Vždy mě fascinoval Pražský půlmaraton. Možná proto, že je Praha prostě nejkrásnější město v Česku (a to říkám, i když jsem rodák a velký Patriot Brna. No a taky proto, že to tam prostě organizátoři umí připravit na vysoké úrovni). Nejdříve jsem viděla ukázky v televizi, ale ta samozřejmě nikdy nemůže nahradit osobní zážitek. Pár let po sobě jsem proto jezdila do Prahy fandit na závod svému muži, starší dceři, kamarádům, ale v podstatě všem běžcům, kteří se rozhodli to zkusit. 🏃🏃‍♂️🏃🏽‍♀️ Všechny jsem je obdivovala, a tak trochu jsem jim záviděla, že se dokázali odhodlat a zvládnout tolik kilometrů. Každý rok jsem si říkala, že už ten další rok to zkusím, ale v podstatě jsem k tomu každý rok našla nějakou výmluvu, proč to nepůjde. 🤪

Minulý rok 2022 jsem se k tomu poprvé odhodlala a koupila si startovné na tento krásný závod, který se běží historickým centrem Prahy. Čím víc se blížil termín startu, tím víc sem byla nervózní. Běhám často, ale většinou deseti až patnáctikilometrové úseky. Půlmaraton je 21,1 km, což je podstatně velký rozdíl. Asi 2x jsem si délku trasy zkusila zaběhnout, abych alespoň trochu tušila, co na tuto vzdálenost budou říkat moje nohy a moje tělo. Dopředu jsem si stanovila střízlivý cíl. A to, dokončit celý závod, jak se říká „bez ztráty kytičky“, nezřídit se zdravotně a skutečně si to užít, jak se to jen nejlíp dá.

Do Prahy jsme přijeli o den dříve, bylo nutné vyzvednout si startovací čísla a čipy. Celý páteční večer sněžilo, všude bylo bílo, vůbec to nevypadalo na začátek dubna. ❄️❄️❄️ Z počasí jsem měla velké obavy. Nevěděla jsem ani, jak se mám v takovém případě na pro mě dlouhý závod obléct. Závod sice se mnou běžela i starší dcera a manžel, ale oblečení nelze standardizovat, každému vyhovuje něco jiného.  Musela jsem to prostě zkusit a risknout to ve třech vrstvách – tričko, bunda, vesta. Naštěstí pro všechny, už ráno nesněžilo, sníh dokonce na silnicích roztál, ale venku bylo kolem nuly. Postupně se nám stupně trochu vyšplhali do plusu, ale během závodu foukal velký protivítr, proto to v některých momentech bylo pro všechny velice náročné. 💨 Tento půlmaraton byl jedním z prvních velkých pocovidových pořádaných závodů. Byl takovým restartem, který Praze i týmu, který maraton připravuje dal nový impulz a novou energii. 💡

Den „D“ připadl na 2.dubna 2022. Závodu se účastnilo 11.500 běžců, startovalo se na Náměstí Jana Palacha a závod se skutečně běžel po všech slavných nábřežích jako je Smetanovo, Palackého, Masarykovo, Rašínovo… a přes několik pražských mostů jako je most Palackého, Mánesův, Legií, Libeňský, Čechův, Mánesův a pak zpět do finiše na Palachovo náměstí.

Před začátkem startu se všichni musí zařadit do svých koridorů podle nahlášeného, předpokládaného času doběhu. Abych neměla tak jednoduchý cíl, přemýšlela jsem také o tom, že bych si během cesty mohla najít vodiče s časem 2 hodiny a mohla bych zkusit doběhnout i v dobrém časovém limitu. (Vodiči jsou zkušení běžci s batůžky na zádech, kde mají umístěn praporek s uvedením času, za který doběhnou do cíle). ⛳️ Pokud běžec ví, za kolik minut závod zvládne, „chytí si svůj praporek“ a může klidně běžet celý závod v jeho blízkosti, protože on mu udává tempo a hlídá celkový čas.

Počasí nám nepřálo. Můj muž říkal, že je to nejhorší počasí, ve kterém tento závod běžel. Většina z nás se snažila zahřívat nebo spíše schovávat se před větrem ve stříbrných foliích. Novinkou pro mě bylo, že i když se blížil startovní výstřel, nebyla jsem vůbec nervózní. 🕙 Z kratších závodů mám zkušenost, že čas před výstřelem je pro mě tím nejhorším. Výstřel zazněl a celý ten zástup běžců se dal postupně do pohybu. Prvně pouze jdete, pak se chůze zrychlí, no a když skutečně proběhnete startovní bránou, kde před vámi je natažený dlouhý červený koberec zakrývající silnici, připadáte si jak ve filmu. Všude okolo jsou neskutečné zástupy lidí, co přišli fandit. Všichni tleskají, volají, zvoní, pískají…. a do toho všeho vám přes celé náměstí zní tóny Smetanovy Vltavy a vy už se vydáváte na cestu za svým cílem. 🎶🎶🎯 Tu euforii, kterou jsem v tomto místě zažila neumím ani slovy popsat, to se prostě musí zažít! Vážně jsem si říkala, že toto je něco nevšedního, že si to prostě musím ještě někdy znova zopakovat. 🥳Běžela jsem a rozhlížela jsem se kolem sebe, pozorovala jsem nejen běžce, ale i lidi na chodnících okolo trasy, budovy a stavby a užívala jsem si ten pocit, že je Praha po naší dlouhé trase celá uzavřená je pro nás. Kdo kdy může takto běžet po jindy zcela frekventovaných ulicích plných aut. Přiznám se, že tato euforie mně vydržela asi tak 10 minut. 🫢

