Den dovolené na MĚ!

Můj kamarád mně na moje narozky píše na závěr gratulace AVE TY! 🥳 A má pravdu! A tak přece upgrade na další level neboli další narozeniny, si prostě den volna zaslouží. Moje kolegyně říká, že na svoje narozeniny rozhodně nebude „makat“ a každoročně si ten den volna bere. 👏 Některé firmy dokonce dávají svým zaměstnancům narozeninové volno. Mně se tento nápad hodně líbil, a tak jsem si od letoška slíbila, že si tento luxus taky každoročně dopřeji. A stalo se! Můj muž se nejdřív trochu divil, ale pak si prostě vzal volno taky a vyvezl mě na výlet do Vídně.

Ve Vídni už jsem byla mnohokrát, ale proč bych říkala NE? 🙂‍↔️ Je to krásné město a je tam pořád co objevovat. Počasí narozeninové nebylo, a tak jsme přibalili do auta dešník. ☔️ Dobrou náladu jsme si tím pokazit nenechali. Přece to není jen o počasí. Tady pořád platí, jaké si to uděláš, takové to máš. A my si to udělali hezký.

Po procházce kolem radnice, parlamentu, parkem a ulicemi města jsme si to zamířili do vyhlášené restaurace Meissl & Schadn, která je známá svojí autentickou rakouskou kuchyní se zaměřením především na Wiener Schnitzel. Přináší hostům atmosféru „staré Vídně“. 🍽️ Najdete ji, jak se říká, na „dobré adrese“. Řízek je samozřejmě z telecího masa a smaží se na máslovém tuku. K přípravě jídel používají jen čerstvé a lokální potraviny, což zní velice dobře.

Minulý rok nás tak trochu „odpálkovali“, protože bez rezervace to tady prostě nejde. 🤦‍♀️ Vloni to byl spontánní nápad na oběd. Restaurace má totiž svoji kuchyň přímo v prosklené výloze. Když jsem viděla na vlastní oči, jak tam kuchař ty řízky s láskou připravuje, dostavil se u mě „Pavlovův reflex“, a prostě jsem ho chtěla mít na talíři. A mohla jsem si tak leda o něm nechat zdát. Tento rok jsme nic neponechali náhodě a znalí poměrů z loňska jsme si zarezervovali stůl dopředu. Restaurace je uvnitř elegantní, i když to není žádná supermoderna, ale opravdu stará Vídeň. Určitě jsou vidět i prvky luxusu, které připomínají atmosféru vídeňské gastronomie. To, že hosté vidí kuchařům skoro „pod pokličku“ je za mě super nápad. 👍 Řízek byl šťavnatý a skutečně, jak to ve Vídni známe, přes celý talíř. Já nejsem řízková, ale můj muž se oblizoval až „za ušima“, že lepší prý snad nikdy nejedl. Já mu to věřím, on je „řízkový“ a tudíž těch ochutnaných řízků po celém světě už měl požehnaně.

Dál naše kroky směřovaly na náměstí ke Stephansdomu. Je to nejvýznamnější památka a stojí zato ji vidět znova a znova. Já samozřejmě musela zase na věž. 🫶 Zapomněla jsem, že je nahoře místo vzdušného ochozu jen uzavřená místnost se střechou. Takže nahoře na mě čekalo zase to zklamání. 🤷‍♀️ Naštěstí se tam dají některá okna alespoň otevřít. Je vidět nejen na okolí, ale především na barevnou mozaikovou střechu, která je pokryta více než 230 000 glazovanými taškami. Na jedné straně je dvouhlavý orel a na druhé erb města. Raritou ve věži je největší kostelní zvon v Evropě. 🔔 Jeho jméno je Pummerin a jeho srdce se rozeznívá pouze na Nový rok nebo na státní svátky. Legenda praví, že aby mohla být hlavní věž dokončena, musel stavitel uzavřít smlouvu s ďáblem. 😈 Já, když se na tu stavbu podívám, tak bych tomu klidně věřila. Jak jinak by toto dílo mohli tenkrát postavit?! Věž vypadá jako vyřezávaná. Na věž jsem vstupovala jako 240 návštěvník dne. Byly jsme rádi, že jsme se na točitých schodech, kterých je tady 343 nemuseli protahovat skrze spoustu dalších lidí. Díky počasí to bylo v klidu.

Na Štěpánském náměstí je super obchod s čaji a čajovnou. 🫖 Nemohla jsem prostě vynechat. Nevěděla jsem, co dřív si vybrat. Čajů snad stovky druhů a v krásném balení, které jak dobře víme samo prodává. Krabičky, dózičky, skleničky, konvičky, hrníčky a samozřejmě velké množství sypaného, kvalitního čaje, ale také marmelády, čokolády, bonbóny, belgické pralinky. 🍬 Já si nakonec odnesla dvě velké balení zeleného, sypaného čaje, který jsem ještě nikdy nepila. Jeden zelený se Sakurou a jeden zelený se zázvorem a citrusy. 🍊 Jsou výborný, a ta vůně, ta teda je! Vybral by si tam každý, kdo rád čaj.

Co jsem tentokrát nechtěla vynechat? Vylézt na Dunajskou věž, (Donauturm). Stojí na kraji Vídně, měří 252 metrů a je nejvyšší stavbou v Rakousku. Ve výšce 150 m je vyhlídková terasa. Nahoru se nejde po svých, ale vyvezl nás tam výtah s usměvavou obsluhou. Strop výtahu je prosklený a po dobu bleskové jízdy jsme mohli pozorovat naši rychlost i se světelnými efekty. Z vyhlídkové terasy jsem byla dost zklamaná, protože je celá komplet zamřížovaná a člověk se v ní cítí jako lapené zvíře v nepohodlné kleci. 😾 Pak jsme ale po schodech vystoupali do 160 m, kde kavárna. Ta se jim teda dá uznat jako „třešnička na dortu“, protože je otočná. Seděli jsme u stolečku, u okna s výhledem na celé široké a daleké okolí. Je fakt, že to počasí nepřálo, a tak to tak „daleko široko“, jak mělo být, nebylo. Už teď je teda jasný, že to nebyla naše poslední návštěva. Po dobu našeho posezení u kávy, vínka a něčeho na zub jsme se 4x otočili kolem osy. ☕️ V jednom místě je postavená taková trubicová skluzavka pro zážitek s velkou dávku adrenalinu. Já bych do ní nevlezla ani kdyby mně zaplatili. Jedna polovina trubky je nerezová a druhá půlka je průhledná, takže nám před očima vždycky „problikli“ vytřeštění skluzavkáři.

Kdo má chuť na pořádné jídlo, tak je ve věži k dispozici i restaurace. Tam už je ale zase zapotřebí rezervace, a tak toto místo zůstalo od nás tentokrát nevyzkoušeno.

A tak po úžasném obědě s řízkem velkým jako Dunaj sama, jsem si mohla připadat jako Vídeňanka. Procházeli jsme se městem, toulali se uličkami a pozorovali všechno kolem sebe, a že toho bylo! Nikdy si nemyslím, že už jsem viděla tam všechno. Vídeň vždy něčím překvapí. Ať skrytou kavárnou, sochou, krásným výhledem, který se objeví jako náhodou, když koukám správným směrem. 👁️ Vídeň je pro mě město, kam se můžu vrátit tisíckrát, a stejně nás vždy vtáhne do něčeho nového. Takže „Auf Wiedersehen, Wien!“ Já se zase vrátím! 😉