Stezka Českem: 134 km aneb co zvládne padesátka

O tom, že existuje nějaká Stezka Českem jsem se poprvé dozvěděla od své dcery Lenky asi před rokem. Pak jsem při náhodném brouzdání knihkupectvím narazila na knihu zakladatele Stezky Martina Úbla. Celkem bez rozmýšlení jsem ji šupla do košíku. A musím přiznat, že mě to čtení úplně uchvátilo. Bylo jasný, že tohle chci zažít na vlastní kůži.

Kdo mě zná, tak ví, že v turistu se proměňuji každoročně na letní dovolené v Dolomitech. Ale! Chodím na lehko s malým batůžkem, který skoro nic neváží a každé odpoledne se s mým mužem vracíme do komfortního zázemí našeho hotelu. Takže jít po hranicích našeho Česka v jenom tahu, celý týden, s desetikilovým batohem na zádech je opravdu úplně něco jiného. Kdo nezažije, nepochopí.

Taky mně ale hned bylo jasný, že nemůžu jít sama. Jednak jsem tvor hodně společenský a cestovat sama se sebou mně naprosto nevyhovuje. A taky musím upřímně přiznat, že nemám orientační smysl. Spíš takový orientační nesmysl, což je na Stezce docela podstatný problém. A tak jsem zkusila oslovit právě naši starší dceru Lenku, jestli by mě na takovou výpravu nedoprovodila. Řekla ano, a tím pádem jí muselo být jasné, že právě vyfasovala i funkci vůdce naší dvoučlenné výpravy. Měla moji důvěru nejen vybrat etapu, kterou naše putování odstartujeme, ale také dostala zadání, že každý večer budeme spát někde pod střechou.

Přece jen vím, co nechci.

A to je? Spát na zemi a mýt se v potoce. 😂

Chci mít možnost se osprchovat a složit svoji hlavu nejlépe do skutečné postele. Spát v přístřešcích v lese jsem neplánovala. Ale od jisté doby neříkám nikdy – NIKDY! Nápad se zdál být príma i naší mladší Monči a chtěla jít taky. Bohužel se nepodařilo, musela pracovně do zahraničí. Tak třeba příště.

Lenčin los padl nakonec hned na 1. etapu Krásná – Klínovec. Je to nejzápadnější část naší republiky. Určitě si dovedete představit to děsný sobotní vstávání ve 3:45. Vyrážely jsme totiž z Brna už v 5.00 směr Praha. Už cesta vlakem byla pro mě zážitkem a v podstatě příjemným překvapením. Vlakem jsem nejela snad 5 let, možná i víc a určitě se to posunulo k lepšímu. Můj první problém nastal při seznamování se s vakem na vodu, který praskl ve spoji u napájecí hadičky. Takže když jsem si sundala batoh z horní police, zjistila jsem, že všechny věci v dosahu vaku s vodou jsou mokré. Nezbývalo mi než vak z batohu vydolovat, držet jej v ruce a při přestupu přelít do plastové láhve, abych navíc nepřišla i o vodu, kterou jsem na naše odpolední putování potřebovala. Věci jsem pak mohla usušit až večer na ubytku.

Přestupovaly jsme dvakrát, protože naši cílovou a zároveň výchozí stanicí bylo příhraniční německé městečko Rehau. Z Aše, odkud začíná většina bychom se musely trochu vracet, a tak jsme se na ten skutečně nejzápadnější bod v ČR vydaly ze sousedního Německa.

Na tomto místě je kromě značky postavený i přístřešek se Stezkoboxem. Většina z nás nechce odejít bez orazítkování svého stezkařského deníku. A tak naše první razítko do deníku jsme získaly hned první den cesty. Prostředí je tam hodně zajímavý. Podél cestičky teče potůček, všude se sklání břízy a nebýt Stezky, byl by to možná, jak se říká Bohem zapomenutý kout.

Z prvního dne jsme měly k dispozici v podstatě jen jeho polovinu, a tak jsem měly „pouze“ 13 km. Šlapaly jsme přes zaniklou vesnic a přes obec Štítary. Ta má snad jen 3 domy a menší obec jsem v životě neviděla. Celkem těžko jsem si zvykala na svůj nový, teď už vím, že skvělý batoh Ortovox, který vážil celých deset kilo.

První noc jsme strávily v Sokolovně v obci s pěkným jménem Krásná. Místní sokolovna slouží jako restaurace s ubytováním, a tak naše první noc v Krásné začínala krásně. Po pokoji jsem si na ramínka rozvěsila celou svojí vodou promočenou garderobu a na večeři jsme si sešly dolů na teplou kuchyni. Ráno jsme si sbalily své „saky paky“, vrátily klíče do zakódované krabičky a hurá na naši první velkou túru.

