Na silničkách až na kopec k raketě

Každý cyklista, který si zamiloval jízdu na silničním kole určitě zná náš slavný závod Road Classic. 🚴🏼‍♂️ Na silničkách při něm jezdci „pokořují“ různé tratě. Tento rok to byly tři unikátní lokality: Klínovec, Pálava a posledním vrcholem byl závod na Ještěd. Na ten třetí jsem jela „zafandit“ mému muži, ale samozřejmě i všem ostatním závodníkům. Na kolech k „raketě“, ke stříbrné stavbě, která shlíží z vrcholu Ještědu na město Liberec se mělo jet původně v září. Kvůli kalamitnímu počasí bylo přesunuto až na konec října. Předpovědi nebyly původně optimistické, ale počasí se nakonec nad námi smilovalo. Vítr byl místy nesnesitelný, ale nepršelo a „vykouklo“ sluníčko. 🌞 Takže to nakonec dopadlo lépe, než se přepokládalo a mohl z toho být ten správný zážitkový den.

Celý peloton startoval na krásném, historickém náměstí v Liberci. 🚴🏻‍♀️ Jeho dominantou je nádherná, neorenesanční radnice. Je dobrý vědět, že byla postavená podle návrhu vídeňského architekta Franze Neumanna, proto není divu, že se velice podobná té vídeňské. Architekt byl totiž žákem F. Schmidta, který navrhl radnici ve Vídni. Samozřejmě Vídni nemůžu a ani nechci vůbec upřít, že je ta jejich je větší, honosnější, a ještě hezčí. Podoba tady ale je, a jestli jsou na ni liberečtí pyšní, tak je to rozhodně právem.

Jakmile se cyklistům zaprášilo od kola, tak se z Liberce po chvíli vnořili do srdce Jizerek a pokračovali na silničkách samozřejmě po silnicích skrze krásnou přírodu. ⛰️ Mohli se při jízdě pokochat okolo cest i výhledy a roubenkami „v nových kabátcích“. O toto jsem bohužel přišla, ale viděla jsem později na fotkách ze závodu.

Já jsem se vydala z náměstí rovnou směr cílová destinace, a to Ještěd. Popojela jsem „hromadnou“ na konečnou tramvaje a myslela jsem si, že se nahoru vyvezu lanovkou. 🚡 Tentokrát jsem nebyla ani závodník, ani turista, ale pouze divák a fanoušek a chtěla jsem si udělat takový nenáročný výlet. Jenže u lanovky jsem zjistila, že „mám smůlečku“, protože začala plánovaná údržba před zimní sezónou. Někteří udělali otočku směrem zpět k tramvaji, ale já zařadila mód chůze do kopce a vzala jsem to rovnou „za nosem“, tj. po sjezdovce. 👃🏻 Prostě přímou čarou k vrcholu. Cestou nahoru se nedá zabloudit, protože stavbu jsem viděla celou dobu nad sebou. To bylo pro mě štěstím, protože já nemám orientační smysl, ale přímo orientační nesmysl. 🫦 Naštěstí mám „dobrou vyřídilku“, vždy natrefím na někoho, kdo mně rád poradí. A taky mám v kapce skvělý mobil se všemi aplikacemi, takže když je signál, je po problému. No a tady, přímo pod nejvyšším vysílačem hor, jsem se o signál obávat vůbec nemusela! 🤪

Cíl byl skutečně až na vrcholku Ještědu, před spodním vchodem do rakety. 🚀 Tato stavba je známá jako televizní vysílač. Je z betonu a oceli, navrhnul ji architekt Karel Hubáček a stala se uznávaným architektonickým dílem. Zároveň je to i restaurace s hotelem. Rozhodně to stojí za vidění! Byla jsem tam poprvé a stavba je to skutečně až kosmická. Já všude vlezu, a tak jsem „ohrnula nos“ nad venkovním bufetem, protože tam by mně ten vítr z venkovní zahrádky snad i sfoukl do údolí. Raději jsem si vystála frontu na jídlo v raketě. Je to vážně zajímavý prostor. I když je budova stará a je to taková komunistická stavba, tak na ní pořád něco je. 🙃 Uvnitř to nevypadá ani po takové době (postaveno 1973) špatně. Obsluha dostane ode mě jedničku, a hlavně jsem využila čisté restaurační záchody, dokonce bez fronty.

Závodníky jsem měla možnost vidět na startu a v cíli. Začátek a konec je stejně vždy nejzajímavější. Na startu byla vidět ta nervozita nebo takové to správné sportovní „natěšení se“. 🤗 V cíli jsem se radovala společně s nima. Na strmé cestě na Ještěd se totiž každý metr zdá být jako kilometr. Někdo už měl místo nohou spíše „dělové koule“. Cílová páska už ale byla konečně v dohledu. A pak už jen to štěstí: že dojeli, že dojeli v celku, že to zvládli, že to nevzdali… 🥳 Je to náročný závod. Ještěd se na kole rozhodlo pokořit i 2O žen. Obdivuji! Ale tleskám ženám i mužům, co do toho šli. Cítila jsem to štěstí a radost i za ně. Na cílové čáře měli jako bonus skvělého, vtipného, hezkého komentátora, který věděl, o čem mluví. Sám asi často sedí v sedle. Zima byla děsná, a to hlavně kvůli tomu větru. Já měla na sobě spoustu vrstev „ale cibule“, navíc ještě zimní bundu, čepici a rukavice. 🧤 Ani tak to nestačilo. Do úplného konce jsem nahoře nevydržela. Můj muž dorazil na vrchol s dobrým časem, ale také zmrzlý „jak preclík“ a s křečí v lýtku. 🥨 Křeč za chvíli odezněla a na zimu jsem pro něj měla v batohu teplou bundu.

Nahoře proběhlo jen rychlé občerstvení, ale pak každý musel znovu usednout na toho svého dvoukolového „mazla“ a ještě dojet zpět na liberecké náměstí, aby nedošlo k diskvalifikaci. Nemohli si dovolit, aby se jim jezdci začali na Ještědu hromadit. 😜 Ono tam toho místa nahoře pro tolik lidí skutečně není moc.

Já si to sešla zpět zase částečně po sjezdovce, protože se mně cestou zdálo, že ta turistická někam divně zatáčí. Já potřebovala zpět na zastávku tramvaje. 🚋 No a vida, na sjezdovce už se chystala zima. Sněhové dělo tam chrlilo umělý sníh. ❄️ Už tam byla pěkná hromada, a tak mně to nedalo a do sněhu jsem si trochu „zavrtala“. Nebyla jsem zdaleka jediná. Někteří se běželi rovnou „zkoulovat“. Prostě „to malé dítě“ v každém zná pořád dřímá. 😴

Dole na náměstí bylo plno radosti z dobře odvedené „práce“. Všichni si mákli! Bylo to náročné, nohy pálily, ale ta atmosféra, odhodlané tváře a dobrý pocit závodníků, stál prostě zato. Z Liberce na Ještěd se většina probojovala s nadšením, každý do toho dal kus svého srdce a někteří i duše. Organizátoři odvedli skvělou práci, závod měli perfektně připravený. Jamile se závodníci trochu „otřepali“ a nabrali síly, už mezi řečí plánovali, jak na příští ročník natrénují víc a budou v lepší formě! Takže zase příští rok? Jasně že jo. Uvidíme, co nám počasí a „Classic z Ještědu“ připraví příště!