Tělo říká pauza…a já dělám, že neslyším

Hýbat se je pro mě strašně důležitý.
Možná i proto, že v práci celý den sedím. Počítač, auto, židle… a večer mám pocit, že to musím všechno dohnat.

Takže běhám. 🏃🏽‍♀️
Jezdím na trenažéru. 🚴🏻‍♀️
Chodím. 🚶‍♀️
Posiluju. 💪🏻
A občas mám pocit, že kdyby šlo sportovat i ve spaní, tak už dávno trénuju i tam. 😂

Jenže…

Občas přijde den, kdy jsem unavená už od rána. A ne tak normálně. Tak nějak divně. Bez energie. Nepomůže kafe, čaj a dokonce ani moje oblíbený sladký. 🧁

A já moc dobře vím, co to znamená.

Moje tělo chce prostě vypnout.

Jenže hlava říká:
„To se rozběhne.“
„Aspoň kousek.“
„Byla by škoda sedět doma, když je venku tak hezky.“ ☀️

No a pak zase stojím doma v legínách a sportovní bundě připravená „jen na krátký výklus“. 🤷‍♀️

Sportovci moc dobře ví, že „krátký výklus“ většinou znamená něco úplně jinýho. Někdy mě ten pohyb opravdu nakopne. Rozproudí energii, zlepší náladu a člověk přijde domů úplně nový. ⚡️

A někdy?
Někdy jsem ráda, že dopletu nohama domů.

A právě po padesátce si čím dál víc uvědomuju jednu věc.

Že odpočinek není lenost. Že tělo nepotřebuje jen pohyb, ale i regeneraci.

A víte, co mně s tím nejvíc pomáhá?
Knížky! 📚