Jednou se můj táta rozhodl, že plcha uloví ve sklepě. Skutečně se mu to povedlo, ale pouze poprvé a naposledy a řekla bych, že to byla jen náhoda. Plch totiž skutečně skákal ve sklepě po stěnách, schovával se do uhlí, visel z police hlavou dolů. Doplatil však na svoji drzost a táta ho v nestřeženém okamžiku shodil do nastraženého plechového kýblu. 🪣 Kdybyste viděli, jak byl krásný, chudák vyplašený a kulil na nás ty svoje korálkové oči. Já bych mu to všechno odpustila. Táta ho ale chtěl vyvézt daleko za vesnici, aby už se k nám do chalupy nemohl vrátit. Mojí hodné mamince ho bylo tak líto, že mu chtěla dát na cestu alespoň něco k jídlu. Zvířat se bojí, a tak mu donesla jablíčko, které mu hodila z výšky rovnou do kyblíku. 🍎 Plch se lekl tak, že vyskočil do vzduchu nad kýbl a skutečně tak, jak to vídáme v kreslených dětských filmech, zahrabal ve vzduchu nožičkama, dopadl na zem a v mžiku byl zpět v chaloupce. Nejdřív jsme všichni okolo nevěřícně zírali a vstřebávali to, co jsme právě na vlastní oči viděli, ale pak jsme vybuchli smíchem, jak nás ten mrňous zase převezl. 🤣 Otec samozřejmě strašně nadával, ale ti to bylo nakonec vtipné.

Naši plši jsou taky pěkní mlsouni. Když jsem do sklepa uklidila svačinky pro naše holky, jako Pribináčky, jogurty a pudingové dezerty se šlehačkou, do rána ta naše parta ochutnala úplně ze všech kelímků. Nahoře propíchli to alobalové víko a vyhrabali svými malými tlapičkami část hmoty z každého kelímku. Vyhodit se další den muselo prostě úplně všechno.

Mojí mamince zase rozkousali všechny nakoupené broskve, naskládané jedna na druhé v košíku. Byly to naprosto stejné broskve, nechápu, proč ty malé potvory museli částečně ožrat skutečně každou z nich. Za ty roky vidíme, že jsou to celkem chytrá zvířátka a tím pádem si tak trochu myslím, že nám spoustu těch škod dělají schválně tzv. na potvoru. 🤔

Nebudu popisovat úplně všechny naše zážitky, ale tento si neodpustím, protože je z doby nedávné a předčil všechny ostatní, které jsme s nimi měli.

Přijeli jsme na chalupu za mámou i s mým mužem na oslavu kamarádových narozenin. Vzhledem k tomu, že víme, co nahoře plši v noci umí, zůstali jsme na noc ve zděném přízemí. Já na chalupě špatně spím. Nemám ráda tu „tmu tmoucí“, která tady na samotě pod lesem prostě vždycky je a bude. 🌚 V noci jsem se probudila a nemohla usnout. Prvně jsem čučela do tmy a zkoušela se v ní rozkoukat, pak jsem znovu zavřela oči. V tu chvíli jsem slyšela takové tiché cupitání. 🐾 Zvedla jsem hlavu nad polštář, abych lépe slyšela na obě uši a nic. Opět jsem hlavu položila na jedno ucho na polštář a po nějaké době jsem cupitání slyšela znovu. Měla jsem z toho „husí kůži“. Pak jsem slyšela cinknutí a klepnutí z malé kuchyňky vedle pokoje, což mně úplně vyděsilo, protože jsem od mala strašpytel. Když jsem znovu zvedla hlavu z polštáře, byl klid. Ani mě nenapadlo se vydat v noci podívat do kuchyňky nebo budit ostatní kvůli tomu, že se mně možná něco zdálo. Dál už byl klid, tak jsem přece jen nakonec jako vždy usnula.