Mexiko – neodolatelný turistický magnet

Našim cílem v Mexiku byl Cancún. 🌴 Tato oblast se nachází na východním pobřeží a je oblíbená pro své nádherné pláže s bílým pískem a průzračným, tyrkysovým mořem. Taky jaké jiné moře by mohlo být v Karibiku. Říká se, že Cancún je domovem nejkrásnějších pláží na světě. Nemůžu to potvrdit, protože jsem všude na světě bohužel nebyla. Nemůžu a nechci to ale ani vyvrátit, protože pláže, malebné zátoky a výhledy na Karibik byly skutečně, neskutečné a jako vystřižené z časopisů. 👍

Na dovču jsme vyrazili zase všichni čtyři. Ubytování jsme měli v hotelovém komplexu „Paladium Kantenah“ v Riviera Maya. Užívali jsme si perfektní servis, teplé moře, třpytivé slunce, čistý vzduch a vynikající, „barevné“ jídlo. 🫕 V Mexiku je totiž barevné všechno. Barvy milují a je to vidět všude kolem a na všem. Bydleli jsme v nízkých třípatrových vilkách na pobřeží a všude kolem chodníčků, bohužel většinou přímo na nich, seděli velcí leguáni. 🦎 Řekla bych obrovitánští, ale to bych asi přeháněla a byla bych, jak chlap, když uloví rybu. Není to zrovna „zvířátko“, které bych měla oblíbené. Jenže zrovna toto zvíře je pro Mexiko prostě typické. Oni tam byli na rozdíl od nás doma, a tak jsme se je snažili nerušit a ve slušnosti jsme je několikrát denně překračovali nebo obcházeli po trávě. Ze začátku jsem se jich bála, ale člověk si zvykne. Jsou to přece jen býložravci, co sem tam slupnout hmyz a navíc nejsou vůbec agresivní. Takže, když jsme si jich nevšímali my, oni si na oplátku nevšímali nás.

Měli jsme dva dvoulůžkové apartmány, které byli rodinné, což znamenalo, že měli uvnitř propojovací dveře. Ty byly vymyšleny mazaně. Každý apartmán měl svoje dveře, ze své strany pokoje. Když chtěla mít jedna ze stran soukromí, svoje dveře zavřela a z druhého pokoje pak už dveře nešly otevřít. 😄 S těmito dvojdveřmi jsme se hodně pobavili, hlavně na „účet mého muže“. On si totiž tenkrát představoval, že naše tehdy teenagerské slečny bude mít pořád pod dohledem. 😜 Holky tuto představu nesdílely ani náhodou a samozřejmě se každou noc vytratily s partou dalších jim podobných, a že jich v resortu nebylo málo. My jsme bohužel hned tak nepřekonali „jet lag“, takže jsme déle než do půlnoci blbnout na parketech nebo se bavit v barech nevydrželi. Holky naopak nechápaly, proč spíme, když jsme tam jen na 10 dní a spát přece můžeme po návratu doma. Jak prý můžeme promeškat tolik zábavy obyčejným spánkem. 🫣 Vždy, když se k ránu vrátily do pokoje, musela jedna z nich po tmě doklopýtat k dvojdveřím, které opatrně z jejich strany zavřela. Ráno na ně táta nervózně bušil, proč ty dveře pořád zavírají a že se jde na snídani. Teprve až po letech jsme mu prozradily, proč byly dveře zavřené, proč byly ráno vždy tak unavené, proč nechtěly na snídani a někdy ani na oběd. 🤭 Tatínky versus jejich dcery je někdy fakt sranda pozorovat.

Dostatečně jsme si všichni užili válení se na pláži. 🏖 Naše ženská část výpravy potřebovala nachytat trochu toho bronzu, abychom se nevrátily stejně bílé, jako jsme přijely. Pláž byla skutečně romantická, protože mimo palem a bílého, jemného písku tam měli postavený i romantický altánek. V průběhu dovolené jsme zjistili, že je určený pro svatební obřady. Sněhobílý altán na břehu tyrkysového moře v sousedství parku z tropických palem. To je teda kýč, jak bič, ale my tam viděli i tu svatbu, a to teda byla fakt „pecka“. 👏 Po pobřeží svatebčanům postavili párty stany, které doplnili nábytkem, přidali květinovou výzdobu, servis, hudbu a o ostatní atmosféru se postaralo samo okolí. Krásně oblečení svatební hosté chodili v písku bosí. Musím říct, že něco do sebe to mělo, ale nemuseli jsme jim nic závidět. Přesunuli jsme se jen o kousek dál k baru a taky jsme to měli v šatech, s hudbou, na boso, v písku i s tím drinkem v ruce.

