Vokolo Priglu v Brně s vlastním tempařem

Když mně můj muž nabídl, že mně bude dělat na Vokolo Priglu, což je nás populární, brněnský závod na přehradě vodiče, tak jsem to brala jako povedený vtip.

Proč? Protože můj muž dobře ví, že já se kvůli lepšímu času nezblázním a že se sice při závodech snažím zrychlit, ale pořád je mou prioritou běžet to víc na pohodu a celé si to prostě užít. Nechci odběhnout závod, jak se říká „na krev“ a doběhnout ho úplně vyřízená, a pak se z toho několik dní vzpamatovávat.

Závody byly ještě daleko a já tu nabídku dostala ještě několikrát. Moje odpověď byla NE. Jenže pak jsem nad tím nápadem znovu přemýšlela a rozhodla jsem se, že to vyzkoušíme. Za zkoušku nic nedám a kdo nezkusí, nezjistí. Navíc jsem věděla, že pokud mého muže dokáže něco zpomalit, budu to nejspíš já. Jeho operované koleno, které stále při běhu zlobí se mu pak zase totálně rozhodí. Je jasný, že pokud by běžel za sebe, tak poletí jako střelený koleno nekoleno.

A tak jsem do toho šla. Říkala jsem si tak poprvé a asi i naposledy.

Co jsem čekala? Že bude na moji nastavenou rychlost naštvaný. Že na mě bude pokřikovat, moc hecovat a nespokojení budeme oba dva.

Den D byl v sobotu 10.10.2026, kdy odstartoval náš brněnský jubilejní 15. ročník závodu Vokolo Priglu. Tentokrát ale organizátoři museli kvůli rekonstrukci přehradní hráze prodloužit původní trasu o 1,5 kilometru.

Jen to prodloužení by samozřejmě nevadilo. Co vadilo? Nás běžce měly čekat po cca 12 km schody. Kdo je neběžel v závodě, tak asi nepochopí.

A počasí? Předpověď slibovala déšť, což nepotěší běžce ani fanoušky. Naštěstí se počasí smilovalo. Dokonce nám vysvitlo i sluníčko. Během dne bylo celkem teplo a během závodu nás svlažilo jen několik kapek. Trať byla jako vždy perfektní.

Už po cestě k Veveří jsem potkala spoustu známých tváří. Trochu jsme si popovídali, protože jsme tady nebyli pro „price money“, ale hlavně pro zábavu. Silnice byla uzavřená až k hradu Veveří, odtud jsme pokračovali přes most na druhou stranu přehrady. Tam už se běželo trochu trailově. Kopečky, lesní cesty a taky dřevěné chodníky se schody. Někteří to brali útokem. Já jsem byla trochu paní „Opatrná“, protože na dlouhých schodech s podestami se nedá držet žádné nastavené tempo.

Byla jsem překvapená, jak se mě můj muž v běhu, tempu a v celém závodě podporoval. Když viděl, že do kopce zpomaluji, nepokřikoval na mě, ale upravil své tempo, počkal až zase naberu rychlejší rytmus a teprve poté se snažil zrychlit.

A víte co? Překvapilo mě, jak dobře nám to spolu fungovalo. Běželo se mně celkem dobře. Vlastně jsem byla ráda, že se mnou můj muž běží, i když vím, že musel dost bojovat s tím, že nemůže zrychlit, tak jak by sám mohl. Proto jsem taky nebrblala, neříkala jsem, že už nemůžu a snažila jsem se. Připadalo mně to, že běžím v týmu, a tak musím trochu přidat.

A pak to po těch dvanácti kilometrech přišlo.

Před námi schody až do nebe. Bože! Kdo to v závodě nezkusil, nemůže vědět, o čem mluvím. Čekalo nás asi 109 schodů. No mně to připadalo, že jich bylo daleko víc.

Rozdělili jsme se na dvě fronty. Napravo jsme to prostě šli. Nalevo to závodníci běželi. Můj muž by se zařadil do levého pruhu, ale bohužel, já to nedala, takže musel „sklopit uši“ a zařadit se do mého pomalejšího pravého pruhu.

Myslela jsem si, že se to rozběhnu nahoře a ono nic. Nohy mně ztuhly a došla mně energie. Trvalo mně to asi půl kilometru, než se moje tělo dostalo zase zpět do rytmu. Pak už jsem si jen říkala, vydrž Jani, už je to jen kousek, jen 2-3 km do cíle. Ale řeknu vám, že to bylo nekonečné. Už jsem se vůbec neusmívala a jen jsem ten finiš chtěla přežít a být v cíli.

Proskočili jsme s mým mužem cílem v jeden okamžik a pak už jsem cítila jen ten šťastný pocit, že jsem to dala. Osobák to byl tak jak tak, protože trasa byla tento rok prostě delší, takže osobák na této nové trati měl úplně každý. No a teprve příští rok se uvidí, jestli to dáme hůř nebo líp.

Čekal nás ještě program plný vyhlašování vítězů, bohatá tombola, spousta jídla a pití a sdílení zážitků s tou naší běžeckou komunitou. My jsme Brňáci, takže pro nás je tento závod srdeční záležitost. Můj muž tu běžel dokonce jeho první ročník.

Co chci říct na závěr? Přijďte si s námi zaběhnout příští rok ten náš závod Vokolo Priglu! Nemusíte být žádní rychlíci ani sběratelé osobních rekordů. Nemusíte běhat každý den ani mít natrénováno na maraton. Samozřejmě těch 15,5 km není zadarmo, ale tenhle závod je hlavně o zážitku. O radosti z běhu, o skvělé atmosféře, o setkání s lidmi, které spojuje stejná záliba. Někdo běží na čas, někdo chce překonat vlastní hranice a někdo si jde prostě jen užít krásný den kolem naší brněnské přehrady. A právě to je na tom to nejlepší. Každý si tu najde to svoje.

Organizátoři mají obrovské zkušenosti, všechno mají vyladěné do posledního detailu a je vidět, že tenhle závod dělají srdcem. Za to jim patří velké poděkování.

A víte co? Tohle se prostě nedá úplně popsat. To musíte zažít! Takže příští rok na startu, jo?

A co se týká mého tempaře? Už jsem se ho ptala, jestli by byl tak hodný a dělal mi tempaře i na mém dalším závodě.