V Itálii přes 4 pasta

Nevinný dotaz mého muže byl: „Co bys řekla na to, vyzkoušet si část naší závodní trasy Maratona dles Dolomites? Ať trošku proložíme tu naši horskou turistiku i jiným sportem.“

Nejdřív jsem jen zírala a přemýšlela, jestli je to žert nebo to fakt myslí vážně. 😧Když viděl, jak polekaně, nechápavě čučím, upřesnil svůj dotaz. Bylo mu prý jasný, že nekývnu na jízdu v horách na skutečné silničce, a tak mně nabídl jako kompromis zapůjčení lehčího elektrokola, na kterém tu trasu v pohodě zvládnu. 🚴🏻‍♀️ V klidu a pomalu si prý projedeme tu krásnou závodní trasu v celé délce nejkratší ze tří letních závodních tratí. Pro představu je to 50 km.

Zjistila jsem, že moje první obranná reakce na manželovi nápady je vždy NE! 🤦‍♀️ No ale pak nastává fáze přemlouvání a argumentování, vymýšlení motivačních prvků, abych po nějaké době opět „hopla na špek“ a začala o tom přemýšlet.

No a jak myslíte, že to dopadlo? 🤷‍♀️

Půjčili jsme to kolo a vyjeli jsme. Ze začátku já trošku s obavou, ale v batůžku mě hřála půjčená nabíječka, kdyby náhodou. A ani náhodou na ni vůbec nedošlo. Snažila jsem se jet hodně za své síly a přípomoc jsem si dávala většinou jen ECO, takže jsem té cizí energie moc nespotřebovala.

Vyjeli jsme z horského městečka Corvara směr Passo Campolongo. Zařadila jsem si ECO a vyrazila vstříc dobrodružství neboli splnit zadaný úkol. Cesta po asfaltu se klikatila jako had, projížděli jsme zatáčku za zatáčkou, ale to moje lopotění se do kopce kompenzovaly nádherné výhledy všude okolo mne. ⛰️ Pak taky samozřejmě následoval sjezd. Vždy po vyfunění kopce následuje ten pro mě nepříjemný sjezd. Prudké kopce nahoru nesnáším a dolů se z nich prostě regulérně bojím. 😳 Brzdila jsem i očima. Passo Campolongo je horské sedlo spojující Arrabu a Corvaru. Je to místo, kde zpomalí nohy, ale i hlava. Každá zatáčka otevírá přírodu, jako bych listovalo albem Dolomit. Ten kopec nahoru není brutální, ale je vytrvalý.

Cesta na Passo Pordoi, to je zatáčka za zatáčkou a postupně tě učí trpělivosti a pokoře. Cesta ti nedá nic zadarmo, ale opět ti všechno vrátí v podobě výhledů. Tady se výkon potká s respektem k horám i sám k sobě. Když jsme dorazili nahoru musím přiznat, že jsem si zase vybrala svoji odměnu. 🍰Někde italskou kávičku, někde malý zákusek a jinde třeba italské domácí sýry na dřevěném prkénku, mňam. 😋 Další odměnou pro mě bylo to krásné slunečné počasí, jakoby mě i ta příroda chtěla podpořit.

Třetím zdolaným bylo Passo Sella. Je to jedno z nejvyšších horských průsmyků v Itálii ve výšce 2240 m. Jsou tu skutečně Boží výhledy. 😍 Všude bylo plno cyklistů, motorkářů, aut, turistů. 🏍️ Pozor, tady to není žádná stížnost, tady se totiž všichni vzájemně i na silnici respektují. 🫶 Nikdo netroubí, nenadává, neostřikuje tě ostřikovači. Tady prostě kola milují a každý má doma nějakého svého cyklistu.

Jako poslední na nás čekalo Passo Gardena. Není to ohromný kopec, působí spíš nenápadně, je čitelný, ale plynulý. I tak se člověk při šlapání do kopce, jak já říkám „za svý“ pěkně zapotí. Je to makačka a dřina. Dělají to ale všichni rádi, s nadšením, dobrovolně a ty luxusní výhledy tu námahu určitě vynahrazují. Já projela čtyři passa s elektrokolem v pohodě. Upřímně nebudu machrovat! Unavená jsem byla stejně jako můj muž, který to jel na své silničce.

No a rok se s rokem sešel a já zase podlehla dalšímu nápadu! 🤷‍♀️

Doma mu říkáme „Projekt růžová“. Slíbila jsem, že zkusím na klasické silničce objet ty čtyři passa znovu, ale tentokrát „za svý“. Ta čtyřpasová trasa je zároveň nejkratší trasou cyklistického závodu a ANO můj muž už měl další nápad, že bych mohla ob rok absolvovat rovnou i závod. Se fakt zbláznil! 🤯

Jestli tu celou cestu letos na silničce zvládnu, to se teprve v létě uvidí. Beru to vážně, budu se snažit, ale doufám, že tato cesta mě zároveň od kola neodradí.

Abych si byla trochu jistější, začala jsem přes zimu trochu trénovat na trenažéru. Tam mě mohou vidět moji sledující na Instagramu. 😉Projezdím si postupně virtuálně všechna čtyři passa, abych věděla, do čeho přesně jsem se uvrtala. 🤦‍♀️ V tom virtuálním světě je to fajn, ale ta skutečnost bude asi úplně jiná. Sledující píšou, že skutečnost na kole je daleko lepší. A tak já jim chci a budu věřit.

V některých těch kolmých úsecích kopců už jsem neměla kam dál přeřadit, takže jsem si někdy myslela, že to nedám ani virtuálně.

Každopádně je to výzva a já to chci zvládnout a zároveň si to chci užít. V horách nejde o rychlost, jde o přítomný okamžik a respekt k přírodě a o tiché vítězství nad sebou samým. A já tu nejsem abych pokořila kopce, ale abych si připomněla, proč se hýbu, že to dám, že na to třeba fakt mám.

Až dorazím na konec nepotřebuji, aby to bylo o rychlosti a o číslech, ale o vnitřním klidu a tichém uspokojení, BOŽE já to zvládla! 🥳

No a když to náhodou nedám, no tak co se stane? Svět se dál bude otáčet a nikdo mně hlavu neutrhne. Ale budu ráda, když mně budete držet pěsti! 🍀