Půlmaraton Bratislava, jde to i po padesátce

Myslela jsem si, že už žádný půlmaraton ve svém životě nepoběžím. A zase jsem u toho. Nikdy neříkej nikdy. 🤷‍♀️ Prostě člověk míní a příroda mění.

Sedíte si tak s kamarády na skleničce a najednou přijde spontánní nápad. 💡 Co kdybychom si zase zaběhli nějaký půlmaraton. A co třeba Bratislava, ať máme změnu. Vytáhli jsme mobily, vyplnili přihlášku a bylo hotovo. Zaplaceno. A nebylo cesty zpět.

Další dny si říkám, do čeho jsem se to zase uvrtala. 😂 Ale přece to nevzdám, když už jsem se k tomu konečně zase rozhoupala. Navíc času na trénování bylo dost.

Byl to omyl. Času bylo a je pořád málo. A jak se závod blížil, stejně jsem si nebyla schopná nanečisto těch 21 kilometrů vyzkoušet. Můj nejdelší trénink měl 18 kilometrů.
Ano, běhám pravidelně, většinou 10 až 15 km. 🏃🏽‍♀️ Ono se to nezdá, ale v závodě běžíš podstatně rychleji a každý kilometr navíc je prostě znát.

A ano, do závodu jsem to nestihla. Tak jsem po třech letech od posledního půlmaratonu v Praze vyběhla v Bratislavě rovnou naostro.

Den D. Nervozita. Respekt. Pocit, že jsem si ukousla velké sousto.
Ale řekla jsem si, že přece nejsem žádná měkkota. Dám to. I kdyby třeba s horším časem. Nic jsem nečekala. Jen jsem si ten závod chtěla užít a hlavně ho celý doběhnout.
Pro sebe. Pro ten pocit, že něco dokážu. Pro atmosféru. A taky pro tu medaili, která na mě čeká v cíli.

Čekání na start nemám ráda. Zima, nervozita, myšlenky lítají všude možně. ❄️ Letos byla zima jak v zimě. Byla jsem ráda, že jsem si mohla vzít zimní bundu, kterou jsem na poslední chvíli odložila do bezpečí k mému muži. Jinak bych zmrzla.
A taky měla jsem obrovskou žízeň. 💧 Čím víc jsem na to myslela, tím větší byla. Zachránila mě kamarádka, která vytáhla z batohu svou Mattonku a dala mi napít.

A pak výstřel. Pomalu se posouváme koridorem ke startovní bráně. A tam to začíná.

Jakmile vyběhnu, přijde úleva. 🏃🏽‍♀️Radost. Pocit volnosti.
Okamžitě přestanu řešit všechno, co mě trápilo před startem. Jen běžím. Snažím se držet tempo, hlídám si Garminy, poslouchám svoje tělo.
Pořád někde vzadu čekám, kdy přijde krize. Kdy se ozvou kolena, kdy zase začne protestovat můj přetížený kyčelní úpon, kdy dojde energie. ⚡️

Nepřišlo nic. 🥳
Ne že bych měla energie na rozdávání a nohy jak z reklamy. Ale bylo to dobré. Prostě dobré.

Kilometry ubíhají. Atmosféra žene dopředu. Lidi kolem fandí, běžci vedle tebe bojují svůj vlastní závod. A ty jsi najednou součástí něčeho většího.
Něčeho, co se nedá úplně popsat. To se musí zažít.

Počasí bylo ideální. Ani zima, ani teplo. Oblečení jsem trefila poprvé v životě na jedničku. Boty fungovaly. 👟 Energie držela. 🔋
Běželi jsme kolem Dunaje, historickým centrem Bratislavy, přes mosty, parkem. Trasa krásná. Přesně taková, která tě nenechá přemýšlet nad tím, kolik ještě zbývá.

A pak poslední kilometry.
Únava už tam je, ale víš, že to dáš. Víš, že ten cíl už si nenecháš vzít.

Do cíle dobíhám a z posledních sil ještě zrychlím.
Za cílovou čárou mi na krk dávají medaili. A je hotovo. 👍

Další půlmaraton v kapse.
Čas 2:07. Jen o pět minut horší než před lety. Jsem nadšená, nečekala jsem to!

Protože ten pocit… ten je k nezaplacení.

Jaké z toho plyne poselství?

Nikdy si neříkej nikdy.
Neodkládej věci, které chceš zažít.
Nepřemýšlej nad tím moc dlouho. Prostě si vyber termín, místo a jdi do toho.

Protože nejde jen o čas.
Jde o ten moment, kdy stojíš na startu a nevíš, jestli to dáš.
O ten okamžik, kdy běžíš a všechno ostatní přestane existovat.
O ten pocit v cíli, kdy víš, že jsi to zvládla. 🤩

A víš, co je na tom nejlepší?

Že věk je opravdu jen číslo.

A že i po padesátce můžeš stát na startu, mít respekt, pochybnosti… a stejně to zvládnout.

Možná pomaleji.
Možná s větší pokorou.

Ale o to silněji. 💪🏻

A právě proto to stojí za to. 💛