic, protože jsme byli tak natěšení, že jsme to „honem, honem“ chtěli všechno vidět na vlastní oči a co nejrychleji. Bydleli jsme v samém centru, takže každý na první dobrou uhodne, kam vedly naše první kroky. Jasně, že na „Time Square“. 👣 V televizi nemám ráda reklamy. Když začne reklamní pásmo, odcházím na WC nebo si vařím čaj. Tady to ale prostě nemá chybu! Čučeli jsme na reklamy každý den znova a znova, protože tyto obří blikající panely, některé částečně přecházející do 3 D rozměrů, se prostě jen tak neokoukají. Je to něco, co jsem ještě nikde neviděla. Dokonce jsem četla, že ta nejvyšší budova na náměstí, s nejlukrativnějším umístěním reklamy, kterou tam má například stabilně i Coca Cola, je uvnitř téměř prázdná. Majitelé ty miliony vydělávají jen z těch reklam umístěných na plášti budovy. Úžasný! Tam se teda energií rozhodně nikde nešetří. Všechno je takové, jaké jsme to čekali, megalomanské. 🎉

Můj dojem hned z prvního dne byl ohromující. Všude kolem se tyčí obří mrakodrapy. Nejen silnice jsou přeplněné auty, ale i ulice přímo přetékají lidmi. Je to až neuvěřitelné, že si nakonec tu svoji cestu, každý dokáže najít. Lidi totiž chodí nesystematicky, žádné uspořádání davu na dvě strany. Každý se hrne hlava nehlava a vítězí ten nesilnější, nejdrzejší. 🤷‍♀️ My jsme první den pořád každému chodci slušně uhýbali. Taky jsme uskakovali autům, která na chodce na přechodu najíždí, i když mají zelenou. Tím ale nechci „házet špínu“ jen na řidiče, protože chodci nejsou o nic ukázněnější a chodí přes silnici také kolikrát aniž už byli na řadě. První den teda pohyb po chodníku a přes křižovatky, jedna velká hrůza. Kličkovali jsme městem jako dva zajíci a dávali jsme pozor, aby nás místní, kteří nejsou zajíci, ale „buldozeři“, nepřeválcovali. 🤪 Stačí ale dva dny chození a člověk si zvykne a začne to dělat stejně jako ty davy. Rozhodně to teda není vůbec žádná nuda! Dá se říct, že i na chodníku je to tady jedno velké dobrodružství.

Hodně rušné a zalidněné, teda spíš přelidněné město. Všichni jsou zvyklí na nedostatek prostoru a každý si chodí oblečený úplně, jak se mu zlíbí. 🩱Newyorčané nedodržují ani roční období, ani to, jestli je venku slunko nebo zima. Kdo chce, jde v kožichu, v tričku, s holým břichem nebo zády nebo naopak zabalený do několika vrstev. 🧣 Na nohách mají sandálky, kozačky, tenisky, holínky, i když neprší, baleríny, ale co jsem vůbec neviděla, že by měla některá dáma nebo slečna na nohách lodičky. 👢 Vůbec s ničím nemají problém a jediný kdo se divil, jsem byla já.

Co mě na první pohled zaujalo je jejich úspora stavebního místa. Domy jsou skutečně většinou malý kousek od sebe, jsou tam promíchané mrakodrapy s obyčejnými domy. Ty pak vypadají, že jsou maličké, ale přitom je to pouze při porovnání s jejich protějškem. Navíc je tam asi hodně nábožensky založených lidí. Na každém rohu stojí nějaký kostel. ⛪️ Vypadá to divně, protože se to tam do ostatní zástavby vůbec nehodí. Kostel se skoro nedá vyfotit, protože není možné od něj stát tak daleko, aby se vešel do záběru. K návštěvě jsem vylosovala pouze jeden z nich, ten nejvýraznější a to gotickou katedrálu „St.Patrick’s Cathedral“. Je celá z nádherného, bílého mramoru, což působí dojmem luxusu. Je sídlem arcibiskupa, jsou tam dokonce dvoje píšťalové varhany a k sezení neuvěřitelných 2200 míst. Uvnitř vládne klid a mír, je to takové „ticho v NY“. 🙏🏻 My ale ten večer slyšeli především hrát ty varhany. A to byla skutečně síla.

