Třešnička na italském dortu – FLORENCIE

Bohatství, moc, duch, tvůrčí fantazie, umělecké poklady, tak tímto vším je Florencie asi i nejbohatší na světě. Na nohy sem rozhodně nepatří střevíčky, ale pohodlná obuv. 👟 Na správné adrese tady budou především ti, co milují architekturu a umění.

Ale né, nebojte, zrovna Florencie se zavděčí svou rozmanitostí každému. Výhodné je, že nemusíte použít žádný dopravní prostředek, hodně nachodíte, ale všechny důležité jedinečné soubory kostelů, paláců, náměstí, uliček, kašen a soch jsou skutečně komfortně, pěšky na dosah. 🚶‍♀️

Já sama nemám velký orientační smysl najít, jak se, kam dostanu, a proto si beru do ruky plánek, otočím jej ve správném směru tzv. vycentruji si jej, abych stála tak, jak je natočená mapa a pak se podle plánku všude dostanu. No ale toto je pouze záložní plán, protože v 99 % cestuji se svým mužem, který jak už to u chlapa bývá, orientační smysl má, takže pak se starat o nic nemusím. 🤪 Jako pravá „old school“ mám navíc ráda papírové turistické průvodce. Začíná to tak, že si vyberu destinaci, zajdu si do knihkupectví, kde sáhnu po sympatickém průvodci o daném městě, někdy i celé zemi. 📘 Doma se pak už při prvotním listování můžu těšit na zážitky, i když musím přiznat, že někteří „průvodci“ čekají na svoji příležitost v mé knihovně i několik let. Ale zase se mám pořád na co těšit a taky nemáme vyčerpanou nabídku cestovatelských cílů. Pak už stačí zajistit si dovolenou, zabookovat letenky, hotel a najít v průvodci nebo na internetu, (kterým také nikdy nepohrdnu), co všechno chci vidět a jak se kam dostaneme už přenechám tomu lepšímu, tj. mojí drahé polovičce.

Ve Florencii měli super nápad z historického centra téměř vyloučit automobilový provoz. Turisty poflakující se po nábřežích, náměstích a uličkách pak neobtěžuje smrad a hluk vozidel. 👍 Má to ale i své nevýhody a to, že když do města přijedete jako my autem, tak ho nemáte kam zaparkovat. My jsme si objednali hotel přes Booking.com, přímo na historickém náměstí Brunelleschi. Mylně jsme předpokládali, že když máme zaplacený hotel v centru, že si můžeme v centru ve sklepních, placených garážích normálně zaparkovat. Z křižovatky na okraji města jsme bezstarostně pokračovali rovně do malé uličky, která dle mapy ukazovala směrem k našemu cíli. Na křižovatce byl zmatek i hustý provoz a my přejeli na druhou stranu a až pozdě jsme si všimli velké značky se zákazem vjezdu a s popisem v italštině. 🫢 Uličky jsou pak už velice úzké, jednosměrné a jak do nich najedete už jen, tak nevyjedete. Stejně jste už ale v tu chvíli vyfocení a lapení do sítí, protože co tady funguje dokonale jsou místní kamery. Ty spolehlivě, okamžitě vyfotí každé auto, které bez povolení vjede kam nemá. Potom záleží na tom, jak rychle úředníci stihnout projít všechny záznamy, aby vám mohli poštou poslat na adresu skutečně tučnou pokutu. My tento jejich „pozdrav z Florencie“ dostali do schránky asi za čtyři měsíce. 🥺

Když už jsme do uličky vjeli, nedalo se dělat nic jiného než statečně pokračovat. Statečně píši záměrně. Na cestu jsme totiž vyrazili Multivanem. 🚙 Uličky jsou skutečně místy tak úzké, že jsme se oba báli, že se v některé z nich zašprajcujeme mezi fasádu, tak jak jsme to mnohokrát viděli v italských filmech. Bylo mně na nic! Každou chvíli jsme doufali, že se objeví nějaký parkovací dům. Parkovat se tam za poplatek dá skoro v každé druhé ulici, ale rozhodně přízemní prostory domů nemají přizpůsobené rozměrům, a hlavně výšce dodávky. Po chvíli, která mně osobně přišla skoro nekonečná jsme narazili na velký parkovací dům, kam by se vešel i autobus. Cenu parkovného už jsme skutečně neřešili. V tento okamžik nastal nový problém, a to s našimi kufry. 🧳 Všechno jsme měli zapakované každý do jednoho obřího kufru a teď nás čekala cesta do hotelu v centru, mimo jiné i po ulicích vydlážděných ručně otesanými pískovcovými deskami. Svůj velký kufr jsem ostentativně, hlučně smýkala po cestě za sebou. Můj muž byl mazanější anebo spíš chlap toho s sebou tolik nepotřebuje. V autě si ze svého kufru naskládal do igelitky svých „pět švestek“, které mu na ty dva dny stačili. 😜 Já taky nepotřebuji celý kufr věcí, jenže já mám ten problém, že přesně nevím, které z těch věcí budu potřebovat. No, a tak jsem si pro jistotu musela vzít všechno. Ale je jasný, že po pár metrech mého hereckého výkonu jsem dostala do ruky igelitku a kufr odvláčel můj milovaný muž. ❤️

Z ubytování jsem byla příjemně překvapená, ve skutečnosti se nejednalo o hotel jako takový, ale o kompletně zrekonstruované patro v historické budově „Antico Centro Suite“. Z dlouhé chodby potažené červeným kobercem se vcházelo do jednotlivých různě velikých pokojů s příslušenstvím. Snídaně, případně svačinky personál připravoval v místnosti, která sloužila jako kuchyň s jídelnou nebo spíš s obývacím pokojem. Bylo to takové příjemně domácí. Všechno jídlo bylo čerstvě uvařené, na výběr teplé, studené, sladké i slané. Vždycky jsem si tam našla něco na zub i po návratu z města. Když teď o tom píšu, tak už jsem jim to parkování vlastně odpustila. 😉 Člověk tím získal další cestovatelskou, cennou zkušenost a odteď si vždy rezervujeme hotel, který má i vlastní parkoviště.

