Neříkej běhu NE!

Skoro omdlít při běhu 1500 m ve škole, je dost dobrý důvod na to, běh nesnášet! A přesně tato vzpomínka ze školy byl můj důvod k mé nenávisti vůči tomuto populárnímu sportu. Kdo to s běháním ale nezkusil, ať neříká NE. Přesně tak jsem to totiž kdysi dělala já. To, že na nás při běhání padaly mdloby, ještě neznamená, že nás to později nemůže začít bavit. A já jsem toho důkazem, místo slibů.

Znovu přiznávám, ANO běh jsem nenáviděla. Píchalo mě v boku, obličej jsem měla červený, jak rak, funěla jsem jak lokomotiva a při školních závodech mně šel maximálně rychlý, krátký sprint. Když můj muž přišel s tím, že začneme běhat závody jako naše starší dcera, myslela jsem si, že se zbláznil. 🤷‍♀️ V duchu jsem si říkala, že k tomuto sportu mě nikdo nikdy nedonutí ani nepřemluví.

Jenže rok se s rokem sešel a já nazula tenisky. 👟 Po malých dávkách jsem nastartovala svůj běh. A pokud si někdo myslí, že mě to šlo a hned mě to bavilo, tak se šeredně mýlí. Začátek byl doslova a do písmene děs a utrpení. 😫 Běhala jsem jen proto, abych se hýbala. Běh je totiž ten nejdostupnější sport pro každého, kdo nemá zdravotní problémy.

A pak se to najednou stalo.Běhání mě začalo bavit. Bez něj už jsem si život nedokázala představit.

Nestalo se to povinností, ale příjemnou závislostí na pohybu. Teď už to dávno nedělám proto, že musím anebo že bych měla. Dělám to proto, že chci. A taky proto, že vím, jak dobře se potom ve svém těle cítím. A kdo nikdy nezažil ten opojný pocit po sportu, kdy tělo zaplaví endorfiny a hlava se úplně vyčistí, ten to těžko pochopí.

Běhám odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. Říkat, že na běh není čas je podle mě nesmysl. Čas si dokáže udělat každý. Všichni ho máme úplně stejně a jen je na nás, jaké priority si zvolíme.

Já mám v tom úplně jasno!

Dnes už neběhám jen kvůli kilometrům, tempu ani výsledkům. Běh je pro mě chvíle, kdy jsem sama se sebou. Při běhu si vyčistím si hlavu, srovnám myšlenky, poslechnu si hudbu nebo nějaký podcast a prostě nechám tělo pracovat. 🏃🏽‍♀️ Samozřejmě, když to zrovna není ten sobotní výběh se sparingpartnerem. Při běhu ve dvou si povykládáme, zasmějeme se a cesta nám pod nohama utíká někdy skoro sama. Ráda si ty běhy sama a ve dvou prostřídám.

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak moc je důležité se hýbat. Ne proto, že to říkají lékaři, odborné články nebo sociální sítě, ale hlavně proto, že to cítím sama na sobě. Na těle, v hlavě a na náladě. Pohyb není povinnost. Je to DAR!

Jsou dny, kdy se mně nechce. Jsou dny, kdy bych si nejraději sedla do křesla a nedělala nic. A právě v těchto chvílích si vždycky připomenu, že já můžu. Můžu běžet, můžu sportovat, můžu se hýbat. Moje tělo mně to dovoluje. A to není samozřejmost.

Na běhu mám ráda i to, že poznávám nová místa. Běhám v přírodě, lesem, městem, podél řeky. 🌲 Každý běh je trochu jiný. Někdy tichý, někdy vyčerpávající, jindy energický. ⚡️

Nikdy bych si nemyslela, že tohle budu psát. Já, která běh nesnášela. Já, která se mu vyhýbala obloukem. Přesto se z něj stala součást mého života. Ne násilím, ne přes výkon, ale postupně po malých krocích. Právě proto vím, že má smysl to aspoň zkusit. Když jsem si k běhu dokázala najít cestu já, pak ji může najít kdokoli. Možná ne hned, možná ne snadno, ale stojí to pak zato.

U mě to nezačalo láskou na první běh. Trvalo mně skoro rok, než jsem si na běh zvykla a než mě začal bavit. Žádné plány jsem neměla, tehdy jsem chtěla hlavně zhubnout. Dnes už vím, že mnohem silnější motivací je prostě se hýbat, protože když člověk sedí celé dny u počítače, tělo si o pohyb dřív nebo později řekne samo. A běh je na to ideální. Jednoduchý, dostupný a bez výmluv. Vlastně skoro nic nestojí. Tenisky a nějaké sportovní oblečení má doma většinou každý. Na první běhy není potřeba si něco nového kupovat. A pak se to často stane samo. Nové věci na běh začnou být motivací, ne podmínkou. Běhu má smysl dát alespoň šanci. Maximálně zjistíte, že to pro vás není. A to za tu zkoušku určitě stojí.

„Zkus si to, vždyť tím vůbec nic neriskuješ!“ 🥳