Po opadnutí euforie jsem si uvědomila, kolik kilometrů mám před sebou, že vlastně nevím, jak si mám rozložit síly. Nejdůležitější je nenechat se strhnout davem a běžet rychlostí, kterou není možné udržet. Většinou všichni běžci vystřelí ze startovní brány „jako z praku“ a velice rychle se může stát, že se utaví a celým závodem se pak protrápí nebo jej ani nedoběhnou. Zkusila jsem se zklidnit, nerozptylovat se tím, že mě někteří velkou rychlostí předbíhají, protože i z kratších závodů vím, že po pár kilometrech některé z nich zase doženu, když přepálí svůj začátek. Není to jen o síle nebo natrénování, ale i o psychice. Říká se to asi v každém sportu, že je to i o hlavě a tam je to zapotřebí prvotně si uspořádat. Já jsem věděla, že si nesmím klást velké cíle a že si musím držet nižší tempo.

Před doběhnutím k občerstvovací zastávce asi kolem 16 km jsem před sebou spatřila dva praporky s časem 2 hodiny. Byli obklopení hloučkem dalších běžců, se kterými byli v družném rozhovoru. Do žil se mně vlila nová vlna energie při představě, že bych svůj první půlmaraton zvládla za 2 hodiny. Rychle jsem do sebe kopla kelímek iontového nápoje, zařadila se za skupinu s praporky a zkoušela se jich držet. Po půlhodině jsem ale zjistila, že jejich tempo bohužel nejsem schopná udržet. Trápila jsem se a začala jsem se bát, abych pak měla dost síly na závěr. Musela jsem se smířit s tím, že je nechám běžet a zase se budu soustředit na sebe, na své okolí, na to, že ostatní jsou taky unavení, že v tom nejsem ani s pocity ani s únavou v nohách a svalech sama. 😀

Na 17 kilometru jsem měla velkou krizi. Nožičky odmítaly poslušnost, byly ztuhlé a vůbec se jim už běžet nechtělo. Zahnala jsem rychle myšlenku nad tím, že bych to 4 km před cílem vzdala. Dál jsem se pokoušela překonat sebe samu. 2 km před cílem se tělo i nohy umoudřily a běh už nebyl takovým utrpením, dokonce jsem mohla i zrychlit tempo. Možná v tom byl nějaký adrenalin, který doputoval přes fandící diváky, protože atmosféra na těchto závodech je skutečně skvělá. Také je velký rozdíl zažívat tu atmosféru jako divák a nebo být součástí závodu jako běžec. Do cíle jsem doběhla v dobré kondici a po doběhu se dostavila zpět i ta prvotní euforie. Prošli jsme společně s ostatními do převlékacích stanů a těšili jsme se na pípnutí sms v mobilu s výsledným čipovým časem. Můj čas byl 2:02:36, takže praporky mě k mému překvapení zas tak moc nakonec neutekly. Celkové moje umístění z 11.500 závodníků včetně všech profi běžců bylo na 4446 místě, takže za mě obrovská spokojenost, dobrý pocit, že jsem to dala. Každému, kdo podlehl kouzlu běhání bych přála, aby si tuto atmosféru a takto perfektně připravený závod zažil. Stačí se jen odhodlat, přihlásit se, a pak prostě naběhat ve volném čase nějaké ty kilometry. Sama žádné tréninky neabsolvuji, běhám pravidelně s kamarádem někdy s mladší dcerou, s mým mužem, někdy sama a většinou 2x týdně. V podstatě netrénuji, ale jen tak pocitově si prostě běhám po terénu ve všech ročních obdobích, takže zvládnout to může opravdu každý jako já. Velký zážitek z cíle mám také s čipovým časem, který mám na sekundu stejný jako můj kamarád, který vybíhal v dřívějším koridoru, přiběhl dříve než já do cíle, ale čipový čas nám na mobilu „pípl“ stejný. Tohle kdybychom chtěli naplánovat, tak se nám nikdy nemůže podařit. 😜