Na skok k sousedům do Rakouska – Vídeň

Venku bylo deštivé počasí, ale i tak se nám nechtělo zůstat trčet doma a věnovat se domácím pracím nebo zevlování. Nemuseli jsme ani tak dlouho přemýšlet, kam vyrazit na jednodenní výlet. 🌧 Jasná volba byla autem směr Vídeň.

Tam se dá zajet častěji a nevadí ani v dešti. Za první nejsme přece z cukru. Za druhé, každý z nás má spousty deštníků, tak je může trochu vyvětrat. ☂️ Pokud byste chtěli čekat na nejpříjemnější teploty, tak se doporučuje červen až září. V tuto dobu sem ale proudí také nejvíce zahraničních turistů, takže my jsme byli rádi za víkendový dubnový den.

Pohodlné je zaparkovat v některé z podzemních garáží až v centru města. I když to není nejlevnější, tak při parkování nahoře byste za pokuty zaplatili daleko víc.

Už když jsem se po cestě v autě dívala na internet, co zajímavého můžeme navštívit, zaujal mě Palmový skleník. Najdete ho v parku Burggarten vedle Hofburgu. Tam také zamířili naše první kroky. Spoléhala jsem na nepříznivé počasí, ale zřejmě stejně jako já, uvažovala spousta jiných lidí, takže fronta stála jako obvykle všude, až ven. I přes brblání mého muže, který fronty nenávidí, jsme ji ve zdraví vystáli a s lístky v ruce konečně mohli vstoupit do motýlího světa. 🦋 Skleník je od spodu až ke stropu zarostlý rostlinami a mezi vší zelení a květinami se vznáší motýlci. Kdo mě zná, tak teď nevěří, že jsem tam dobrovolně šla. 🫢 Pro mě je to tak trochu stezka odvahy. Já se motýlů štítím. Jsou pro mě jen o trochu přijatelnější než můry. Musím uznat, že motýli ve skleníku byli nádherní, hráli všemi barvami, takové většinou na louce nepotkáme. Šla jsem v řadě s ostatními a opatrně si jednotlivé exempláře sedící na rostlinách fotila. Bylo to v klidu, dokud se na mně nesnažil přistát jeden z těch velkých ze světlemodrými perleťovými křídly. Možná ani nechtěl přistát, ale já ho raději nenechala se ani přiblížit. Začala jsem ječet a třepat rukama, což je moje klasická reakce na motýla v mé blízkosti. Lidi se otáčeli a nechápali, co vyvádím. Já tyto scény nedělám schválně, ale nemůžu si pomoct. 🤪

Na jednom místě se návštěvníci s těmi krásně modrými motýli fotili. Taky bych chtěla mít takovou pěknou fotku s motýlem, ale bohužel, tohle jsem teda nedala. No, a tak jsem ho alespoň vyfotila na mé drahé polovičce, abychom měli nějaký „suvenýr“ z výletu.

Potom nás čekala městská turistika, částečně po vídeňském historickém okruhu. Nikdo by neměl vynechat jejich krásnou Vídeňskou radnici s malým parkem. Tento prostor nejvíce oceňujeme během vánočních adventních trhů, kdy je vše nádherně vyzdobené a jejich vánoční horký ovocný punč – mňam, ten jsem zatím nikde lepší nepila. V létě tady bohužel punč nemají. Prošli jsme kolem Vídeňské státní opery, Burgtheateru, honosného Rakouského parlamentu, který byl postaven v antickém stylu s obří kašnou před vstupem.

Prošli jsme i nádvořím Hofburgu. Rakušané tvrdí, že je to hradní komplex, což je minimálně hodně divný, protože stojí v centru města na rovině a vypadá, jak zámek. 🏰 Hrad má být přece nedobytná pevnost na kopci nebo na nejlépe na skále. Dovnitř jsme se nedostali, protože tady se táhla fronta přes celé nádvoří. Někdy tu frontu ale budeme muset absolvovat, protože se tam mimo jiné nachází krásné císařské komnaty s mnoha exponáty z života císařovny Sisi. 🫅