Nebyli jsme tam ale jen kvůli povalování se na slunci, ale také za poznáváním, a tak jsme se rozhodli zajet na výlet lodí. 🚤 Nabídli nám podívat se do národního parku „Isla Contoy“, což je malý ostrov. Je to v podstatě rezervace, která se stala hnízdištěm mnoha druhů ptáků, mimo jiné pelikánů. Předtím, než jsme si ale užili procházku po nedotčené přírodě ostrova a mohli pozorovat pelikány na volno, jsme si užili mrazivý příběh na člunu. 🥺 Nalodili jsme se na takový větší motorový „rychločlun“ v počtu asi dvaceti turistů. V průběhu plavby fučel silný vítr a moře se začalo nepříjemně vlnit. Vlny začaly být skutečně vyšší a vyšší a voda při nárazech na lodní příď se tříštila a dopadala na nás do lodi i na všechny strany. 💦 Bylo to nepříjemné a fakt i strašidelné. Nevěděli jsme, jestli je to normální a jak dlouhá bude ještě naše cesta. Všichni jsme ale poslušně seděli, jak „přibytí“ na lavicích uvnitř člunu. V jednu chvíli to však jedna z turistek psychicky nevydržela a začala nejen brečet, ale především hystericky křičet. Nejdřív jsme na ni všichni jen nevěřícně zírali. Pak se u ní vystřídala celá posádka, která se ji snažila uklidnit, dát napít, ale nic nepomáhalo. Bylo vidět, že posádka na tyto situace není školená, že jsou bezradní, a i někteří z nás ostatních dostávali strach. Bylo to, jak z „blbýho filmu“. Pak ale někdo „z turistických řad“ donesl prášek, který paní bez protestů zapila vodou a během chvilky byl klid. 🙏🏻Dodnes nevíme, kdo a co jí dal, ale paní pak poslušně seděla celou cestu „bez mrknutí oka“. Na ostrově se ploužila sem a tam a na zpáteční cestě zase jen tak trochu nepřítomně zírala před sebe. Pro ni to byl teda výlet „za všechny prachy“. Já si dodnes myslím, že jí měli dát raději tequilu a mohla být veselá a hravá. 🍸 Tady ten způsobený útlum byl zvláštní. Mimochodem tequila je místní populární, destilovaný nápoj, který se vyrábí z různých druhů agáve. Takže je to vlastně rostlinný lék. 🤪 Stojí, zato jej ochutnat a jí by určitě taky udělal dobře. Nicméně další dny v resortu, kde jí nic nehrozilo byla v pohodě.

Nejvíc nadšení jsme tam byli z místních srandovních, krotkých zvířátek. Pojmenovali jsme si je „noční a denní parta“. 🤪 Denní parta byli nosálové červení. Chodili do našeho komplexu přes tropickou část zahrady pouze za denního světla, protože v noci poslušně spinkají. Mají dlouhé ocasy, které nosili většinou srandovně vytrčené směrem nahoru. Měli špičatý, úzký nosík a byli hodní, slušní, vychovaní a spořádaně čekali, jestli jim něco dobrého ze snídaně sami od sebe přineseme. Běžně šplhají po stromech, ale za námi chodili ukázněně po zemi jako domácí mazlíčci. 🫶

Protikladem byla noční parta, což byli medvídci mývalové. 🐾 Chodili pouze večer po setmění a byli drzí až vyzývaví. Pokud jim člověk okamžitě něco nedal, tak se plížili blíž a blíž, stoupali si na zadní nožky, prosili pacičkami. 🤷‍♀️ Když to nepomohlo, tak nás tlapičkami ošahávali tak dlouho, dokud něco nedostali. Pokaždé jsme jim z večeře donesli banány a podělili jsme celou jejich velkou skupinu. 🍌 Byla jsem z nich úplně hotová. Zato Američani byli zase hotoví z nás. Zlobili se, že je krmíme. Oni je totiž mají doma v zahradách nechtěné na denním pořádku. Chodí jim tam dělat nepořádek a snědí a zničí, na co přijdou. Pro nás to byli srandovní, roztomilí mazlíčci a pro ně gauneři a škůdci. Nám ale naše počínání nevymluvili, o pro nás je představa škůdce třeba mandelinka bramborová. 😉

