Jak dopadl můj druhý půlmaraton

Běhám raději jen tak s kamarádem nebo sama s „hudbou v uších“. 🎧 Závodů už se moc neúčastním, ale půl maraton v Praze je výjimka. Prý si z toho uděláme hezkou tradici. Můj muž s našim kamarádem už jej totiž běželi letos po sedmé. Původně jsem jezdila s kamarádkou jako fandící divák, a i to mě bavilo. Teď už podruhé běžím s nimi a kamarádku jsem tak nechala fandit samotnou. Tento rok s námi poprvé vyběhla naše mladší dcera. Do běhání nás zblbla ta starší, ale ta má teď na prvním místě cyklistiku. 🚴🏻‍♀️

Měla jsem v plánu se tentokrát na půlmaraton v Praze lépe připravit. Chtěla jsem opravdu víc potrénovat, abych nemusela být nervózní, že mně zatuhnout svaly, že mně začne píchat v boku nebo že se mně bude při dlouhém běhu blbě dýchat. Jenže nikdy to není tak, jak si člověk naplánuje. Nejdřív nebylo tolik času, pak jsme odjeli týden na hory a po celodenní lyžovačce bych teda musela být jó „skalní běžec“, abych se ještě trápila tréninkem. Z hor jsem si přivezla zase nějaký „moribundus“, kterých je po světě po covidové době hromada a tak jsem byla ráda, když jsem z home office zvládla celodenní pracovní povinnosti a každé odpoledne padla rovnou do postele. 🛏 Na běh nebylo ani pomyšlení, no a potom jsem samozřejmě něco odběhala, ale dohonit zameškané už nešlo. U dlouhých tratí je důležité, mít co nejvíc neběhané, tělo si pak na zátěž zvykne.

Do závodu jsem šla zase jen s tím, že běhám celoročně, a tak není důvod, to nedat. Samozřejmě, že jsem minimálně chtěla udržet svůj loňský čas, ale pomýšlela jsem i na to, že bych si jej třeba o minutku vylepšila. Kdo nečetl můj článek „Jak uběhnout svůj první půlmaraton“, tak jen malé doplnění, že můj loňský čas byl 2:02:36.

Z hotelu to máme kousek na metro. V centru se v době půlmaratonu nedá nikde zaparkovat, a tak jsme nechali auta v hotelu a jeli pohodlně a v klidu metrem. Každý rok Pražský dopravní podnik dopravuje běžce se startovním číslem zadarmo, a tak nás ani nenapadlo kupovat jízdenky a zjišťovat, že by letos mělo být něco jinak. Je dnes zase jiná doba a to, že jejich „sponzoring“ již letos neplatí, jsme se dozvěděli až na závodě v šatně. Ještěže nás nevyhmátl revizor, to by se nám startovné prodražilo o značnou částku. V ženské šatně, neboli v takovém velkém párty stanu s lavičkami, jsem byla v tu chvíli nejen s další tisícovkou žen, ale i s mojí dcerou. Ta většinou zdržuje, jak se dá, i když musím podotknout, že to nedělá schválně. Několikrát si přebalovala a vybalovala svůj batoh. 🎒 Kdo to neviděl nepochopí, že po zabalení zjistí, že něco zespod ještě potřebuje a vše se vytahuje ven nanovo. Znám jí celý život, ale pořád mě to znovu a znovu udivuje. 🤪 Ještě pořád ale bylo do startu celkem dost času. Akce s batohem se zdála u konce, a tak jsem šly spolu ven najít kluky, protože jsme se chtěli na té super akci taky dohromady i zvlášť zvěčnit na fotkách. Fotky máme rádi, a tak jsme se fotili, jak se říká „s rybami i bez ryb“. (Kdo zná vtipné recesní video od ViralBrothers: Debilní kecy Čechů na dovolené, ví o čem mluvím, kdo nezná, určitě se mrkněte.) 🤣

Vyfoceno jsme měli a do startu zbývalo 20 minut, takže teď rychle na záchod, a pak už si pohnout do koridorů na start. Jenže to jsme se s dcerou přepočítaly. Toi Toi kabinek bylo všude plno, ale také byla úplně u všech pěkná fronta. Když už zbývalo jen 5 minut do startu a stále jsme čekaly ve frontě, začaly mně pracovat nervy na plné obrátky. Takže místo strachu z dlouhého běhu, jsem začala mít strach, že start vůbec nestihneme. No a taky, že jsme ho nestihly. Startovní výstřel jsme ani ze zázemí neslyšely a pak už jsme jen běžely najít svůj koridor, který se dal již dávno do pohybu kupředu. 🔫 Kdybychom se zařadily včas (byly jsme obě ve skupině J), tak bychom byly seřazeni podle nahlášených časů v prostoru, kde se normálně hýbete, ale když jsme přišly pozdě, závod už byl skoro v běhu, tak pořadatelé uvolní ohraničující pásky a běžci se začnou jako lavina sunout kupředu, nejdříve pomalu, ale postupně zrychlují. Tím dojde k promíchání koridorů a už je problém se zařadit do svého místa.

