Od „to asi nedám“ po „já to dokázala!“

Aby bylo hned od začátku jasno, tak tady nejde o výkon cyklisty, ale o to, že jsem si na popud mého muže dala vlastní výzvu. Překonala jsem sama sebe. Můj muž mě na silničku nenutil. Za první to není jeho styl a za druhé už za ta leta se mnou ví, že to by s mojí tvrdohlavostí nemělo smyl. On na to šel jako vždy „po svojemu“. 😂 Samozřejmě se mu podařilo mě přesvědčit, že to s tou silničkou vyzkouším. Ale, jak já říkám, podmínečně.

Mojí podmínkou byla světle růžová barva, značku ani nic dalšího jsem neřešila. A on ho fakt v mé velikosti rámu sehnal. Nebo spíš sehnali ho kluci od kol až za hranicemi. A tak už nezbývalo než se pokusit můj slib splnit. Abych si to alespoň trochu vyzkoušela, začala jsem přes zimu jezdit na kole v trenažeru. Prvně jsem o něm nechtěla ani slyšet a teď na něj ve spojení s aplikací Rouvy nedám dopustit. Trasy jsem si alespoň trochu „osahala“, i když v reále je to prostě trochu jiné.

Můj den D – splnění cyklo výzvy.

Můj den začal výbornou hotelovou, vajíčkovou snídaní korunovanou Cappuccinem. ☕️ Pak šup do cyklistického. Do dresu jsem si přibalila bundičku na sjezd, energy kapsičku, dva bidony s vodou a hurá na silnici.

Mojí první metou bylo Passo Campolongo. Po krátkém sjezdu z našeho hotelu v Colfoscu jsem projela Corvarou, což je krásné horské letovisko, které žije v každém ročním období. V zimě patří lyžařům, v létě turistům a cyklistům. Odtud mě čekalo stoupání 6,1 km se sklonem přes 6 %. Byla jsem plná energie, dobré nálady a chuti to zmáknout, takže jsem tam vystoupala, ani nevím jak. Navíc tuto trasu jsem si s mužem vyzkoušela už o pár dní dřív, takže tady mě nahoře nečekala žádná přestávka ani odměna a pokračovali jsme sjezdem směr druhé passo. 🚴🏻‍♀️ Při sjezdu dolů jsem se dívala hlavně pod kolo na silnici, takže tu krásnou přírodu jsme bohužel skoro nevnímala.

Z Araby na Passo Pordoi terén trochu přitvrdil. Čekalo mě delší stoupání celkem 9,2 km s průměrným sklonem 7 %. Sluníčko pařilo, chvílemi jsem jela, co noha nohu mine a můj muž musel popojíždět kousek dopředu a zpět. ☀️ Velkou motivací ale i byli ostatní cyklisti, kterých je na italských silnicích fakt hromady. Všichni mě zdravili mě „Ciao“. Rozumějte, to neznamená jen obyčejné ahoj, ale že mě akceptují do své cyklokomunity. A i když se tak trochu „šinu jako šnek“, tak jsem jedna z nich. Jedna skupinka Italů na kolech, která kolem mě profrčela na mě volala „Good Job, bravo!“ A ukazovali palec nahoru. 👍 Líbí se mě, jak se tady cyklisti navzájem podporují. Určitě bylo vidět, že se snažím a nemám to vůbec zadarmo. A to se v Itálii cení. Na vrcholu jsem už měla pocit, že pauzu i nějakou sladkou odměnu potřebuji. My tomu mlsání při sportu s mužem říkáme „doplnění cukrů“. Takže zasloužený studený Radler a pak ještě štrůdl s vanilkovým přelivem jako bonus. Ale pak už bez řečí na třetí metu.

Opět sjezd, který já teda fakt nemusím. Při cestě dolů brzdím i očima, ruce mám pak dole od brzdění polomrtvý. Taky musím přiznat, že se fakt bojím. Čeho? Najetí do výmolu a následného „držkopádu,“ který by byl ve velkém stylu. Proto taky pořád nemám kufry na nacvakování, což mně občas ostatní cyklisti na Instagramu vyčítají nebo dokonce hejtují. Já mám ale svoji hlavu, svůj rozum. Taky už mám nějaký ten pátek, takže důvodů nebýt nacvaknutá mám hromady. Od ostatních cyklistů bych očekávala trochu schovívavosti. Člověk jezdí proto, aby se hýbal, ale taky aby ho to bavilo. Ostatní by nás začátečníky plný obav měli motivovat, ne nám stále předhazovat, co děláme blbě.