Nemohli jsme si nechat ujít výlet do nejznámějšího, starověkého města mayské kultury „Chichen Itzá“, které leží na Yucatánském poloostrově. 🌴 Je považováno za sedm novodobých divů světa a je na seznamu UNESCO. Tajuplné město bylo v historii obřadním centrem. Měli jsme tady v podstatě ucelený pohled na náboženskou a architektonickou stránku středověkého města. Podívali jsme se k věhlasné, devítistupňové pyramidě. Je to nejslavnější budova, chrám hadího boha Kukulkána. 🐍 Ikonická stavba sloužila jako aztécký chrám. Po právu je chrám nazýván architektonickým zázrakem. Vznikl totiž kombinací matematické preciznosti s astronomickými prvky. Celá stavba včetně počtu stěn, schodů, oltářů a všeho ostatního tvoří matematický výpočet. Pyramida je v podstatě něco jako kalendář. Třeštila jsem oči. 👀 Normálního smrtelníka by to vůbec nenapadlo. Co mě zaujalo ale daleko více, byla místní mystika. Během jarní a podzimní rovnodennosti se na schodech vedoucích na vrchol pyramidy vytváří „záhadný stín“ a vypadá to, jako kdyby se hadí tělo plazilo ráno z chrámu a večer se vracelo po schodech zpět nahoru. 👤 Je to optický klam, ale dělá se z něj po těle „husí kůže“. Navíc, když o tom místní průvodci mluví, skutečně tomu věří. Tato událost je důležitá pro aztécký kalendář a slavnostní rituály. Bohužel vystoupat po schodech nahoru do pyramidy je zakázáno. Nejen kvůli ochraně památky, ale především z bezpečnostních důvodů. Schody jsou tam „šiďavé“ a příkré, navíc částečně už rozpadlé a výška závratná. Pokud někdo při výstupu na vrchol zakopl, tak už nebylo, co řešit. 🤦‍♀️

Pokračovali jsme s průvodcem k „Juego de Pelota“, což je největší hřiště pro míčové hry v celém Mexiku. 🏉 Pelota byla důležitou sportovní a náboženskou aktivitou. Cílem bylo propašovat velký míč skrz kruhový otvor ve vysoké stěně. Jejich popisování jsem si představovala něco mezi ragby a basketballem, ale kdo ví, jak to tenkrát bylo doopravdy. Každopádně někteří hráči si hru zahráli pouze jedenkrát. Vítězství bylo vnímáno jako obřadní výkon a vítěz byl po ceremoniích obětován bohu. I sport měli spojený s rituály a obětmi. Fuj, hrozná doba. 😮

Cesta pokračovala k „Tempo de los Guerreros“, což je chrámový palác válečníků. Dominantním prvkem, kterého si každý všimne „na první dobrou“ jsou řady sloupů, které nazývají „chrámových lesem“, což je celkem trefný název. Každý ze sloupů je ozdoben symboly a reliéfy válečníků. Opět je to místo spojené s válečnými rituály a obřady.

Jako další nás čekala „Cenote Sagrado“ neboli zlatá studna. Byla používána pro rituální utopení lidských obětí. 🫢 Dříve věřili, že je tato voda spojená s bohyní deště, která jim za jejich oběti zajistí vodu a úrodu. V posvátných vodách, v krasovém, jeskynním jezeře, jsme se mohli koupat. Polovina našeho zájezdu si skutečně oblékla plavky a postupně začali „slaňovat“ nebo skákat do tmavě modré jezerní vody. 🏊🏼‍♀️ Nás to teda nelákalo. Představa, že tam všude v minulosti leželi nahromaděné utopené mrtvoly nám nedělala vůbec dobře. Neměla jsem žádný důvod se tam koupat v nějakých vápencových propastech, když jsme měli u hotelového komplexu blankytně modré, čisté moře, do kterého nikdo žádné oběti nikdy neházel. 🤪

Bylo fajn poznat jejich historii, slávu, neuvěřitelné vědomosti středověku a dozvědět se i o tom, čemu věřili, co vyznávali, jak žili. V knihách bych to nehledala, ale na místě, kde to má člověk vše naservírované pohromadě si doplnit informace dává smysl. Navíc průzračný, tyrkysový Karibik, ať je to Dominikána nebo Mexiko je prostře nejvíc. 👍 Já jsem dala v posledních letech přednost horám. Jezdíme a chodíme v nich v letě i v zimě a moře je tak nějak řekla bych odstrčené, což ale neznamená, že už se k němu nepodívám. No a kdybychom se zeptali zrcadla z pohádky „Sněhurka a sedm trpaslíků“, „zrcadlo, řekni nám, které moře je na zemi zdejší nejhezčí na nejkrásnější?“ tak já věřím, že řekne KARIBIK! ❤️