Běžců bylo daleko více než vloni. Připadala jsem si jak „sardinka v krabičce“. Po výběhu tedy nastal na trase celkem masakr, protože ti rychlejší museli mezi pomalejšími kličkovat, aby se pohnuli více dopředu, tam kde mají své „časové“ místo. 🏃🏽‍♀️ Tentokrát jsem si vůbec neužila tu sváteční atmosféru červeného koberce, aplausu diváků a tónu Smetanovy Vltavy, kterou jsem popisovala minulý rok. A na to jsem se tolik těšila! Na začátku trasy jsem ještě zamávala kamarádce do mobilu, pěkně se jí podařilo nás zachytit obě zároveň. 📸 No a pak už jsem se musela soustředit, abych o někoho nezakopla a neměla problém hned na začátku.

Se svou dcerou jsem se rozloučila kousek za startem. Je trénovanější, rychlejší, hlavně o hodně mladší, chtěla si chytit dvou hodinové vodiče (to jsou ti dobrovolníci, co celý závod běží bez nároku na svůj record a běží tempem podle toho, jaký čas nesou na svých praporcích). Já jsem si sice na dvouhodinové vodiče také myslela, ale tento rok jsem je před sebou bohužel za celou cestu ani nezahlédla. 🤔

První desetikilometrová část se mně běžela celkem dobře. Deset km je moje běžně běhaná vzdálenost, takže tam vím, co můžu od sebe, svého těla a svých nohou čekat. Počasí se nám od startu umoudřilo. Předpovídající déšť se dostavil jen na chvíli, když jsme čekali na náměstí Jana Palacha na vstup do běžeckého zázemí. ☔️ Sluníčko se na nás sice vykašlalo, a naopak se na nás bohužel nevykašlal vítr, ale nemůžeme si stěžovat, myslím si, že toto počasí bylo na běh úplně v pohodě. Běží se 21 kilometrů přes celou Prahu. Normální běžec to má v podstatě jako běh okolo historických i moderních budov Prahou, navíc bez otravných jindy všude přítomných kolon aut. Tento den nás běžce musí řidiči zkrátka „milovat“. 😜

Protože teď píši svůj blog a dávám nějaké příspěvky na Instagram, měla jsem dobrý plán, vzít si s sebou mobil do takové mini kapsičky, kterou jsem měla připevněnou okolo pasu. Hodily by se mně nějaká videjka přímo z toho běžeckého kotle, případně s běžci kolem památek nebo něco dalšího, co by mě během cesty trklo do oka. Bohužel během trasy se můj plán projevil jako naprostá blbost. 🤦‍♀️ Než jsem kapsičku otevřela a mobil se mně z ní podařilo vysvobodit, zážitek, který jsem chtěla vyfotit pryč. Udělala jsem pár záběrů, čímž jsem se nejen zdržela, ale hlavně všechno je rozmazané a vůbec není vidět, to, co jsem chtěla vyfotit. Pak taky zkuste při běhu vrátit mobil zpět do kapsičky, tak aby vám nespadl, zatáhnout zip, když nemůžete zastavit, protože by o vás zakopli další běžci. Nakonec jsem to s focením vzdala a mobil už vůbec nevytáhla. Dalším problém ale bylo, že při běhu mně pásek s kapsičkou stále rotoval kolem těla. Nemohla jsem ho utáhnout víc, protože bych nemohla volně dýchat, a tak jsem se celou cestu otravovala s popotahováním popruhu kolem dokola. Ale chybami se člověk učí, a tak už vím, že příští rok zůstává mobil zase v šatně.

Po trase je vždy rozmístěno několik občerstvovacích stanic. 🧃 Jsou zhruba po pěti kilometrech vzdálené jedna od druhé. Tam se během běhu může každý napít buď čisté, pramenité Mattoni nebo iontového nápoje, aby si doplnil cukry. Taky, kdo potřebuje, může si pochutnat na soli nebo cukru (za mě fuj, děkuji, ale ani jedno nechci). Taky nám ale nabídli kousek banánu nebo pomeranče (to už je mňamka, ale já při běhu raději nic nejím).