Na Passo Sella je stoupání o trochu kratší, a to v délce jen 5,5 km, zato průměrný sklon je 8 %. Za mě teda řádný krpál! A bylo to skutečně znát. Musím přiznat, že jsem nejmíň čtyřikrát zastavovala na krátkou pauzu, abych si protřepala brnící ruce a narovnala bolavá záda. Taky jsem se při pauzách musela napít. Žízeň je ve vedru do kopců fakt veliká a já na té pro mě vratké silničce zatím nejsem schopná za jízdy vytáhnout bidon z držáku, napít se a zase ho tam za jízdy vrátit. 🤷‍♀️ A tak to řeším tak, že se musím na napití zastavit a pak zase bohužel těžce do toho kopce rozjíždět, což vezme hodně sil. Přede mnou krásná silnice, klikaté serpentýny, všechno kolem krásné zelené. Já už jsem se ale koncem kopce neusmívala. V tuto chvíli jsem si upřímně nebyla jsem jistá, že tu svoji výzvu 4 passa úspěšně dokončím.

Můj muž mě celou cestu chválil. Prý mě to krásně jde, jsem šikovná, pěkně šlapu, držím frekvenci. Dokonce prý nečekal, že to bude bez brblání. 😀 Hezky se to poslouchalo, ale už jsem chtěla být fakt nahoře. A podařilo se. Po úmorných chvílích pocení se a přemlouvání sama sebe jsem byla na dalším vrcholu mé cesty. Už se dostavil i hlad. Měla jsem nárok na pauzu i na pozdní oběd. Ten jsem nemohla přehnat. Musela jsem se najíst jen tak, abych se před posledním úsekem posilnila, ale abych se tam potom přejedená vůbec vyhrabala.

Sjezd dolů opět trochu alla hrůza v očích, ale už jsem si za těch pár sjezdů i trochu zvykla, takže pocit se trochu zlepšoval. O kochání se po cestě těmi nádhernými horami a panoramaty zatím u mě nemůže být ani řeč. Jsem ráda, že se držím na kole, v zatáčkách nevyjedu z cesty, nespadnu ze skály a celý ten sešup ubrzdím.

Posledním passem, které mě čekalo bylo Passo Gardena. Na něj bylo stoupání příjemnější, jestli se to tak dá říct. Jeho sklon byl pouhých 4,3 % a délka stoupání 5,8 km. Tady už jsem věděla, že svoji misi dokončím „kdyby co bylo“. Nahoře velká úleva, dobrý pocit, radost. Čekal mě už jen ten poslední sjezd domů. Domů? Tak já říkám na dovolené našemu hotelu. A tak jsem to prostě sjela. 🥳

V cíli vyčerpaná, zpocená, ale šťastná. Byl to krásný cyklo den strávený s mým mužem. Pro mě to byl opravdu velký sportovní výkon. Čistý čas jízdy 4 hodiny a 10 minut, k tomu pauzy na občerstvení. Celkem 51,4 kilometrů a nastoupených 1640 metrů.

Když se za tím to dnem ohlédnu, mám ze sebe obrovskou radost. Dokázala jsem něco, o čem bych si ještě před pár lety myslela, že nikdy nedám. Jestli jsem se do silniční cyklistiky zamilovala? To úplně ne! Pořád mě to mnohem víc táhne do hor po vlastních nohách, tak se cítím nejvíc sama sebou. Ale už se kola tolik nebojím. A když přijde podobná výzva nebo krásná trasa, moc ráda si ji zase se svým mužem užiji. Protože někdy nejde o to najít si nový koníček, ale dokázat si, že na to člověk má.

Snažím se řídit mottem: Nikdy neříkej nikdy! Velká cyklistická láska z toho sice nebude, ale občasné společné výlety s mým mužem? Ty si umím představit s radostí. A to je vlastně pro mě vítězství.