Nejvíc jsem se těšila do nejvýznamnější gotické stavby, Katedrály sv. Štěpána. Né kvůli kostelu, ale kvůli vyhlídce. Já jsem prostě „vyhlídková“ a tady mají rovnou čtyři věže. Myslím, že přístupné jsou dvě z nich. Na jednu jsme kvůli mně, k nevoli mého muže zase museli vylézt. 🤪 Nahoru vede točité, celkem úzké kamenné schodiště s 343 schody. Tady fronta nebyla, protože vylézt nahoru nebyla pro některé úplná sranda. Mně nedělala problémy fyzička, ale můj klaustrofobický pocit uvěznění v úzkém prostoru, když se lidé před námi zastavovali, odpočívali a blokovali mně cestu k vrcholu za vzduchem. Nepříjemné bylo i když nás míjeli do protisměru ti, co už se výhledem nahoře pokochali. Moc jsem se těšila, až se nahoře venku na terase nadechnu kyslíku. To jsem se ale přepočítala! Čekalo mě zklamání. Věž neměla terasu ani ochoz a vyhlídka na město byla skrze sice otevřená, ale zamřížovaná okna. Mobil jsme kvůli fotkám všichni prostrkovali mřížemi. Za ten, nakonec i tak krásný výhled na město, jsem jim to teda odpustila. 😉

Na oběd jsme chtěli ochutnat typicky rakouské jídlo. Každého samozřejmě napadne Vídeňský řízek. Tajemství pravého wiener schnitzelu je plátek telecí kýty, vyklepaný do extra tenka, dozlatova vysmažený, na každé straně 3-5 minut. 🥩 Mě samotnou by teda dát si řízek nenapadlo, protože řízek až tak moc nemusím, ale když jsme procházeli kolem restaurace Schnitzel love a v prosklené výloze jsem viděla mistra kuchaře, jak řízky připravuje, neodolala jsem a vrhli jsme se do vchodu. Tak, jak rychle jsme vešli, tak rychle jsme zase vystřelili zpátky ven. Tady si nemůže jít turista kdy chce, kam chce na jídlo. ☹️ Tady se musíte den nebo i několik dní dopředu objednat. Zkusili jsme ještě další dvě restaurace, ale zase smůla. Další restaurace na naší cestě městem byla typicky italská. Itálie je nám zřejmě souzená, tam nám i když také přeplněné restauraci dvě místečka našli. Takže ten jejich řízek, až někdy příště.

Po výborném obědě jsme si chtěli sednout v nějaké kavárně na kávičku a co myslíte? ☕️ Jasně, že nikde nebylo místo. Ve Vídni se u většiny kaváren stojí delší fronta venku, která se moc neposunuje, protože sedící hosty nemůže nikdo od stolu popohánět nebo vyhazovat, a tak ostatní trpělivě čekají na svoji příležitost, až se ti uvnitř toho pobytu nabaží. Na to my teda nervy nemáme, a tak jsme si místo kávy koupili v místním obchůzku Mozartovy koule. Hned před obchodem jsem si jednu rozbalila a nechala ji rozpustit na jazyku. Mám ráda tu pomalu se rozpouštějící marcipánovou chuť uprostřed. Můj muž si na jazyku nic nerozpouští a rovnou jich několik po sobě rozkouše a spolyká, protože pomalým rozpouštěním v puse by si na nich nepochutnal. 😜

Nakonec jsme si ještě prošli zahradu Belvederu, což je nejkrásnější palácový komplex ve Vídni. Je rozdělen na dvě části. Horní zámek sloužil pro reprezentativní účely a slavnosti a dolní zámek měli určený pro soukromí. Majitelé si zde nechali vybudovat kaskádovitě řešenou francouzskou zahradu. Vypadá náramně a skutečně, (i když v daleko menším měřítku) to celé připomíná Versailles ve Francii.

A konec zvonec. 🔔 Když pominu to, že jsme sem tam vlezli i do nějakého obchodu, tak jsme za ten jeden den stihli město a památky jen tak „letem světem“. Zase jsme ale bohatší o zkušenost, že je zapotřebí si koupit lístky dopředu přes internet, abychom pak nestrávili půl den ve frontách a nezapomenout objednat místo v restauraci, abychom mohli ochutnat a posoudit třeba ten jejich speciální řízek. Žádnou jinou specialitu nám totiž sousední Rakousko nenabídne. Jejich jídlo je stejné jako u nás. Tradičním jídlem vídeňských babiček je prý totiž nejen štrůdl, ale i šišky s mákem. Jak říkám, jako doma. Vlastně jsem málem zapomněla na jejich populární Sacher dort, ale za mě teda „zlatý šišky“. 🤪

Všem, kdo se do Vídně vydají na výlet přeji krásné počasí a krátké fronty!