Když dobíháme k občerstvovací zastávce, přibržďujeme, díváme se, u kterého stolečku je víc volno, dobrovolník nám vkládá do ruky pití, my se napijeme při běhu nebo chůzi nebo někdo (jako třeba já, úplně zastaví) a pak zase zrychlujeme a odhazujeme na zem do boku prázdný, poloprázdný nebo i plný kelímek s nápojem. Musíme dávat pozor, aby kelímek neskončil na jiném závodníkovi, což se stává, ale není to žádná katastrofa, vody kelímku nebývá tolik a po cestě zase uschnete. 💦 Spíš si musíte dávat pozor, aby to neschytali a nebyli nepříjemně překvapeni fandící diváci.

Kamarádka mně připomínala, že mám napsat, jestli máme možnost jít během běhu na záchod. 🚺 Je fakt, že o tom se tolik nepíše, a přitom je to taková důležitá věc. Za každou občerstvovací stanicí je postaveno pár Toi Toi záchodů a skutečně jsou hodně často využívány. Letos jsem to schválně po cestě sledovala a u některých se dokonce tvořila malá fronta. Ono totiž v centru Prahy si skutečně nemáte kam skočit za keřík nebo stromek. 🌳 O všechno je ale v takovémto závodě postaráno. Po trase je i více stanovišť se zdravotníky, kteří pomohou každému, kdo to na cestě potřebuje. Pokud je větší problém, volají na místo sanitku.

Na 18 kilometru mně začaly totálně tuhnout nohy. Většinou, když už nemůžu, hůř se mi dýchá a mám vyšší tepovku, řeším to tím, že musím zpomalit, případně vložit chvilku chůzi a ono se to samo dostane do normálu a můžu pokračovat. Na tuhnutí nohou nemám vůbec žádný fígl, prostě nožky potom odmítají poslušnost a jen si říkám, ať se nezastaví úplně před cílem, který už je na tom 18 km skoro „za rohem“. V tu chvíli jsem za sebou slyšela volání, abychom všichni uhnuli kousek stranou, protože jede vozík. Myslela jsem, že mě trefí! 🤷‍♀️ Tak já běžím, co můžu a ony mně dvě holky předběhnou i se speciálním kočárkem pro postižené, kdy jsou skoro na konci závodu v takto čerstvém stavu. Kupodivu dal díky tomu zřejmě mozek, který to nechtěl pobrat, informaci nohám, že musí ještě zabrat. Vozík jsem sice nedohonila, ale do cíle jsem si ještě trochu zasprintovala a šťastně a šťastná proběhla cílovou bránou.

Chcete vědět, co nás běžce čeká za bránou? Mraky lidí, velká fronta na alobalové pláty, které si každý z nás po doběhu hodí přes sebe, aby mu nebyla zima a aby ten svůj závod pak neodstonal. Pak dostane každý z nás na krk krásnou, zaslouženou, pamětní medaili. 🥇 Další dobrovolníci nám každému dají do ruky Mattonku, protože i po doběhu je velká žízeň a Mattoni je jedním z každoročních sponzorů. No a pak už pokračujeme do šaten (teda párty stanů). Kdo vydrží a chce se bavit, tak může pokračovat na připravenou afterpárty. 🎉 My teda na tuto párty nepokračujeme, my máme tradici pokračovat do Grosseta Průhonice, kde je super Italská restaurace s velkou nabídkou Italských jídel a taky velký sortiment italských vín. Toto je zase naše tradiční soukromá, zasloužená odměna.

Na závěr trochu statistiky. Závodu se tento rok účastnilo 11.500 běžců. 👏 Nejrychlejší muž 0:58:47 a nejrychlejší žena 1:04:52. Samozřejmě ani jeden není Čech. Náš reprezentant a můj oblíbenec Jirka Homoláč doběhl v čase 1:05. Mému muži se podařil osobáček 1:31, dcera mně samozřejmě dost předběhla 1:53, ale já jsem se svým časem 2:02:18 v pohodě. Jak se všude píše: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se! 😀 Ať si říká, kdo chce, co chce, něco pravdy na tom je. Na bedně být všichni nemůžeme, a proto je i dobrý nápad, že nám organizátoři připravili krásnou medaili pro každého. A ty moje dvě se neválí v šuplíku, ale visí v mé pracovně nad mým stolem. A kdo by chtěl taky takovou, musí se hecnout a jít do toho s námi zase příští rok v dubnu, v Praze!