Z Krásné jsme vyrážely bez snídaně. Vzhledem k tomu, že to není mé nejoblíbenější jídlo, tak jsem ji nepostrádala, ale je fakt, že při turistice by se výživná snídaně hodila. Dorazily jsme do Aše, kde jsme si nakoupily nějaké zásoby v Bille. Nechtěly jsme oželet ranní kávu, a tu se nám nakonec podařilo sehnat až na čerpací stanici Cafe 1. Sláva čerpačkám!

Milým překvapením na cestě byla pro mě Bismarckova rozhledna Háj. Fakt nádherná, kamenná a otevřená turistům. Stojí na nejvyšším vrchu Smrčin, rozhled je široko daleko, takže snad se dá i zapomenout na ta kila v batohu.

Dál jsme pokračovaly směr Německo, kde nám Lenča naplánovala pobyt na zámku Schönberg. Říkala, že chtěla, abych měla velký zážitek. A to se jí teda povedlo! WOW, ubytování na zámku! Z tohoto ubytování pro princezny jsem byla nadšená. S velikou radostí jsem hodila batoh na podlahu a moje ramena zajásala.

Druhý den cesty byl pro moje záda skutečně bolavý, proto příjemná teplá sprcha, umyté vlasy vyfoukané fénem, to bylo to, co jsem potřebovala. Jako správný ženský jsme použily všechna ta mýdlíčka, v zámecké restauraci jsme snědly královskou večeři. Já si objednala i Aperol Spritz. No a pak to spinkání v měkkém, voňavém pelíšku. Řeknu Vám, k nezaplacení! Ráno jsem u snídaně říkala paní domácí, že ani nemůžeme ostatním stezkařům říct, že jsme spaly na zámku. Ale k mému překvapení jsem byla jsem ubezpečena, že nejsme první ani poslední stezkaři, co u nich spí.

Všude po cestě na mýtinách rostly fialové a růžové vřesy, uvnitř lesa byly natažené mechové koberce. Všechnu tu krásu okolo jsem si nejen prohlížela, ale taky fotila a natáčela. Každá spadená větvička, pařez i kámen byly obalené, jako kdyby je někdo očalounil mechem. Občas jsme trochu bloudily, a tak jsme většinou daly víc kilometrů, než bylo v itineráři. Je dobré vědět, že musíte mít stažené offline mapy. Na cestě jste místy zcela bez signálu.

Sešly jsme i do podzemí k Dolnopasecké kyselce, ale ochutnat jsme neměly odvahu. Raději jsme si o kus dál přes QR kód koupily pitíčko v samoobslužném baru. V baru? Tím byl drátěný koš s plechovkami, který se samochladil vodou v potoce. Druhý den jsme ušly 27 km.

Třetí den se moje záda adaptovala na zátěž a na ten těžký batoh si tělo prostě zvyklo. Na tento den jsme si domluvily setkání s andělem na cestě. Naštěstí jsme nic nepotřebovaly, ale já chtěla alespoň jednoho vidět na vlastní oči. Paní Jana v Plesné byla přímo na naší trase. Žije sama s pejskem ve velkém domě se zahradou a každoročně u ní najde zázemí spousta stezkařů. Všem jejich příběhům naslouchá a mohla by jich vyprávět stovky. My jsme si s ní užily příjemné posezení na zahrádce u čaje a dostaly jsme ochutnat její upečenou buchtu. Paní Jana totiž ráda vaří, peče, zavařuje, takže věřím, že hladový stezkař u ní musí mít pocit, že právě dorazil do ráje.

Dál jsme pokračovaly přes lesy, louky, mýtiny až do obce Horní Luby, kde jsme měly objednané spaní v penzionu se srandovním názvem Koza bar. Hned vedle penzionu má pan majitel i restauraci s venkovní terasou.

Ale! Bylo pondělí, zavírací den. O zavíračce jsme věděly, a proto jsme si po cestě koupily studenou večeři, se kterou jsme byly smířené. Jenže po 22 km v nohách a celém dni na slunci jsme si uhnaly žízeň, která se určitě nedala hasit jen vodou. Tady chci moc pochválit pana domácího, který i přes svůj částečně volný den hladovým stezkařům uvařil a nás žíznivé napojil. Všechno je o lidech a tady byl svět naprosto v pořádku. Proto chválím na blogu, ale aby pochvala nezapadla, napsala jsem i recenzi na Google.

Ráno jsme po skutečně bohaté snídani, což by potvrdili i ostatní, vyrazily do Kraslic. Cestou jsme vyšplhaly na Vysoký kámen, což je skalní útvar s vyhlídkovou plošinou, na kterou dostanete po schodech mezi skalami. Všude okolo se rozprostírají zelené, hluboké lesy, nad námi modré nebe a kolem dokola do podzimu se barvící borůvčí. Určitě vyhlídku nevynechat. Fakt hezký.

