Skalnatopísčitá Menorca, holčičí výlet

Manžel si nemůže vzít z práce dovolenou? 🤷‍♀️ No a co! Přece nebudeme kvůli tomu trčet všechny tři doma! 🤦‍♀️ Rozhodla jsem, že to pojmeme jako naši dámskou jízdu. U nás jezdíme na dovolenou jako komplet rodina rádi. Toto byla taková „z nouze cnost“, nikoliv původní záměr. Nakonec jsme si to užily, prostě trochu jinak.

Dříve jsem řadila jednoznačně moře před hory. Říkám to na rovinu, že dřív jsem si dovolenou bez moře nedokázala představit. Pro mě hory znamenaly sníh a tam se přece jezdí v zimě. Holky mně k mému překvapení přibraly do své party. Vůbec neřešily můj věk a nestyděly se za mě ani na diskotékách. 😜 Chtěla jsem se večer vždy nenápadně vypařit a sednout si na balkón s knížkou, ale holky měly pocit, že budu smutná a budu se nudit. Možná měly pravdu, ale to už se dneska nedozvíme. Opravdu všechny aktivity celý týden jsme strávily spolu. Byla z toho dovča, na kterou ráda vzpomínám a nebylo by špatné si něco podobného zopakovat teď, když jsou obě skutečně dospělé.

Destinaci jsem vybrala nedemokraticky sama, a to Španělskou Menorcu, resort „Punta Prima“. Šla jsem tak zvaně na jistotu, protože tam už jsme jednu krásnou dovolenou u moře s dětmi a s našimi přáteli strávili. Abych byla upřímná, nechtěla jsem se vrhat sama s dvěma mladýma puberťačkama úplně do neznáma. Zvolila jsem místo, kde už jsem věděla, do čeho zhruba jdeme.

Menorca je druhým největším španělským baleárským ostrovem. Leží ve Středozemním moři a moře tam má vodu v nádherné tyrkysově barvě. 🏖 Údajně má krásné pláže, kterých je tam větší počet než na více populární Malorce. U našeho hotelového komplexu to s tou reklamovanou pláží, ale nebylo tak horké. Musely jsme na ni popojít kousek bokem. Byla příjemně písečná, ale celkem malá, nezajímavá. Tyrkysová barva moře, až od určité vzdálenosti a rozhodně jsem viděla jinde desítky daleko hezčích pláží. Když se nám tam nechtělo přesunovat, tak nám nebylo vůbec líto se sebou pohodlně plácnout k hotelovému bazénu. 😀

Ubytovaní jsme měly ve velké zahradě, kde bylo postaveno spousta malých domků, jako stromy v sadu. 🏠 Místo hotelového pokoje měla každá dvojice nebo rodina v domečku jedno vyhrazené patro. Měly jsme uvnitř k dispozici předsíň, obývací pokoj, ložnici a příslušenství. Byly jsme tři, a protože třetí postel byla rozkládací přistýlka v obýváku, navrhla jsem, že se budeme na přistýlce střídat. Chtěla jsem, aby to bylo spravedlivé a abychom si každá užily i pohodlného spánku na komfortnější posteli v ložnici. Moje starší dcera mě překvapila, protože hned rezolutně spaní v ložnici odmítla. Prý je úplně v pohodě se spaním v obýváku na přistýlce, která jí vyhovuje. Byla jsem překvapená, jak je pozorná a hodná, že mamince nechá celý týden lepší postel. 🛏 Proč to udělala, jsem zjistila hned první noc. Ona na rozdíl ode mě už se svojí mladší sestřičkou nesčetněkrát na dovolených spala, a proto věděla, co naše mladší umí udělat se společnou přikrývkou. 🤪 Nutno říct, že na manželské posteli byla skutečně jen jedna přikrývka. To by mě zajímalo, který blbec toto vymyslel! Tak, jak blahořečím tomu, kdo vymyslel postel, tak proklínám toho, kdo vymyslel jednu velkou společnou přikrývku! První noc jsem se probudila zimou, protože noci byly na Menorce při našem pobytu skutečně chladné. Měla jsem na sobě tenkou noční košilku a neměla jsem na sobě ani kousek přikrývky, protože mně ji moje mladší dceruška prostě celou ukradla. Částečně ležela na ni, částečně ji měla kolem sebe různě omotanou a zmuchlanou, a navíc ji ještě pevně svírala v rukou. Přikrývky se mně první noc nepodařilo vybojovat ani kousek. Násilně jsem ji budit nechtěla, když jsme byly na dovolené, a tak jsem si přes sebe přehodila těžký, škrábavý, nevoňavý, dekorační přehoz z obýváku.

Další den jsem už ale byla chytřejší a použila jsem novou strategii, abych v noci opět o přikrývku komplet nepřišla. Dohodnout se s ní nejde. Vím, že to nedělá schválně. Přikrývku dokáže druhému sebrat, i když má každý svoji, natož tady, kde jsme měly sice velikou, ale společnou. Část jsem si teda vložila pod sebe a pravý horní cíp jsem držela v rukou. Jakmile jsem v noci ucítila škubání, sevřela jsem v ruce cíp pevněji, a když jsem nějakou dobu vydržela látku držet, přestala tahat a pokračovala poklidně ve svém spánku. Dnes už vím, že byla blbost řešit strategie. Dnes už bych zašla na recepci a požádala o přikrývku navíc.

