La dolce vita na sněhu aneb italské DOLOMITY

Italské Dolomity jsou prostě hory, kde i zima vypadá jako roční období z luxusního katalogu. ⛰️ Mají kompletně všechno, co potřebujeme. Skvělé sjezdovky o délce celkem asi 130 kilometrů, kdy nám ale Alta Badia nabízí i propojení s dalšími středisky. To, kdyby náhodou těch 130 km bylo pro nás málo. Nechybí kvalitní sníh a k tomu ten jejich báječný italský servis. Je to místo, kde si můžeme vychutnat hory s cappuccinem i s Proseccem v ruce. 🥂 A co teprve ty úchvatné výhledy? Ne, není to pohádka! Na mou duši, je to vážně realita, kterou zažíváme každoročně na vlastní kůži. Letos nám Itálie připravila jako bonus týdenní azzuro. Prostě kompletně „vymetenou“ oblohu se sluníčkem. ☀️

Já jsem paní „opatrná“ a co na lyžích nedělám? Zásadně nepadám. 😜 Taky už na rozdíl od svého mládí moc nejezdím po černých. Zjistila jsem, že už mně to nedělá takovou radost. Daleko více si užiji tu zlatou střední cestu, tj. červenou. Nebo si klidně vychutnám příjemné „obloučkování“ na modré. ⛷️ Vůbec se za to nestydím. Černých už jsem si za život užila dost. No, a přesto se to stalo! Vystoupila jsem na kopci z kabinkové lanovky, a tak jako vždy jsem si bez oklepání přichyceného sněhu rovnou nacvakla přeskáče do vázání. 🎿 Dělám to tak „halabala“ celý život a teď se, po těch letech prostě „ucho utrhlo“. Hned po rozjetí mně lyže vypnula a odskočila na sjezdovku, takže jsem najednou jela jen po jedné lyži. A to fakt neumím. Byl to šok a bezmoc! Neuměla jsem pohotově zareagovat, a tak jsem sebou samozřejmě po chvilce pleskla na sjezdovku. 🤦‍♀️ Při pádu jsem se nějak divně přetočila, náraz utlumila levá ruka, se kterou jsem v první chvíli nemohla hýbat. Silnou bolest jsem pocítila i v prsu, kam se mně zaryl můj mobil z náprsní kapsy. 📱 Po chvíli jsem se ale posbírala a zjistila, že pokračovat v ježdění na lyžích dál půjde. Horší to bylo v noci. Budila jsem se s každým pohnutím a nepomohla ani zázračná pilulka na bolest ani oblíbená voltarenová mast. Všechno zlý je ale pro něco dobrý. A tak od této chvíle, čistím boty od sněhu a ledu při každém nazouvání. Ruka se postupně umoudřila, nemusela jsem jít ani na návštěvu k doktorovi. Moje levé prso částečně hraje všemi barvami, ale už i to je na dobré cestě.

Asi by každého zajímala reakce mého muže. Prvotně šok, strach, co se mně stalo, vzít „nohy na ramena“ a spěchat mně zachraňovat. Miláček! 🫶 Jakmile ale zjistil, že jsem celkem OK, tak mě sprdnul „na tři doby“, jak malý děcko. Úplně doslova: „Seš normální! Nemůžeš dávat pozor! Kolikrát jsem ti říkal, aby sis ty boty od sněhu před zapnutím očistila!“ 😤 Mohla jsem se urazit, protože to já umím dobře, ale s věkem se některé zvyky mění, a tak jsem se raději nechala pozvat na oběd a na italské Bombardino, aby tak trochu „zapláclo“ tu moji „bolístku“. 🤪

Večer jsem z oken hotelového baru pozorovala na sjezdovku vyjíždějící rolby. Těch bylo skutečně hejno. Do rána musí stihnout upravit každé místečko, abychom si my, nyní už většinou službami a kvalitou rozmazlení turisti, krásné zalyžovali. 👍 Já to mám fakt hodně ráda, když ráno vyjedu na dokonale urolbovaný svah. Při každém obloučku se mně hrana lyže doslova „zahryzne“ do sněhu. Lyži drží a nepustí, lyže neproklouzne, ale poslušně udělá otočku, jakou po ní chci. Můj muž manšestr nepotřebuje, prý mu to při jízdě po něm drncá. 😂 Co člověk to názor, ale myslím si, že většina ranní manšestr ocení, a dokonce někteří si kvůli němu dost přivstanou.

Při našem týden ježdění jsem si mnohokrát vzpomněla na svého trenéra z posilovny. Nohy mně poslouchaly, věřila jsem jim, protože se přes rok rozhodně „neflákají“. Na lyžích tak zúročím nejen pravidelný trénink, ale určitě k dobré kondici nohou přispívá i to moje stálé běhání. 🏃🏽‍♀️

A tak si to shrňme! Itálie v Dolomitech nám pokaždé naservírují dokonalý koktejl slunce, sněhu, výborného jídla a samozřejmě vína. 🍷Sjezdovky jsou minimálně ráno jako samet, lanovky běží „jako hodinky“ a obsluha nám vykouzlí úsměv na našich tvářích ještě dřív, než si objednáme Bombardino. 😊 A když si během dne sedneme na terasu horské chaty a nastavíme tvář odpolednímu slunci, usrkneme ze sklenky Prosecca, chápu Italy. Tady se nežije: „rychle, vysoko, silně“ ale „pohodlně, chutně a šťastně“! A upřímně, tohle je strategie, kterou stojí zato si osvojit!

Takže pokud si chcete užít hory ve stylu la dolce vita, víte, kam vyrazit. Jen pozor, hrozí, že se vám pak zpět domů vůbec nebude chtít!