Naše první kroky směřovali k florentskému Dómu, neboli ke katedrále „Santa Maria del Fiore“. Je to skutečně obrovský kostel, do kterého se vejde asi 25.000 lidí. Jeho stavbu zahájil A.Cambio, ale známý je především unikátní kopulí od Filippa Brunelleschiho. Dóm je zaručený magnet na turisty. Dvouplášťová, osmiboká kopule je považována za stavitelský zázrak. Stavitel ji údajně postavil bez lešení, technikou rybí kosti, tj. kladení cihel pod šikmým úhlem. Neuvěřitelný je, že to pořád drží při sobě, dokonce jsou zevnitř namalované fresky s posledním soudem, které však byly v průběhu let restaurovány. Mezi dvěma plášti kopule je schodiště,takže jsme se nejdřív dostali na ochoz uvnitř pod kopuli, kde jdete, jak vojáci jeden za druhým uzoučkou stezkou mezi kamenným zábradlím a zdí a přímo nad sebou vidíte tu freskovou nádheru zblízka a pod sebou celý kostel jako na dlani. Dál jsme vystoupali po mezipláštním schodišti po 463 schodech nahoru na úplnou špičku katedrály pod zlaté jablko. Pro mě byla tato cesta nahoru obrovským zážitkem. Nahoře na ochozu skutečně neskutečný výhled. 🔭 Je zapotřebí si koupit lístky online předem, protože na poslední chvíli je nekoupíte a budete památku jen závistivě sledovat zvenčí. Zvenku je ale tato katedrála také neskutečně krásná, a to doslova a do písmene. Je totiž obložená bílým, zelenkavým a světle růžovým mramorem. Je to jako nadčasové oblečení. 🕍

Co je dále pro toto město typické je most zlatníků „Ponte Vecchio“. Ve dne abych řekla pravdu je to nic moc. A to „nic“ je ze strany od řeky Arno, která zde protéká. Zajímavější pohled je při průchodu mostem mezi zavěšenými obchůdky, které jsou namačkány jeden na druhým. V každém obchůdku se tady prodává zlato, stříbro a diamanty. Jasně, že pro většinu z nás to sem není vhodné pro nákup suvenýru z cesty, ale i tak je zajímavé se minimálně chvíli zastavit a pokochat se pohledem do výloh. 💍 Nejzajímavěji most vypadá večer, když se na hladině řeky třpytí nebo spíš odráží světla města. Diamantům, které jsou z vnitřní strany se to sice nevyrovná, ale zato je to určitě víc romantické. 🤪

Památek je tady skutečně nepřeberné množství, ale já doporučuji vydat se kousek od „Ponte Vecchia“ do „Palazzo Pitti“, kde je pod jednou střechou asi 8 muzeí. Především ale jeho součástí jsou nádherné zahrady „Boboli“. Zároveň jsou tyto zahrady největší zelenou plochou ve městě. 🌳 Není tady hektický ruch, všude klid, člověk tady přestane spěchat. Se zakoupenou vstupenkou se tady procházíte v alejích plných cypřišů, stříkajících fontán, jsou zde rybníčky, umělé jeskyně, historické schody, amfiteátr a stovky mramorových soch. ⛲️ Při procházce především v horní části zahrady se tady všem návštěvníkům otevírají krásné výhledy na město. V parku se dají strávit pěkné dvě hodinky. My si to trošku prodloužili ještě o výstavu porcelánu s kolekcí výrobků slavných manufaktur v rotundě zahrady kavalírů.

Nezapomeňte během pobytu navštívit některou z kavárniček. K Itálii prostě káva a kavárny patří. ☕️ My si sedli hned u Dómu do „La Caffeteria“ na zahrádku, na sluníčko. ☀️ Je to prý město sladkého nicnedělání, tak jsme si i tohoto chtěli trochu užít. I když nicnedělání si asi nedokáže užít nikdo lépe než pravý Ital. Navíc po té celodenní rychlé chůzi, aby toho člověk co nejvíce stihl, je to pak skvělý zevl.

Kdo není nadšenec pro architekturu, malířství, sochařství, tak si nemůže myslet, že toto město pozná, projde, prohlédne od A do Z za jeho jednu krátkou návštěvu. Já si to umění musím dávkovat postupně, proto jsme ve Florencii byli dvakrát. Je lepší si dopředu rozmyslet, co chci vidět jako první a co případně můžu oželet nebo nechat na jindy.

Já myslím, že za mě už dobrý! Přišla jsem, viděla jsem, nafotila jsem, vítězit nebylo nad čím. Teď už průvodce s nápisem Florencie odpočívá v šuplíku a já můžu sáhnout po další knize. 😉