Tato událost byla jediným trochu nekomfortním bodem našeho pobytu, ale zase na druhou stranu jsem to k její nelibosti už mnohokrát barvitě popisovala a vždycky se tomu všichni (kromě ní) znovu zasmějeme. Jestli si přečte tento článek, tak dostanu asi sprda, že jsem to zase vykecala. 🤪

V hotelu pro nás měli připraveno hodně animačních programů, které někteří nesnáší, ale my se naopak rády vyřádíme. Chodily jsme na aqua aerobic, na míčové hry, učit se taneční kroky, po večerech tancovat a degustovat španělské drinky. 🍸 Vyrábí se tam menorský GIN, který je zároveň národním nápojem ostrovanů a jako jediný ze španělských ginů má ochrannou známku. V letních měsících se tady pije „Pomada“, což je menorský gin smíchaný s osvěžující citrónovou šťávou.

Nechtěly jsme se jen válet u moře, a tak jsme si naplánovaly cestu turistickým vláčkem do pohádkově bílé rybářské vesničky Binibeca. Cesta vláčkem trvala kolem 45 minut, který nás komfortně naložil přímo u hotelu. 🚂 Vesničku jsme prolezly křížem krážem, což nebylo vzhledem k její velikost nijak náročné. Domečky byly všechny sněhově bílé, všude samá úzká ulička, všechno takové tradiční. Skutečně zajímavé místo pro turisty, protože tady si z výletu každý „uloví“ nějakou pěknou fotku.

Další výlet jsme podnikly do přístavního města Ciutadella, protože naše Lenča objevila informaci, že jsme na ostrově zrovna v době, kdy zde probíhá slavná největší událost roku „JALEO“. To je unikátní podívaná, kterou nezažijete nikde jinde na světě. Každý rok se jí účastní přes 100 jezdců na koních. Koně musí být pouze černé barvy, nekastrovaní, protože jedině tak jsou zřejmě velice temperamentní, a tak zvaně „nespoutaní“. 🐎 Musí být vedeni pouze zkušenými jezdci. Jezdci projíždí na koních městem, jsou slavnostně oblečeni a ozdobeni. Ulice jsou pokryty pro tuto příležitost velikou vrstvou písku. Nechápala jsem, jak dlouho to museli připravovat a za jak dlouho se jim po akci podařilo ten písek uklidit zpět na pláže!? Do toho všeho „mumraje“ hraje místní hlasitá hudba z reproduktorů. Během jízdy jezdci koně zastavují a nechávají je vzepnout se na zadních nohou, kde nějakou chvíli musí vydržet. Vypadá to skutečně náramně! Není to jednoduché a už vůbec ne bezpečné pro žádnou ze stran. Ani pro koně, ani pro jezdce, natož pro diváky. 🫣

Přihlížející odvážlivci, a hlavně trochu podnapilí „blbečci“ převážně mužského pohlaví se snaží vzedmutého koně podepřít vlastním tělem. Prý, aby se „dotýkali nebes“. ☁️ Jsem ženská, a navíc nejsem Španělka, takže jsem se to ani nesnažila pochopit. Získávají si tím od ostatních údajně respekt a dle pověsti to přináší štěstí. My jsme ale bohužel na vlastní oči viděly, jak to přineslo, tak akorát jednomu „odvážnému“ smůlu. Vzepjatý kůň ho kopl do hlavy a ten odpadl do davu lidí s rozbitou krvácející ránou. 🩸 To už bylo na mě moc! Popadla jsem holky za ruce a snažily jsme se okamžitě strkajícím se, nepropustným davem účastníků utéct z tohoto blázince. To se tak úplně nedařilo. Měla jsem hrozný strach a vyčítala jsem si, že jsem do takové nebezpečné zábavy vzala svoje milované děti.

Čekaly jsme vždy chvíli přilepené v uličkách na fasádě domů. Když se udělalo kousek volného prostoru, kdy koni s jezdci buď chvíli odpočívali anebo mezi sebou udělali velký rozestup, utíkaly jsme směrem k autobusovému nádraží, abychom se dostaly bezpečně zpět do hotelu. Ne na každý zážitek člověk rád vzpomíná a už vůbec by některé zážitky nechtěl opakovat. Toto byl jeden z těch, co už zažít nechci, a to mám koně ráda.

Španělé jsou společenští a velice temperamentní lidé, kteří mají hlučný projev, rádi se baví, milují hudbu, rádi tancují, umí nádherné, populární flamenco. 💃 Důvodem k oslavě je u nich v podstatě cokoliv. Na prvním místě je pro ně rodina. Připadá mně, že nikdy nedají dopustit na svoji siestu, také každému tykají, což je pro většinu národů spíš šok. Mají rádi býčí zápasy, kterých bych se teda účastnit skutečně nechtěla, ale je obdivuhodné, jak udržují veškeré své národní tradice. Je fajn, poznávat jiné země a národy a pak si vybrat, co nám sedí, co si příště odpustíme a co si naopak chceme znovu zopakovat.

Krásné léto, krásné zážitky a hlavně, ať jedete kamkoliv, tak s sebou na cestu ty správné dovolenkové parťáky, ať už je to rodina nebo kamarádi! 😉