Večer jsme padli do postele jako pytle brambor, protože jsme se ve městě trochu zapomněli a do hotelu zpět dorazili kolem půlnoci. K tomu je nutno připočítat těch 6 hodin, o které jsme byly vzhůru ještě déle, kvůli časovém posunu proti směru času. 😴

Den druhý – úterý 17.10.2023

Trochu šok nás čekal na snídani. V našem hotelu „Marriott“ na Manhattanu, který má čtyři hvězdičky měli připravené na snídani k servírování papírové nádobí a plastové příbory. 🫢 Minimálně to bylo hodně zvláštní. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak se v dnešní době u nás v srdci Evropy, ve firmách i v domácnostech blázní kolem udržitelnosti. My se můžeme „utřídit“ a tady se tvoří každý den mraky odpadků. V průběhu snídaně zaměstnanci zavazovali a odnášeli jeden pytel za druhým. Z pytlů pak u silnic vytvořili obrovské hromady, které pak do dalšího dne popeláři odvezli, aby mohli další den nahromadit další odpad. Na stolech stály velké mísy naplněné malými plastovými pytlíčky s kečupem, majonézou, různými omáčkami, hořčicí, se solí, s pepřem, marmeládky a další. Skutečně vše, co se u snídaně použilo, se pak odhodilo do připravených velkých odpadkových košů. V restauraci však stála informace, že hotel se snaží jednat co nejvíce udržitelně, a právě proto používá plastové a papírové nádobí, které je údajně ekologické. Omezuje tím spotřebu vody, saponátů a energie. No a teď, kde je teda pravda.

Po snídani jsme vyrazili do Centrál parku. 🌳 Je to fantastický pruh zeleně, teda spíš obdélník o rozměru 3,4 km2. Jsou to takové zelené plíce, kterými město dýchá. 🫁 Zajímavostí je, že tato zelená plocha, která je v podstatě obyčejný park, ovlivňuje ceny bytů v jeho okolí. Nejvyšší patra s výhledem na park vlastní prý jen celebrity a boháči z celého světa. Tento velký prostor je ale určený pro každého a je zaměřený na sport, odpočinek, pikniky, procházky, je zde hřiště pro děti i malá ZOO. Dá se tam vyjet na lodičkách po jezeře, na kolech po cyklostezce, která vede celým parkem. Okolo parku je 10 km okruh. 🏃🏽‍♀️ Pro běžce, kterých je tam požehnaně i pro cyklisty, je to tak trochu ráj bez automobilového provozu. 🚴🏻‍♀️ My si s sebou vezli oblečení i tenisky na běh, ale bohužel se běh v parku do našeho nabitého programu nakonec nevešel. Navíc jsme každý den byli tak unavení, že jsme zavírali oči ve stoje a i jenom ta představa běhu byla nereálná.

Kdo mě zná, ví, že mám ráda zvířata, speciálně veverky, kterých si v Česku moc neužijeme. 🐿 Já je znám spíše z Londýna. Ale v jejich Centrál parku jsem si říkala, kam se hrabe Londýn? 🤪 Jedna veverka za druhou. Oříšky jsem bohužel neměla, ale oni tam mají na stromech svoje vlastní. Běhala bych za veverkami půl dne, ale můj muž koulel očima, že kvůli veverkám tam vážně nejsme.

Co ale musím zmínit a pochválit jsou veřejné záchody. Mají jich všude dostatek, udržují je stále v čistotě, a to i v ty v parku kam chodí bezdomovci. A co je důležité, jsou pro každého zadarmo. 👍