Kolem vody v tempu

Na náš brněnský závod Vokolo Priglu nedám dopustit. Za těch 13 let, co ho „kluci šikovní“ pořádají se z něj stala taková srdeční záležitost spousty běžců, ale i přátel sportu. 🫶 Je to 14 km kolem Brněnské přehrady. Každoročně se startuje v říjnu a většinou, tak jako i letos míváme štěstí na krásné počasí „babího léta“. 🌤️

V den „D“na nás sluníčko už od rána „nakukovalo“, ale teplota na teploměrech a pocitovka nebyla úplně v pohodě. Za mě „teplo vypadá trochu jinak“. 😜 A tak jsem se nemohla rozhodnout, co si obleču na závod na sebe. Ona to není žádná sranda, to rozhodování. Když se rozhodnu blbě, tak se pak přes hodinu potím anebo mrznu. ❄️ Přemýšlela jsem, co na sebe skoro tak, jako když se ženská chystá na první rande. Nakonec jsem si z domu vzala místo nachystaných krátkých legín, ty tříčtvrteční a místo trika s dlouhým rukávem to s krátkým.

Na startu nás bylo údajně přes 1600, což není ani moc ani málo. Doufám, že se příští rok zase někdo navíc přidá, protože kapacita závodu je 2000 a je škoda ta místa nechat neobsazená. Věřte mně, je to taková pěkná běžecká procházka kolem toho našeho „Brněnského moře“. 😉 Čas v koridoru před startem nemám ráda. Začnu být nervózní, i když vím, že k tomu není vůbec žádný důvod. Pravidelně se mně začne chtít na záchod a je mně většinou zima. Je to tak trochu nekonečný. Když se ale ozve startovní výstřel a můžeme se rozběhnout, všechny moje předstartovní problémy zmizí. Vyrážím ze startovní čáry plná odhodlání, ale než se já stačím pořádně rozběhnout (funguju totiž asi tak, jako zážehový motor a potřebuji delší čas na zahřátí), tak se ostatní závodníci rozletí vpřed jako „závodní auta“. 🏎️ Já zůstávám vzadu, připadám si jako želva a ostatním se dívám na paty. S každým krokem nebo spíš skokem se snažím udržet své tempo a nepodlehnout tomu jejich. A tak běžím, dívám se ostatním „na paty“ a čekám na ten „můj zážeh“. 🤪 Některé ty „Formule 1“ během závodu zase doběhnu a pak mám takový ten krásný pocit zadostiučinění, že jsem vydržela „nepřepálit začátek“. Ono se to většinou nevyplatí. Nezdá se to, ale těch čtrnáct kilometrů není tak málo a kdo ten začátek napálí na plno, tak se prostě během těch kiláčků, ať chce nebo ne prostě buď „zadře“ nebo minimálně „přidře“.

Mezitím spokojeně zjišťuji, že jsem se na závod, co se týká počasí, oblékla dobře. Zádrhel byl v tom, že jsem si kvůli tomu počasí vzala nakonec jiné, delší legíny a nezkontrolovala jsem si, že během pracího cyklu se mi z nich vyvlékla stahovací šňůrka. 🤦‍♀️ Při běžném cvičení by to asi problém nebyl, ale na dlouhé běžecké trase mně začínaly kalhoty postupně sestupovat do nižších pozic na zadku. A tak jsem je během běhu musela pořád popotahovat. Asi si dovede každý představit, jaká to byla „pruda“. V každým Vokolo Priglu mám něco. Jeden rok sjíždějící kotníčkové ponožky, které se shrnovaly od začátku závodu, a protože nešlo celou dobu zastavovat a upravovat, tak jsem si do cíle přinesla nepříjemný, obří puchýř. 😮‍💨 Další rok jsem měla problémové tkaničky u bot, které se stále samovolně rozvazovaly. Nakonec jsem je zavázala na dva uzly a utáhla tak, že jsem myslela, že je v cíli budu muset ty z těch mých nohou nůžkama vystříhat. Prostě, člověk se pořád těmi svými chybami učí. Věřím, že jednou přijde den, kdy se všechno potká a všechno se podaří k dokonalosti. Na druhou stranu se zase pořád něco děje, je pak o čem povídat a psát a není to „nuda v Brně“. 🤭

V druhé půlce závodu, na druhé straně přehrady, kde běžíme skoro podél vody anebo na dřevěných lávkách nad vodou, to byla velká romantika. Sluníčko se odráželo ve vodní hladině a přes vzrostlé, listnaté stromy plné podzimem vybarveného listí se nám třpytilo do tváře. ☀️ Jako ve filmu a přitom, Vážení, u nás na Brněnské přehradě zcela zdarma.

A do tohoto krásného přírodního zážitku mně za zády začal jeden závodník funět. V mžiku bylo po romantice. Nejdřív mně ty zvuku připadaly jako při orgasmu, ale posléze už zněly jako by signalizovaly, že tady není něco zdravotně v pořádku. Dvacet minut jsem se snažila mu utéct. Podařilo se, ale moc jsem si nepomohla. Předběhla jsem dalšího závodníka, který měl nahlas nastavený svůj mobilní telefon a na něm zapnutou nějakou funkci anglicky mluvícího kouče. 🤷‍♀️ To bych vám nepřála poslouchat delší dobu. Za sebou jsem slyšela do zblbnutí opakující se: “ You are at 70 percent, keep pushing! Come on, 80 percent! Faster!“ 😂 Bezvýchodná situace. Jemu se nedařilo mě předběhnout, protože každý máme v závodě své temto, ale taky své hranice. No a já ho nemohla nechat daleko za svými zády, protože moje nohy tak nějak stávkovaly. Nakonec se mě zázrakem zase povedlo na chvíli zapnout své „turbo“, a pak už zase nebránilo nic tomu ponořit se toho romantického skoro podzimního dne. 🍁

A už dobíhám do cíle. Sluníčko stále víc a víc svítí, jako by se mě rozhodlo přivítat do klubu „doběhla jsem“. ☀️ Všichni okolo fandí, tleskají a já si připadám, jako bych vyhrála Olympiádu. 👏 Ten pocit je nepopsatelnej, ten se musí zažít a já ho mám moc ráda. A co na tom bylo nejlepší? Na konci závodu nás čekaly svatební koláčky a nápaditá pamětní medaile ve tvaru parníku do naší „Vokolo sbírky“! Prostě celý skvělý! Slunce, sport, potlesk, kamarádi, koláčky, sluníčkový den. Co víc si přát?