Do Kraslic jsme se skutečně těšily, protože v itineráři bylo uvedeno, že taky je výborná kavárna Julius, kde jsou stezkaři vítáni. Po cestě do kavárny nás ještě odchytil anděl na cestě v muzeu krajky a hudebních nástrojů a pak už nás čekalo to skvělý posezení s teplou polévkou, pizzou, colou, cappuccinem a dezertem. Byly jsme „jak urvaný z řetězu“ a daly jsme si všechno, na co jsme měly nárok. Ta spousta dobrého jídla a pití nás potom tlačila v žaludku až do večera. Ale nelitovaly jsme toho. Takže ostatní nekecali, Julius určitě ANO!

Aby nebylo jen všechno sluncem zalité, tak musím upřímně konstatovat, že tento večer následovalo slabé místo cesty, a to Penzion Bublava. Dá se zvládnout, ale my nedoporučujeme. Na tom jsme se shodly i s dalšími. Ráno jsme odcházely, a to nejen my, bez pořádné snídaně, protože turista nemůže čekat do 8:30, až se personál vyspí. Za mě je to smutný, ale pak si člověk daleko víc váží ochoty a milého přístupu jinde. Každý to pak umí dostatečně ocenit.

Pátý den nastala pro nás obě tak trochu krize. Zase na cestě, a navíc po probděné a propršené noci. V žaludku nám kručelo, v batohu jen malý balíček se dvěma tousty, a tak jsme se vydaly do chladného, vlhkého rána. Z nehostinné Bublavy jsme se potřebovaly dostat do Horní Blatné. Šly jsme přes zvláštní kraj, kde jsou rozsáhlé pastviny pro krávy. Celý den jsme nepotkaly ani živáčka ani nebyla nikde možnost si koupit cokoliv k jídlu. Odpoledne jsme obě sotva pletly nohama. Určitě nejnáročnější den i cesta. Den jsme strávily jen o vodě a proteinových tyčinkách a v nohách celkem 27 km.

Cíl? Hospoda v Horní Blatné. Tam jsme si objednaly snad úplně všechno. S nacpanými bříšky jsme si našly večerku pro snídaně a pak už rychle do pronajatého apartmánu. Hurá, dobrá volba, zatopeno, uklizeno, peřinky, sprcha a vybavení v pořádku.

Spalo se mně perfektně, přesto jsem se probudila. Bolelo mě nejen koleno, ale kompletně celé nohy. Taky jsem měla nateklá lýtka a nevěděla jsem, jestli ráno vůbec vstanu. Nechtěla jsem podlehnout panice. Do rána bylo ještě daleko, ale přece to nevzdám 18 km před cílem. To už prostě musím dát! A taky že ano, okolnosti mně byly nakloněny. Ráno nohy i koleno OK. A tak po vydatné snídani a po kávičce hurá směr naše poslední štace Boží Dar.

Šlapaly jsme lesem přes Vlčí jámy, kde se kdysi těžil cín. Pokračovaly jsme Ježíškovou cestou 18 km až do Božího Daru. Odměna nás čekala v kavárně Adélka, kde jsme si objednaly čerstvý domácí chléb s máslem, studené pití, cappuccino a jako dezert každá luxusní tartaletku s vanilkovým krémem, borůvkami a malinami. Stihly jsme autobus do Karlových Varů, kde jsme si od Airbnb pronajaly apartmán v centru. Nejsme žádní troškaři, a tak jsme se odměnily večeří v luxusní zážitkové restauraci La Hospoda. Musím je pochválit, že nás neodmítli bez rezervace a ani nemrkli, že jsme komplet ve stezkařském oblečení. Ale pozor, aby nebyla mýlka. Byly jsme vysprchované, vypravné a voňavé. Večeře mňam a ráno po snídani hurá na vlak směr Praha a pak už naše rodné Brno.

A co mi Stezka dala? Zase jsem se poznala o něco víc. Za 6 dní jsem ušla 134 km, každý den jsem bez keců (ono mně nic jiného ani nezbývalo) hodila na záda 10 kilo a šla. Musím říct, že jsem na sebe pyšná. Moje hlava, tělo i nohy to zvládly.

Stezka pro mě nebyla jen o kilometrech. Bylo to šest dní s mojí dcerou, šest dní venku, spousta společných zážitků, povídání i unavených nohou. Prostě chvíle, na které se nezapomíná.

Překvapilo mě, jak nádhernou krajinu tady u nás máme. Louky plné kvítí, malé kostelíčky, rybníky, říčky, mýtiny, mechové lesy, rozhledny, vyhlídky a všude kolem zeleno. Čekala jsem lesy poničené kůrovcem, ale místo toho jsme procházely krásnou, hustou, zelenou krajinou. Máme tady u nás nádherně a někdy člověk prostě musí vyrazit pěšky, aby si toho pořádně všiml.

O Stezce se říká, že může jít každý. A já hlásím – vyzkoušeno a potvrzeno na vlastní kůži. Nemusíte ujít stovky kilometrů ani projít celé Česko. Prostě si vyberete ten svůj kousek, hodíte batoh na záda a jdete! A třeba stejně jako já zjistíte, že toho zvládnete mnohem víc, než jste si mysleli.

A já? Já jen doufám, že Stezka Českem pro mě ještě úplně neskončila!